Protože je průběh selhání BND, chování novinářů i reakce Bundestagu (parlamentu) a vlády i pro nás poučná, přináším výjimečně obsáhlejší rešerši. Komentář najdete v závěru.
Telefon do Tel Avivu: aféra začíná
Ve skutečnosti aféra začala mnohem dříve: Dne 12. září 2005 si v 8 hodin 12 minut odposlechl ze svého mobilu německý novinář Bruno Schirra zprávu, v níž mu pro něj neznámý muž sdělil, aby mu zavolal zpět, protože se právě nachází na jeho zahradě v Berlíně a má v úmyslu vykonat u něj domovní prohlídku. Podnět a důvod prohlídky je udání za spolupachatelství při prozrazení státního tajemství. Telefonní číslo, z kterého bylo voláno, se však na displeji neobjevilo, proto se nedalo zavolat zpátky, i když muž na druhé straně linky se představil. Novinář Schirra se v té době nacházel v hotelu Hilton v Tel Avivu, kde byl služebně jako účastník konference o bezpečnosti Izraele. Na podobné konference jezdil často, protože jako volný spolupracovník renomovaného týdeníku Die Zeit a nového měsíčníku Cicero se již před mnoha lety specializoval mimo jiné na problematiku Blízkého Východu. Úředníci různých tajných služeb ho dobře znají stejně jako úředníci Spolkového kriminálního úřadu v Německu, kteří nejen prováděli prohlídku jeho vily, ale jejichž terorističtí experti se právě se Schirrou zúčastnili i konference v Izraeli.
Schirra se měl dopustit spoluúčasti na trestném činu tím, že ve vydání časopisu Cicero z dubna roku 2005 prozradil spojení špičkového teroristy al Zargawiho s Iránem a jeho plány na chemický útok.
Kriminalisté měli ztíženou úlohu tím, že novinář bydlel na soukromém ostrově Valentinswerder v Berlíně na řece Havela, kam je možné se dostat pouze lodí a na kterém stojí jen pár vilek. Každá loď, která se k ostrovu blíží, je zdaleka vidět a cizí lidé - kromě hasičů - na ostrov nemají přístup. Ještě před několika lety tam nebyl zaveden ani elektrický proud z městské sítě. Navíc patrový domek sedmačtyřicetiletého novináře, kde žije se svou mladou ženou, která v době prohlídky jako začínající lékařka byla zrovna na operačním sále, hlídaly dvě mladé dogy.
V devět hodin se policejní úředník novináři Schirrovi ozval znovu a oznámil mu, že má povolení k prohlídce a že jeho dogy byly za pomocí veterinářky "fixovány".
Policie prohledává redakci ...
Ve stejnou dobu osm policejních úředníků spolu se dvěma státními zástupci začalo prohledávat redakci Cicera se stejným zdůvodněním. Jak později v Süddeutsche Zeitung napsal Heribert Prant, bývalý státní zástupce: úředníci si neuvědomili, že existuje rozdíl mezi továrnou na buřty a vydavatelským domem, a bez zábran si okopírovali z redakčního počítače kompletní hard disk se všemi manuskripty a e-mailovou korespondencí. Zatímco úředníci redaktory ubezpečovali, že akce je zcela diskrétní, zavolala do Cicera redakce Der Spiegel a ověřovala si informaci o provedení domovní prohlídky, kterou jim již někdo oznámil.
... i soukromý byt novináře
O 11 hodině se na ostrov Valentinswerder dostavila Schirrova manželka a stala se svědkem toho, jak si policisté prohlížejí jeho archiv, který obsahoval rešerše z posledních asi dvaceti let. Většinu písemností si policie odvezla v patnácti bednách, ač se tyto materiály vůbec netýkaly zmíněného teroristy Zargawiho, který sloužil zřejmě jen jako záminka k prohlídce. Zabavené rešerše se týkaly hlavně podezřelých obchodů syna Franze Josefa Strausse Maxe, černých obchodů se zbraněmi, nezákonného financování politických stran, bývalého SS lékaře Hanse Müncha a veškerých podkladů k chystané knize o Iránu. Seznam zabavených materiálů obsahuje dle protokolu sto položek, které nesou označení náhodný nález.
