O pár dní později, 17. srpna, na stejné téma hovořil v půlhodinovém rozhovoru na veřejnoprávní německé televizní stanici ARD, kde ho zpovídal Ulrich Wickert. Ve stejné době vyšla i jeho kniha Beim Häuten der Zwiebel, Když se loupe cibule, kde o přiznání hovoří obšírněji. Hned první den se jí prodalo 130 000 ze 150 000 připravených výtisků. Nakladatelství Steidl využilo humbuku kolem autobiografické knihy a pustilo ji na trh dříve. Původně měla vyjít až 1. září.
Tento text se pokusí shrnout, jak na uvedené rozhovory reagovali autoři kompetentních německých týdeníků Der Spiegel a Die Zeit a jaké poučení by z toho mohlo vyplývat pro nás.
Proč tak pozdě?
Základní otázka, kterou si všichni autoři uvedených periodik a jejich on-line vydání kladou, zní: Proč přiznání přišlo tak pozdě? Die Zeit deníku FAZ vyčítá i upoutávku Člen Zbraní SS Günter Grass, protože podle všech zásad kritického žurnalismu by měl titulek znít: Günter Grass: Proč jsem mlčel? Odpověď Reinharda Mohra na tuto otázku ze Spiegel-online z 18.8. zní: Grassovy projevy ukazují na neschopnost "generace pomocníků protileteckého dělostřelectva" svůj ostych a pocit viny přiměřeně veřejně artikulovat. Grass se po prvních reakcích, podobně jako Martin Walser, cítí být neoprávněně postaven na pranýř, domnívá se, že mu nikdo nerozumí a že je s ním zacházeno nespravedlivě. Walser ve slavnostní řeči ve Frankfurtu v Pauluskirche, kde v roce 1998 dostal prestižní Cenu knihkupců, hovořil dokonce o "instrumentalizaci viny" a měl tím na mysli právě generaci Grasse. Mohr podotýká, že "podobnými řečmi se z milionů zavražděných stávají strašáci, kteří vzbuzují v Němcích špatné svědomí."
Kdo mlčí, je vinen
Tomu, že tito muži sloužili v některé ze složek německé armády na samém konci války, by se dalo ještě rozumět, Grass i Walser byli tenkrát adolescenti, ale případ Güntera Grasse je jiný, protože celý literární život kázal: Kdo mlčí, je vinen. A najednou - jak podotýká Mohr - přesně opačně se choval při rozhovorech, i když oba byly vedeny ve velice přátelském tónu. Například FAZ mu základní otázku, proč jeho přiznání přichází tak pozdě, položil až na 120. řádce.
V rozhovoru s redaktorem ARD Grass předváděl právě to, co jiným vyčítal, a zamotával se do odpovědí typu: "Bylo to ve mně pohřbeno", nebo "Nejsem si vědom žádné viny" či "Já jsem se tam ocitl, aniž jsem cokoliv pro to udělal." Němečtí intelektuálové se proto ptají hlavně na to, proč renomovaný spisovatel nevyužil minimálně dvě příležitosti, které se mu nabízely, aby o této své životní etapě promluvil dříve, a sice v roce 1967, když navštívil Izrael, kde pronesl dlouhou řeč, a v roce 1985, kdy americký prezident Ronald Reagan navštívil vojenský hřbitov Bitburg, kde byli pohřbeni právě mladí vojáci SS, jako byl Grass, kolem čehož vznikla v Německu živá diskuse. Arno Widmann Grassovo pozdní přiznání v Berliner Zeitung komentoval lakonicky: Nemá žádný smysl kvůli tomu, že jde o apoštola morálky, na morálku zapomenout.
Německý "český Honza"
Poslední slova kolegy Mohra znějí: "Poté, co byl Grass desítky let zastáncem bezohledného se vyrovnání s minulostí, změnil se po vystoupení v ARD na německého Michla", což je postavička připomínající českého Honzu: vychytralého a trochu nevycválaného malého šejdíře, o němž se obzvláště v XIX. století vyprávěly vtipy.
Profesor Bernd Wegner, který přednáší historii na vojenské Univerzitě Helmuta Schmidta v Hamburku, v týdeníku Die Zeit ze 17. srpna údaje skoro osmdesátiletého Güntera Grasse potvrzuje a paušální odsouzení spisovatele považuje za skandální. Od léta 1944, kdy se stal Himmler velitelem všech nasazených jednotek, se podle něj mohl pozdější spisovatel dostat k jednotkám SS skutečně bez vlastního přičinění, i když původně jednotky SS byly založené na dobrovolnosti a tvořily tzv. Freiwilligenformation. Divize Frundsberg, u které byl Günter Grass, byla na jaře roku 1945 nasazena proti armádám maršála Žukova.
Když se pana profesora Wegnera zeptali na to, co soudí o Grassově pozdním přiznání, řekl: "Pobouření necítím. Sám si myslím, že se v tomto případě jedná o relativně normální německou biografii této generace se všemi protichůdnostmi a dvojakostmi. Pobouření bylo způsobeno, podle mého mínění, jen tím, že šlo o SS. Kdyby byl býval na ponorce, zemětřesení by nebylo tak silné, jako je nyní."
