Rázovitá postavička hradního šíbra Vratislava Mynáře zase jednou zastřela to podstatné. Jeho poslední série přečinů je jistě závažná a dobře, že se jim věnuje policie. Nutit prezidenta k podpisu významných dokumentů, když od lékařů má dobrozdání, že toho není schopen, je opravdu mimořádně silná káva. Není tak divu, že kancléř ztratil poslední zbytky zastání a i končící premiér Andrej Babiš mu už vzkazuje, aby se pakoval.
Ještě podstatnější je ale udržení stability ústavního systému po případném přenesení prezidentských pravomocí na předsedu vlády a předsedu Poslanecké sněmovny. To je ten nyní tak často skloňovaný článek 66 ústavy. Na první pohled je vše jasné. Pokud Ústřední vojenská nemocnice bude nadále trvat na tom, že prezident je neschopný vykonávat jakékoli pracovní povinnosti, sejmou z něj Senát i sněmovna břímě úřadu a naloží jej na záda níže postaveným ústavním činitelům. Většina by se pro to měla v listopadu bez potíží najít v obou komorách parlamentu.
Tím ale příběh nekončí. Až na pár mlčenlivých lidí nyní nikdo neví, jaká je přesně Zemanova prognóza. To tu budou premiér a předseda sněmovny po celý příští rok disponovat mocí, která jim vůbec nepřísluší? Aktivace článku 66 je jistě namístě, ale politici by měli zároveň vymyslet, jak toto ústavní provizorium zkrátit na minimum.
Pozdní odvaha
Dění kolem Pražského hradu nyní ze všeho nejvíce připomíná Škvoreckého Zbabělce. Poté, co se zhroutilo mocenské centrum, kterého se všichni báli, chce být každý za hrdinu. Kdo dosud na slovo poslouchal kancléře Vratislava Mynáře, nyní volá po jeho hlavě. Kdo se dosud bál ruské spojky Martina Nejedlého, nyní volá po rozcupování jeho diplomatického pasu. Kdo dosud poslušně hrál s Jiřím Ovčáčkem hru na roztáčení absurdních sporů, nyní blahosklonně mává rukou nad nepodstatností této pozoruhodně zlé figurky z hradního orloje.
Nad tímto vyřizováním osobních účtů se ale vznáší mnohem podstatnější otázka, jak v dalších měsících zajistit rovnováhu mezi centry moci. Vše je o to komplikovanější, že po aktivaci článku 66 si na prezidentské pravomoci sáhnou asi hned dva premiéři - dosluhující, i ten, který nastoupí po něm. Jejich jména alespoň známe, kdo se ale stane dalším ve hře - totiž předsedou sněmovny, - ještě vůbec netušíme.
Pokud 5. listopadu odhlasuje přenesení prezidentských pravomocí Senát a o tři dny později jej na své první schůzi napodobí nově ustavená sněmovna, k významným nástrojům moci se na závěr své premiérské kariéry dostane ještě Andrej Babiš. Za to, že obratem odvolá nestravitelného kancléře, mu asi republika zatleská. Kým jej ale nahradí? A co je důležitější: opravdu by měl mít trestně stíhaný předseda vlády prezidentské právo pozastavit trestní stíhání? A rozdat na rozloučenou velvyslanecké trafiky?
Až nastoupí Petr Fiala, lze předpokládat, že se bude chovat uměřeně. Ale lákadlu si jmenovat velvyslance po svém, bez tradičního dlouhého vyjednávání, se odolává jen velmi těžko. Zvládne to? A pokud ano, odolá dalším podobně přitažlivým bonbonkům, skrytým v nečekané nadílce s motivem Hradčan?
Guvernér České sněmovní banky?
Bedlivou pozornost si ale zaslouží i role, která by po aktivaci článku 66 připadla předsedovi sněmovny. Jednak nevíme, kdo to po zmateném Radku Vondráčkovi bude. A navíc by jeho úloha ani zdaleka nespočívala v pouhém jmenování nového premiéra, jak se o tom dnes mluví. Čekalo by jej také minimálně doplnění konstitučního tribunálu za Kateřinu Šimáčkovou, která odchází do Štrasburku k Evropskému soudu pro lidská práva.
A pak zlatý hřeb: v polovině příštího roku končí mandát guvernérovi České národní banky, po němž následují odchody dalších čtyř radních. A právě nové bankéře by při stálé pracovní neschopnosti prezidenta mohl o své vůli vybrat předseda sněmovny. To už se dostáváme do opravdu hodně velkého vyosení brzd a protivah v českém ústavním systému.
Vzpomínání na Svobodu
Jak z toho ven? Přenesení prezidentských pravomocí je za současné situace jistě nezbytné, aby mohla vzniknout nová vláda Petra Fialy, jíž dali voliči zelenou v říjnových sněmovních volbách. Pokud se lékaři Ústřední vojenské nemocnice shodnou, že prognóza Miloše Zemana zůstane "krajně nejistá" dlouhodobě, nebylo by zdravé nechat ústavní provizorium běžet až hluboko do roku 2022. Některé pravomoci navíc ani na nikoho přejít nemohou, například jmenování generálů.
Ústavodárce sice v článku 66 vymyslel, jak přerozdělit většinu práce za nemohoucího prezidenta, naříká už ale, co dále. Tímto způsobem totiž není možné hlavu státu připravit o funkci natrvalo a uvolnit tím trůn. Nabízel by se tedy pouze návrat k často debatovanému článku 65 o hrubém porušení ústavy, čehož se Miloš Zeman s gustem dopouštěl. Předtím se mu to vládní politici báli připomínat, nyní by pozdní odvážlivci asi už odvahu našli. K dispozici je také článek 61, pokud by lékaři doznali, že je prezident schopen se vzdát své funkce do rukou předsedy Senátu. A pokud by něco takového sám chtěl udělat. Žádné jednoduché cesty ven z pasti článku 66 ale neexistují, byť je jasné, že pro ústavní rovnováhu sil je důležité, aby extrémní posílení premiéra a předsedy sněmovny netrvalo příliš dlouho.
Kdo ví, možná nakonec dojdeme tam, kam došli i v roce 1975 komunističtí papaláši nad lůžkem nemocného Ludvíka Svobody - že bez speciálního ústavního zákona se k nové volbě prezidenta nelze dostat.