Pro ministra vnitra Schilyho, který se chtěl zrovna elegantně rozloučit s úřadem, znamenala domovní prohlídka u novináře a v redakci neočekávaný skandál. Něco takového se v Německé spolkové republice nestalo od roku 1962, kdy kvůli dokumentům ze cvičení NATO Falex byla prohledána redakce časopisu Der Spiegel. Po aféře ale musel odstoupit jak ministr vnitra Strauss, tak kancléř Adenauer.
Ministr chce trestat média
Schily se odvolával na starou formulku: Média je možné trestat, když novináři používají informace, které se k nim dostaly protiprávním způsobem. Kdyby tato formulka ovšem platila, nebylo by možné provozovat investigativní novinařinu a nikdy by nedošlo ani ke Spiegel aféře, ani k Watergate v USA, na jejímž základě musel odstoupit prezident Nixon. To sice Schily uznal a dokonce řekl, že z investigativní práce novinářů měl často jako právník i politik sám prospěch, ale že tato práce se nemůže vztahovat na oblast boje s terorismem.
Proti tomuto postupu podal okamžitě stížnost Bruno Schirra i redakce časopisu Cicero. V Bundestagu se za stížnost okamžitě postavili někteří politici ze sociální demokracie a celá strana FDP a případem se začal zabývat příslušný parlamentní výbor (Innenausschuss). Kritické hlasy zazněly i z CSU. Například Thomas Strobl řekl: "Ministr vnitra ztratil nejen půdu pod nohama, ale opustil i půdu ústavy".
Kde končí tisková svoboda?
Poslanec Max Stadler, který ve vyšetřovacím grémiu sněmovny zasedá, hovoří o tom, že výroky německého Ústavního soudu po Spiegel aféře už nestačí na ochranu tiskové svobody. Tehdejší rozsudek z Karlsruhe totiž bazíroval na tom, že prohlídky u novinářů a v redakcích jsou nepřípustné, pokud mají sloužit k tomu, aby policie získala zdroje redakčních informací. Poslanec Stadler se domnívá, že prvotním účelem této prohlídky bylo právě získat informace o tom, kudy zpráva od kriminalistů unikla. Stradler doslova řekl: "Když záměr původního rozsudku Ústavního soudu už v praxi nefunguje, musí politici přezkoumat, čím to je způsobeno. Cílem musí být stávající ochranu bránit před protiprávními zásahy tak, jako je tomu třeba ve Švýcarsku či v Rakousku."
Ve Švýcarsku je možné učinit u nějakého novináře domovní prohlídky jen tehdy, když hrozí bezprostřední nebezpečí ohrožení života. V rakouských zákonech zase stojí, že redakční tajemství nesmí být poškozeno zabavováním novinářských materiálů. V Německu se proto poslanci budou zabývat tím, jestli se bude procesní praxe v těchto věcech rozšiřovat, nebo pouze specifikovat. Podobně se němečtí politici domnívají, že není možné libovolně zacházet s formulací "náhodný nález". Ten by se napříště měl týkat jen velmi těžkých kriminálních deliktů a rozhodně ne rešeršní práce novinářů.
Zdánlivě pomalí kriminalisté
Z výpovědi Bruna Schirra ale zřetelně vyplývá, že policie s ním hrála falešnou hru. Aby se zkušený novinář Schirra vyhnul nepříjemnostem, v okamžiku kdy tajný dokument získal, to jest 4. února 2005, zavolal na Spolkový kriminální úřad, oznámil, že ho má a požádal o neoficiální rozhovor o pozadí aféry s teroristou. Chtěl celý příběh konzultovat ještě dříve, než bude zveřejněn v časopise Cicero (Mimochodem, tak se choval v roce 1962 i časopis Der Spiegel). Kriminalisté se ale ozvali s velkým zpožděním až po zveřejnění článku. S novinářem se sešel zástupce ředitele Spolkové kriminální služby pan Falk za přítomnosti dalšího úředníka, setkání proběhlo někdy v květnu ve velice přátelské atmosféře. Novinář se pouze z neoficiálních, ale zato velmi důvěryhodných zdrojů dozvěděl, že je sledován a jeho telefony jsou odposlouchány. Domovní prohlídka, která proběhla 12. září, byla s největší pravděpodobností dlouho připravována a uskutečnila se úmyslně v době nepřítomnosti Schirry na území Německa.
