Už to vlastně nikoho ani nepřekvapí. Hlava státu odmítla jmenovat do soudcovské funkce jednoho z navržených kandidátů, státního zástupce Marka Bodláka. "Čistě náhodou" se jedná zrovna o člověka, který v mnoha kauzách znepříjemňoval život hradní kamarile. Dozoroval například nepřijatelnou skartaci tajné zprávy o výbuších ve Vrběticích. Odložil také podnět prezidenta, který se domníval, že mohlo dojít k sabotáži, když ležel bezvládný v nemocnici a politická reprezentace se snažila dočasně zajistit výkon jeho pravomocí.
Hrad nyní přispěchal s vysvětlením, že Bodlák má jako jediný z padesátky navržených soudců smůlu, protože coby žalobce selhal v kauze exministryně Vlasty Parkanové. Prakticky však nejde o nic jiného, než o přiznání, že došlo na sprostou osobní mstu, protože hlavě státu v žádném případě nepřísluší role lustračního úředníka.
V krátké době jde o Zemanův už druhý drastický zásah do české justice poté, co v březnu skandálně omilostnil usvědčeného korupčníka, šéfa hradní Lánské obory Miloše Baláka, protože soudy prý vůči němu byly podjaté.
Vzhledem k tomu, že české vládní politiky Zemanovo řádění v závěru druhého funkčního období absolutně nezajímá, nepochybujme, že si to vyloží jako pobídku odejít ve stylu, na jaký jen tak nezapomeneme.
Prezident proti justici
Před sněmovními volbami Miloše Zemana mohutně ostřelovali. Ještě coby opozičníci na něj vršili všemožné ústavní žaloby, vinili ho z úpadku úplně všech hodnot, zaprodání země Rusku i Číně a opakovaně navrhovali Pražskému hradu sebrat spoustu peněz.
Jakmile se však dostali k moci, kravál utichl. Premiér Petr Fiala (ODS) s prezidentem rychle našel společnou řeč, což se mimo jiné projevilo i na rozpočtu Pražského hradu. Místo někdejších slibů, jak Zemanovým kombinátorům razantně seškrtá prostředky, nakonec vláda obludně nabobtnaný rozpočet snížila jen minimálně - ze 420 na aktuálních 398 milionů. A navíc jen dočasně, protože navzdory všem skandálům má příští rok na Hradčany putovat znovu 418 milionů korun. Vratislav Mynář a Martin Nejedlý mohou být zcela spokojeni.
A nejde jen o peníze, vládní strany se zjevně bojí úplně jakékoli konfrontace s Hradem. Během prezidentovy nemoci se neodhodlaly aktivovat ústavní článek 66 - a na nezbytně dlouhou dobu rozdělit výkon pravomocí hlavy státu mezi ostatní ústavní činitele. Dodejme rovnou, že to lze ještě celkem pochopit, protože se jedná opravdu o krajní opatření. Zeman si nicméně toto váhání zjevně vyložil jako slabost - a sotva se mu ulevilo, udělil milost pravomocně odsouzenému šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi, tedy svému podřízenému.
A to s do nebe volajícím odůvodněním: "Dospěl jsem k závěru, že pro přísné odsouzení nebyla zřejmě rozhodná povaha činu, ale i to, kde odsouzený pracuje, což je hledisko, které trestní právo nezná." Jinými slovy prezident vzkázal, že kdo se odváží odsoudit hradní rozkrádačky, stane se jeho nepřítelem.
To je v příkrém rozporu se slibem, že bude "zachovávat ústavu". Článek 81 totiž jasně říká, že "soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy". Pokud tomu Zeman nevěří, nemůže zastávat nejvyšší úřad.
To ticho od někdejších hlučných opozičníků a současných vládních pragmatiků bylo na jaře až ohlušující. V opozici mu slibovali žaloby za velezradu obden, ale když Zeman opravdu jasně překročil ústavní mantinely, následoval jen deprimující klid.
Od Hradu dále!
Protože prezidenta nikdo včas nezastavil, jeho mocenský apetit dál zhoubně bují. Po soudcích si teď začíná vyřizovat účty se žalobci. Marek Bodlák, o nějž konkrétně jde, má vedle úspěchů za sebou samozřejmě - jako každý - i nezdary a například zmiňovaný případ Vlasty Parkanové je opravdu ostudný. Není nicméně přijatelné, aby prezident detailně posuzoval jednotlivé kandidáty. A už vůbec ne, aby na to ministr spravedlnosti bez jakýchkoliv protestů přistoupil.
Posouváme se tak daleko za vrtochy Václava Klause, který v roce 2005 odmítl jmenovat do funkce justiční čekatele, kterým nebylo ještě 30 let. Zemanův předchůdce si tehdy pro rozšiřování svého ústavního bitevního pole vymyslel alespoň nějakou obecnou podmínku. Nynější prezident se však s něčím takovým už ani nezdržuje a nijak neskrývá svou neukojitelnou pomstychtivost.
Miloš Zeman během svých dvou mandátů napnul ústavu na samu mez - a leckdy i za ni - snad úplně ve všem. Jistě, váhání s jmenováním či nejmenováním premiéra a ministrů má dlouhou historii, jež pramení již v éře Václava Havla. Bitvy o jmenování či nejmenování profesorů byly zase možná mimořádně trapné, ale školství se kvůli tomu nezhroutilo. Ohrožení justice je však opravdu fatální.
Pokud prezident může obratem omilostnit jakéhokoli svého milce, je to jasný signál, že v Česku bohyni Themidě občas padá šátek z očí - a spravedlnost není vždy slepá. A pro ty, kterým by ani taková nápověda nestačila, je tu tedy nejnověji ještě další vzkaz, který má připomenout, že Hrad je nedotknutelný: kdo se odváží žalovat čachry papalášů, kteří si jej zprivatizovali, může zapomenout na kariérní postup.
Velké finále
Zeman se blíží ke konci svého posledního mandátu, stále ale před sebou ještě má pár měsíců. A na programu spoustu aktů, s jejichž pomocí si může zajišťovat poslušnost krotké vlády: jmenování velvyslanců, soudců, výběr dvou členů bankovní rady.
Největší hrozba ale plyne z jeho možných zásahů do justice. Po všem, co mu již prošlo, zjevně dospěl k přesvědčení, že pro něj neplatí limity. Že může čistě podle své chuti zmírňovat tresty, zahlazovat odsouzení, zastavovat trestní řízení. Případně se po vzoru svého předchůdce Václava Klause rozloučit plošnou amnestií.
Můžeme jen tipovat, jaký závěrečný ohňostroj Zeman chystá. Ale vysoko v žebříčku pravděpodobnosti je nepochybně zastavení kauzy jeho politického blížence Andreje Babiše (ANO). Ten sice stále tvrdí, že by milost od Zemana nepřijal, nicméně možná ne náhodou se nakonec nyní rozhodl u svého soudního procesu být a neustále všem opakovat, jak mu jde po krku polistopadový kartel…
Jakkoli by pro důvěru ve spravedlnost byla prezidentská stopka v této věci zničující, Zeman by se mohl hájit - když jsem dal milost svému spolupracovníkovi nebo zarazil postup příliš otravnému státnímu zástupci, dali jste snad najevo, že by vám to vadilo?
A bohužel by měl pravdu.
