Když se v roce 1952 loučil premiér Winston Churchill se zesnulým britským králem Jiřím VI., na závěr své řeči složil hold nové královně: "Slavné byly vlády našich královen. Některá nejslavnější údobí dějin se odvíjela pod jejich dozorem. Nyní zde máme druhou královnu Alžbětu, která také nastupuje na trůn ve 26 letech. Naše mysl se proto ubírá skoro o 400 let zpět ke slavné osobnosti, která zosobňuje velikost alžbětinské éry. Královna Alžběta II. stejně jako její předchůdkyně nestrávila dětství chystáním se na královské povinnosti. Ale my ji již dobře známe a dobře rozumíme přednostem jejím i vévody z Edinburghu, kterými již nadchla ty části Commonwealthu, které zatím stihla navštívit."
Churchill se nepletl. Nová slavná alžbětinská éra skutečně nadešla. Ale rozhodně nebyla taková, jakou si ji asi představoval. Nejenže Buckinghamský palác za její vlády musel překonat všechny otřesy druhé půlky 20. století a počátku toho 21. Musel vynalézt také nový způsob reprezentace země, který by zůstal nadále důstojný, ale zároveň bavil masy. A podařilo se.
Zahájení londýnské olympiády v létě roku 2012, kdy se Alžběta II. předvedla jako ta nejodvážnější Bond girl, je mistrovské. A pro ty, kteří si mysleli, že stará dáma neodsouhlasí nic praštěnějšího, si ještě k sedmdesáti letům vlády střihla konverzaci s medvídkem Paddingtonem. Všichni poddaní Jejího Veličenstva se tak konečně dozvěděli, proč nikdy neodkládá kabelku.
Všechna moc, jen ne ta královská
Že Churchill ve zmíněné řeči odkazuje na Alžbětiny cesty po britském impériu, nebylo dílem náhody. Sympatie lidu si sice získala pomocnou službou v armádě během druhé světové války, když se ale jejímu otci již horšilo zdraví, musela se také předvést jako budoucí panovnice. Pro pětadvacetiletou ženu to nemohlo být z podstaty věci jednoduché. Nakonec padlo rozhodnutí, že bude reprezentovat královský majestát na velké tour po Austrálii, Novém Zélandu a Africe.
Televizní série The Crown (Koruna) dobře ukazuje, jak to pro ni bylo těžké. Nezvládala nuance složité diplomacie. Měla navíc uspět v rolích, v nichž se skoro vždy předtím nacházel muž. Po jejím boku se přitom nacházel nepříliš použitelný bonvivánský manžel, princ Filip.
Dialog ze série, v němž Filip říká místnímu kmenovému vůdci, že má hezkou čepici, přičemž na něj Alžběta syčí, že jde o korunu, se asi nikdy neodehrál přesně takto, trefně v sobě ale koncentruje, čím si příští královna na první velké zahraniční cestě prošla. Ta sice nakonec skončila velkým úspěchem, vzápětí jej ale zkalila zpráva o otcově smrti.
Celá úspěšná filmová série staví na onom napětí, v jehož rámci se od královny neustále něco očekává, aniž by ona sama měla příliš velký manévrovací prostor věci měnit. A přece si často nakonec dokázala prosadit svou, jakmile si přiznala, že má k dispozici všechny jiné zbraně, jen ne reálnou královskou moc.
Realitě se podle všeho velmi blíží scéna audience, během níž přijala labouristického premiéra Harolda Wilsona, který vyhrál volby v roce 1964. Nepříliš diplomaticky pak královně oznámil, že z jeho vítězství asi nemá moc radost a že by nejspíše raději premiérem jmenovala konzervativce. Na to královna s kamennou tváří odpovídá: "Je mou povinností nemít preference." To Wilsona usadí, naleznou rychle společnou řeč - a labouristický vůdce se nakonec stane jejím oblíbencem.
Historické prameny ovšem nabízejí dostatek důkazů, že hroznou železnou košili na nic nemít vlastní názor Alžběta II. přece jen několikrát sňala. Příkladem může být její spor s premiérkou Margaret Thatcherovou v půlce 80. let. Premiérka tehdy byla proti sankcím vůči jihoafrickému apartheidu. Na opačné straně stál zbytek Commonwealthu a nakonec celkem otevřeně právě i královna.