Zřejmě právě tehdy si německý parlament (Bundestag) najal bývalého spolkového soudce Gerharda Schäfera jako externího znalce, aby zpracoval pro parlamentní grémium, které má na starosti kontrolu tajných služeb, obšírnou zprávu o napojení BND na novináře. Schäfer po půroční práci, kdy měl k dispozici všechny materiály, které mělo grémium, a mohl vyslechnou řadu osob, předložil na uzavřeném jednání stosedmdesátistránkovou analýzu, která shodou okolností to bylo v době, kdy Spolková informační služba slavila padesáté výročí a holedbala se tím, jak dodržuje zákon - dokazovala pravý opak. Zpráva upozorňuje na to, že novináři byli nejen sledováni (podle Berliner Zeitung a časopisu Stern jim byly odposlouchávány soukromé telefony, BND to popírá), ale i používáni jako zdroje informací, což je v rozporu se zákony a zvyklostmi civilizovaných zemí. O existenci této zprávy poprvé informovaly 12. května prestižní mnichovské noviny Süddeutsche Zeitung.
Novináři - donašeči zpravodajské služby
Podle hamburského zpravodajského časopisu Der Spiegel z 15. května, o který měla BND největší zájem, tato služba novináře nezákonně sledovala od roku 1993, kdy Erich Schmidt-Eenboom o praktikách této služby zveřejnil knihu s názvem BND nečestná moc státu.
Z toho, co se zatím ze zprávy dostalo na veřejnost, vyplývá, že třeba novinář Wilhelm Dietl, který pracoval léta pro mnichovský zpravodajský časopis Focus, od BND dostal za spolupráci šest set tisíc DM. Měl krycí jméno Dali. Focus s ním již rozvázal pracovní poměr. Podobně jeden čas pro Der Spiegel pracoval novinář Dietl, který spolupracoval s BND. V redakci ale nikdy nebyl zaměstnán a redakce s ním po krátké době, z dosud nezveřejněných důvodů, přestala spolupracovat.
V časopise Focus pracoval ještě jeden spolupracovník BND s krycím jménem Kempinski. Jde o novináře Erwina Deckera, který byl jako reportér i v Iráku. Ke spolupráci s BND se sám přiznal a svého jednání lituje.
Podle bývalého soudce Schäfera podobných spolupracovníků mezi novináři měla tajná služba asi tucet, ale upozorňuje na to, že jeho zpráva není v žádném případě kompletní. V závěru stojí: Tajné služby mají oprávněně zájem objevit ve svých řadách "krtky", jak se ve špionážní hantýrce říká těm, co vynášejí informace, za tímto účelem může podezřelé osoby i sledovat, ale v žádném případě nesmí využívat novináře. Novinář má v naší euroatlantické civilizaci podobný statut jako kněz či advokát.
Německý příklad a meze české aplikace
Proto i trestní oznámení mluvčí pražského vrchního státního zastupitelství, žalobkyně Ireny Zadražilové na novináře Jiřího Hynka, Zuzanu Tvarůžkovou, Petra Posoldu a nejmenovaného vedoucího vydání České televize, po kterých se žádá vyzrazení zdroje, jenž jim předal odposlechy z kauzy Berka, je pokusem o prolomení tradičních evropských zvyklostí.
Na pokusy o prolomení zvláštního statutu novinářů reagovala německá spolková vláda bleskově: Dne 15. května dostala Německá informační služba příkaz nepodnikat od nynějška operační opatření proti novinářům, a to ani v rámci kroků k zajištění vlastní bezpečnosti, prohlásil vládní mluvčí Ulrich Wilhelm. Novináři nesmějí být využíváni jako zdroje BND a ve vedení této služby dojde k personálním změnám. Podle poslance Hanse-Christiana Ströbleho šlo o narušení principů svobody tisku, které je naprosto nepřípustné.
Na podobný jasný názor české vlády teprve čekáme. Tím by se totiž stvrdilo, že naše politická reprezentace akceptuje, že média stejně jako soudy mají v systému euroatlantické civilizace nezastupitelnou kontrolní funkci. Proto se lidově o novinářích hovoří jako o "hlídacích psech demokracie".
Autor je novinář a spisovatel
P.S.: Minulé pondělí jsem se v komentáři zastal moderátora Českého rozhlasu 2 Aleše Cibulky, který byl odvolán z pořadu Host do domu, protože se jeho host paní Yvone Přenosilová ostřeji vyjádřila o premiéru Paroubkovi. Ve čtvrtek 18. května 2005 se moderátora zastala i etická komise Syndikátu novinářů. Prohlásila, že moderátor neporušil pravidla novinářské etiky, neboť není zodpovědný za způsob vyjadřování svého hosta.