A o kousek dál říká: " Můj první dojem je, že u tohoto autora jde o osobní slabost, ale proč by neměl mít slabosti i velký člověk?"
Profesor pléduje pro to, aby se vždy hledala individuální vina. Evelyn Fingerová v tomtéž vydání Die Zeit dodává, že ledascos je možné od roku 1999 dohledat. V moskevském vojenském archivu je totiž od té doby k dispozici 22 000 složek Waffen SS a historici si je tam mohou prostudovat.
Ovce mezi ovcemi
Kolegyně Fingerová nevidí skandál v tom, že se Grass přiznal, ale v Mea culpa gestu, s kterým tak učinil, protože tím se vyhnul všem skutečným otázkám jako například, co ho na fašismu jako mladíka tak fascinovalo? O tom dle autorky Grass totálně mlčí nebo říká takové hlouposti jako: Tomu z dnešního pohledu nemůže nikdo rozumět.
Takováhle odpověď autorku rozčílila a podotýká: "Samozřejmě že je tomu možné rozumět. Ukázali to jak historici Götz Aly a Joachim Fest, tak spisovatelé Franz Fühmann či mladičký Hermann Kant. Jenom Grass pěstuje demonstrativně takovouto nepotřebnost vysvětlení, která ostře kontrastuje s jeho jinými politickými znalostmi."
Autorku zaráží, že Grass se vidí jako ten, který nic nevěděl, a stylizuje se do role ovce mezi ovcemi. Skutečný odpor proti fašismu podle jeho svědectví zažil mladičký autor jen u jednoho svědka Jehovova. Sám se o zvěrstvech páchaných nacisty prý dověděl až v roce 1946 při Norimberském procesu, kde vypovídal Baldur von Schirach. Způsobem své výpovědi Grass jen ověřuje lži své generace a generace svých rodičů. Když budoucí geniální spisovatel nic nevěděl a neviděl, jak to pak mohli vidět a vědět ti ostatní? zní zásadní otázka Evelyn Finger.
S ještě větším rozhořčením se autorka pouští do těch pasáží rozhovoru, v kterých Grass hovoří o tom, že v americkém zajateckém táboře seděl společně s dnešním papežem Ratzingerem, a píše: "Také ty, Ratzingere! Ne jenom Grass, ne jenom všichni Němci, ale i ty jako zástupce Boha na zemi a vlastně i sám Bůh je do toho všeho také zapleten". A podobně rozhořčeně píše i o pasáži, v níž Grass hovoří o tom, jak se ze zajateckého tábora díval na americká kasárna, kde černoši měli vlastní baráky oddělené od baráků pro bílé, "jako kdyby chtěl naznačit, že německý fašismus a americký rasismus si nemají co vyčítat".
Poslední slova její eseje znějí: "Čemu jsme se mohli vůbec vyhnout? Zbraním SS? Hitlerovi? Německý fašismus se zdá být něco, co vyrostlo přirozeně a o čem se nevyplatí v podstatě diskutovat. Toho člověk ani nemůže litovat, říká Grass jako egocentrik a já mám divný dojem, že on nelituje mnohem více věcí".
Generační kletba
Reinhardt Mohr ve Spiegel-online napsal: "Grassova generace je otrávená a je to generace schizofrenická. Na jedné straně se politicky a intelektuálně radikálně vyrovnala s nacismem, ale na druhé straně není schopná artikulovat svůj stud a své vlastní pocity viny z této doby podobně jasně a jednoznačně. Raději se cítí jako oběť nevypočitatelné veřejnosti". Příslušnost ke své generaci vnímá jako kletbu, řekl již kdysi v rozhovoru pro knihu Současnost minulosti historik a bývalý vydavatel FAZ Joachim Fest o Walserovi a totéž lze asi říci i o Grassovi.
Něco podobného u nás zřejmě v nějaké podobě platí i o komunistech, kteří bohužel nemají ani tolik odvahy, aby se radikálně vyrovnali s komunistickou diktaturou po roce 1948, proto si nemohou nikdy přiznat ani náznak viny či se k něčemu podobnému přiznat, jako se přiznal skoro osmdesátiletý Günter Grass.
My nemáme právo Grasse soudit, můžeme se jen dále ptát, proto má poslední otázka zní: A nebylo by za této situace vůbec lepší, kdyby Grass mlčel, než když promluvil jen tak trochu? Kdo jiný než spisovatel a jeden z posledních žijících svědků by měl dokázat veřejně říci, co ho na fašismu tak silně fascinovalo, a proč právě tento kulturní národ se tak hluboce provinil proti lidskosti? Rozhodující pro uskutečnění všech krutostí bylo tehdejší svědomí a o něm Grass mlčí. Snad se dozvíme o něco víc, až si přečteme jeho novou knihu, protože jinak lze odpustit jen to, co má míru, co se dá vyvážit odpovídajícím trestem.A zároveň lze odpustit jen někomu, kdo o odpuštění žádá. Míra zavinění je u spisovatele Grasse zřejmě nepatrná a o odpuštění nežádá. Zatím to skutečně vypadá, jak napsala Evelyn Finger, jako plané gesto, nechceme-li autorovi podsouvat nejnižší záměr, jakým by byl reklamní trik.
Autor je novinář a spisovatel.