Ano, často šlo jen o drobná ovlivnění britské politiky. Ale při vládě dlouhé skoro tři čtvrtiny století se i z drobností stává hmatatelný odkaz. Dnes tedy lze s jistotou říci, že Její Veličenstvo opakovaně projevilo sociální cítění i smysl pro nedělitelnost lidských práv.
Hlavně přežít devadesátky
Když Alžběta vstupovala do 90. let, zdálo se, že monarchii nemůže nic rozházet. Zvykla si na politické bouře, ke kterým nesměla nic říct, i když jistě mnohdy chtěla. Zvykla si i na to, že její manžel, princ Filip, bude i v pokročilém věku projevovat pozoruhodný talent říkat neomalené věci vždy v tu nejméně vhodnou chvíli. A čekatel na trůn, princ Charles, si pomalu zvykal, že k žezlu se hned tak nedostane.
Ale pak přišel rok 1992, který panovnice sama pojmenovala jako Annus horribilis. Ještě nedávno uznávaná královská rodina se najednou stala předmětem velké kritiky. Zejména pak výdaje Buckinghamského paláce. Jedno manželství za druhým se přitom v královské rodině dostávalo do problémů. Právě někdy v té době se královská rodina také stala vítanou potravou prosperujícího a velmi nelítostného britského bulváru, který najednou měl snad každý den čím jitřit emoce svých konzumentů.
A pak tu byla závěrečná, nejutrápenější léta princezny Diany v královské rodině. Alžběta byla jistě tím posledním člověkem, který by si myslel, že kvůli nešťastnému vztahu se má rušit svazek důležitý pro celou Británii. Nicméně když už bylo skandálů vrchovatě, doporučila koncem roku 1995 oběma manželům rozvod.
Není těžké si představit, jak hrozné to pro ni muselo být. Sama si dobře pamatovala, jak nezvládnuté rodinné vztahy přivedly ve 30. letech 20. století panovnickou rodinu na hranici zániku, když Eduard VIII. trval na manželství s dvakrát rozvedenou Wallis Simpsonovou - a raději kvůli ní abdikoval. A nyní měla sama doporučit svému synovi a následníkovi trůnu rozpad rodiny.
Fatálně pošramocenou image královské rodiny pak v roce 1997 dorazila tragická Dianina smrt.
Znovu po boku prince Filipa
Alžběta II. však nakonec všechny obtíže dokázala překonat. Z chmurných 90. let se nakonec postupně opět propracovala k výraznější lidové přízni a stala se skutečným symbolem trvání, který vydrží, i když se vše ostatní mění.
V politice bez hnutí brvou musela oznamovat ty nejradikálnější změny, jakými kdy britské ostrovy prošly. A vždy znovu a znovu dokázala najít prostor pro osobní sdělení, i když formálně nemohla stále říci nic. Celá Británie například rok po brexitovém referendu spekulovala, zda při otvírání parlamentní sezony v roce 2017 nepodpořila ty, kdož chtěli setrvat v Evropské unii. Nešlo přitom o žádnou pasáž z řeči, kterou si ani nemůže sama sepsat. Důvodem byl její modrožlutý klobouk připomínající vlajku Evropské unie. Královna se k těmto spekulacím samozřejmě nevyjádřila.
Její dlouhověkost se unikátně pojila s dlouhověkostí prince Filipa, který zemřel v roce 2021 v 99 letech. Pouhé dva roky předtím ještě zvládl zavinit svou poslední automobilovou nehodu, než mu definitivně sebrali řidičák. Pro Alžbětu byla jeho smrt nepochybně velkou ranou. Znalci poměrů se shodovali, že manželova přímost (někdy až neomalenost) a bizarní smysl pro humor z ní alespoň trochu snímaly ono břímě koruny. ("Kde jsi vzala ten klobouk?" zeptal se prý manželky během její korunovace.)
Britové si sice stále každý den rádi procházejí poslední "gossips" o poklescích královské rodiny, Alžběta II. se ale pro ně i tak stala nezpochybnitelným symbolem jednoty a tradice Velké Británie. Včera se tedy druhá alžbětinská éra uzavřela. Nikdo ale nemůže říct, že byla méně ohromující než ta první.
