Německou fotbalovou ligu překvapivě vede nováček RB Lipsko. Po 25 letech je na čele tabulky klub z bývalé NDR, od roku 2009 dokonce žádný tým z východu (mimo Berlína) nejvyšší soutěž nehrál. Ale místo aby se Němci dojímali nad „příběhem jako z pohádky“, nemůže – nejen – fanouškovská obec přijít Lipsku na jméno.
Zášť – jsme na fotbale, lidi to berou vážně – má pochopitelný důvod. RB Lipsko není klub s tradicí, spíš komerční produkt, zato s mocným rozpočtem. Ostatní příznivci, hrdí na autenticitu svých barev i celé bundesligy, v tom vidí znesvěcení soutěže. Lipsko je černá ovce.
„Samozřejmě, i Dortmund vydělává peníze – ale kvůli tomu, aby hrál fotbal. Kdežto Lipsko hraje fotbal, aby prodávalo výrobek a životní styl,“ vysvětlil jeden z fanoušků Borussie, proč vzájemný zápas bojkotovali.
Onen „produkt“ se skrývá pod písmeny RB. Na papíře to znamená RasenBallsport, tedy „travní míčový sport“; ve skutečnosti jde o zkratku názvu Red Bull, protože rakouský koncern to celé platí. Lipsko je jeho reklamou. Fintou „RB“ jen obešel pravidlo, že kluby nesmí mít v názvu jméno sponzora. Když před sedmi lety RB Lipsko vzniklo, začínalo v páté lize. Peníze Red Bullu – a také jimi podpořený talent a úsilí sportovců – ho dostaly na vrchol. Ale mít takový klub v úctě, případně mu z klubistického přesvědčení náruživě fandit, je obtížné. Srdce se vzpírá.
„My jsme přesný opak lipského pompézního projektu,“ napsal na internetu jeden z fandů Mohuče. Nenechat se zmáknout komercí, hrát co možná podle vlastních pravidel = zdroj hrdosti, identity.
Nestát se „součástí produktu“ a těšit se z věcí spontánně po svém, to je, přijde mi, čím dál poptávanější úkaz. Ano, i pralesní liga s pivem v kelímku může být pro někoho zábavnější než Cristiano Ronaldo. A to bez aranžmá „fandíme se sponzorem“.
Po letech jsem se minulý týden vypravil na Slavii na hokej, už zase do Vršovic. Druhá liga. Starý těžce vymrzlý zimák, nevábné záchody, a taky žádné komerční přestávky, žádná reklamní kostka nad ledem a dresy Slavie, která toho času tře bídu s nouzí, takřka bez reklam. Kdo tam přišel – fakt musel vědět proč, musel cítit nějakou vášeň.
Domácí hráli dvě třetiny pod psa a prohrávali 1:4, aby pak slavně zvítězili 5:4 v prodloužení. Nadšení neznalo mezí. Celkový dojem: lepší než v nóbl hale na extralize. Ryzí emoce. Sem se mi chce patřit.
Podobně jako s Lipskem bylo svého času obtížné ztotožnit se s klubem HC Lev, instalovaným do Prahy jako součást ruské KHL. Dobrý marketingový produkt, dokud byly peníze na prvotřídní hráče. Už zanikl, podnikatelský záměr vypršel.
Nejde v principu jen o sport s jeho „fanparky“. Tlak komerce, která linkuje a těží váš zážitek, a z druhé strany přání se mu vymanit působí v showbyznysu, cestovním ruchu, průmyslu zdravého života. Ale tipnul bych si, že většina lidí bude vzpomínat spíš na čundr pod stanem než na dovolenou all-inclusive. Cení se nezávislost, nebo alespoň její pocit, iluze.
Obě dvě cesty, autentickou a komerční, od sebe samozřejmě nejde úplně oddělit. I při spontánním zážitku můžete být součástí obchodního plánu, platíte za vstupenku, i stoletý klub má na dresech generálního sponzora (na hraně balancuje fotbalová Slavia s Číňany), a tak dále. Příklad lipského Red Bullu ale svědčí o tom, že docela dost lidí má komerce plné zuby; až tak, že dává najevo, že si nepřeje podílet se svou osobností na cizím kalkulu. Tuhle strunu není dobré napínat. Ukazuje se, že aktivity, do kterých dávají kus sebe, své vášně, mohou být lidem posvátné.
