Lubomír Zaorálek v pátek gentlemansky zahladil stopy po řádění svého ministerského předchůdce Antonína Staňka v Olomouci. Slíbil, že zruší výběrové řízení na nového šéfa tamního Muzea umění a do funkce jmenuje Ondřeje Zatloukala, který byl dosud vedením instituce jen pověřený. Bývalého ředitele muzea Michala Soukupa, kolem něhož se staňkovské furore strhlo (a jehož odvolání dodnes internetové stránky ministerstva kultury obhajují jako zásah proti "fatálnímu selhání" a "protiprávnímu jednání"), pak Zaorálek jmenuje Zatloukalovým zástupcem.
Podobně se nový ministr kultury pustil do úklidu i v Ústřední knihovnické radě. Zpochybnil odvolání jejího předsedy Víta Richtera, které Staněk diktoval své sekretářce nejspíš ještě ve chvíli, kdy už pod okny svého bývalého úřadu na Maltézském náměstí čekal na odvoz.
Můžeme se tedy jen dohadovat, jaká antipatie nebo zájem stály za Richterovým odvoláním, proti němuž se v petici ohradilo 2676 obvykle tichých knihovníků. Ti sice tři dekády stoicky nesou své nedůstojně nízké platy, ale v tomto případě už zjevně přetekl i jinak bezedný pohár jejich trpělivosti.
Prezidentův kat
Lubomír Zaorálek nezapře, že v minulosti čtyři roky vedl ministerstvo plné diplomatů, jejichž řemeslem je "lhaní ve prospěch vlastní země" - jak s nadsázkou poznamenal satirik Ambrose Bierce v Ďáblově slovníku. Nyní si totiž coby ministr kultury počíná v uhlazování stop po svém předchůdci Staňkovi přesně jako jeho dávní podřízení - zkrátka jako diplomat. "Zemí", kterou zastupuje (a v jejíž prospěch lže), je tentokrát ČSSD. De facto ruší spektakulární kroky svého předchůdce, aniž by úklid zbytečně propagoval, a přiživoval tak roztržky v rozštěpené domovské straně. Šlo o kauzy, během nichž nám, přihlížejícím, až hvízdalo v uších z tempa, v jakém kolem létala trestní oznámení.
"Vyšetřování skončilo, zapomeňte," dalo by se říci, kdyby… Kdyby neexistoval případ Jiřího Fajta, na který by se naopak zapomenout nemělo.
Zaorálek si samozřejmě nemůže počínat svévolně a furiantsky, jako kdyby byl prezidentem této země. Jakkoliv neprůhledné bylo rozhodování ministra Staňka v Olomouci či ve věci šéfa knihoven, je zřejmé, že Fajt byl Zemanův "člověk na odstřel" a Staněk vykonavatelem popravy. Nezdržujme se detailním výčtem Fajtových černých puntíků. Pro ilustraci zmiňme jen prezidentovo trucovité odmítnutí jmenovat jej profesorem a následnou kunsthistorikovu žalobu na hlavu státu. A ještě hostování čínského disidenta Aj Wej-weje v Národní galerii. V době, kdy měla protiuprchlická rétorika dohazovat hlasy stranám, které brnkaly na citlivou strunku voličů, byla výtvarníkova emotivní instalace připomínkou, že uprchlictví není nájezdem kobylek, ale lidskou tragédií. Což prezidenta dráždilo tím spíše, že byla dílem umělce, kterého nenávidí úřady v domovské zemi, již on naopak považuje za příklad konsolidace společnosti.
Tolik povyku pro instituci, která má společnosti poskytovat jednoduše definovanou veřejnou službu. "Národní galerie v Praze je státní ústav, jehož úkolem je odborně shromažďovati a spravovati malířská, sochařská a grafická díla domácího i cizího umění, o nich vědecky bádati a činiti je přístupnými veřejnosti." Tak prostě to v ustavujícím zákonu, který v roce 1949 podepsal i tehdejší ministr kultury Zdeněk Nejedlý, stojí napsáno…
Rukáv a sopel
Ve světle kauzy Fajt je dobré připomenout tři věci.
Tou první je stále chybějící zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, který by zamezil lidem, již se vynoří a pak zase zmizí jako ministr Staněk, činit neprůhledná či naopak až příliš okatá mocenská rozhodnutí, která ani další politik z téže strany nemá sílu vyžehlit.
Dále je vartování dobrého vojáka Staňka před Národní galerií v Praze připomenutím, v jak absurdní situaci se nacházíme, může-li si prezident brát přední kulturní instituci země za rukojmí ve své škodoradostné válce s těmi, kdo svět vidí jinýma očima než on.
A za třetí: cit pro elementární spravedlnost velí, aby Lubomír Zaorálek vrátil Jiřího Fajta do vedení Národní galerie alespoň do doby, než se prokáže jeho vina před zákonem (v niž tak doufal a toužebně věřil Antonín Staněk). Trestní oznámení jinak na Fajtovi ulpí jako sopel na rukávu. Jak "vážně" bychom jej měli brát, přitom naznačuje smířlivé jednání Lubomíra Zaorálka v případech, na které není tak vidět a které jsme si připomněli zkraje tohoto textu. V nejkřiklavější kauze, která se týká Národní galerie v Praze, si Zaorálek podobnou nenápadnost nejspíš dovolit nemůže, aniž by vyvolal další kuriózní vládní krizi. Nemůže-li tedy vrátit Jiřího Fajta na jeho místo, prospělo by úplně všem aktérům, kdyby se mu za svého předchůdce alespoň omluvil.
Zejména proto, že vynoří-li se odkudsi nečekaně služební politici Staňkova typu, obvykle si oddechneme, zmizí-li zase v propadlištích jako Punkva. S lidmi, kteří umějí dát institucím smysl (ano, tuto roli v našem příběhu hraje teatrálně nejmenovaný profesor), je to přesně naopak.
