Britští politikové zprava i zleva mě snad právě proto nepřetržitě ujišťují, že nic podobného privatizaci základní lékařské péče či nemocnic za žádných okolností nedopustí.
Konec konců, kdybych státnímu zdravotnictví nevěřil, mohl bych se - zřejmě stejně jako v České republice - za ekvivalent osmi set korun měsíčně soukromě zdravotně připojistit, abych měl záruku, že na případné vyšetření u specialisty nebudu čekat tři týdny či tři měsíce (jak se to v některých částech Británie stává), ale tři hodiny či tři dny.
S jistou skepsí jsem tedy vnímal zprávy o tom, že s posvěcením Ústavního soudu vznikne v českých zemích dvoustupňový systém zdravotní péče, začnou-li krajské úřady z veřejných peněz financovat 140 zdravotnických zařízení, včetně léčeben pro dlouhodobě nemocné pacienty, již zčásti zprivatizovaných či k privatizaci navržených.
Obávám se totiž, že potíž není v jejich právním postavení, ale v deficitu odborného i politického konsensu nad tím, kolik a jak kvalitních nemocnic, léčeben a zdravotnických zařízení Česká republika vlastně potřebuje. A kolik a jakou formou jsou na ně ochotni lidé, potenciální pacienti, vlastně přispívat.
Britští politikové to mají v tomto ohledu jednodušší - začne-li některý z nich hovořit o privatizaci státního zdravotnictví, musí počítat automaticky s odlivem voličské přízně a ztrátou svého mandátu.
Krajští hejtmani v českých krajích převzali do své správy podstatnou část zdravotních zařízení, ovšem s omezenými fondy na jejich správu, modernizaci a rozvoj. Nicméně představa, že se situace změní, převedou-li je na akciové společnosti, připomíná jaksi bezděky směs naivity a nekompetence, která se jako pěna vznášela na vlnách kupónové privatizace.
Samotná změna právního postavení nepřinese nemocnicím více peněz (pokud kvůli nim krajští hejtmani nebudou z furiantských pohnutek "pouštět žilou" krajským rozpočtům). A se změnou hlavičky na dopisním papíře se nezmění ani přístup "soukromých" lékařů placených i nadále z veřejných fondů.
Měřeno zahraniční zkušeností by se zdálo spravedlivější a snad i koncepčnější síť stávajících státních zdravotnických zařízení zredukovat. Odstranit její zbytnělou tkáň a chirurgickým řezem dát vzniknout omezenějšímu počtu nemocnic se státem garantovanou špičkovou lékařskou péčí (a špičkovými platy pro lékaře). A netříštit finance, energii i úsilí privatizací přehuštěné sítě lékařských zařízení a vytvářením dojmu, že soukromá správa či soukromá lékařská péče současné churavějící a nadbytečné veřejné statky spasí a vyléčí.
Ivan Kytka, [email protected]
