Jsme národ postižený obezitou, jak tvrdí čerstvé studie think-tanku IDEA Národohospodářského ústavu Akademie věd, společného pracoviště ekonomické společnosti CERGE-EI? Podle nich patří čeští senioři v EU mezi nejobéznější, v roce 2015 obezitou trpělo asi 35 procent mužů mezi 50 a 70 lety, o polovinu víc než v zemích západní Evropy. Seniorky jsou na tom stejně. Nebo nejsme tlustí, jen podléháme kulturnímu diktátu a výpočet Indexu tělesné hmotnosti (BMI) "je nerealistický", jak v rozhovoru pro DVTV tvrdí internistka a psychoterapeutka Kateřina Cajthamlová?
Tato lékařka vychází z vlastních zkušeností a argumentuje také článkem "Všechno, co víte o obezitě, je špatně" (Everything You Know About Obesity Is Wrong), který vyšel v Huffington Post a obsahuje závěry prestižních studií.
Moje dcera (19) si pustila rozhovor s Kateřinou Cajthamlovou, nabyla ihned dojmu, že lékařka má úplnou pravdu, že lidé s mohutnější stavbou těla jsou automaticky považováni za "tlusťochy", dokonce vyčítala moderátorce, že s Cajthamlovou automaticky nesouhlasila.
Psychoterapeutka Cajthamlová tvrdí, že "tlustí lidé jsou terčem neustálých urážek ve společnosti", "75 procent obézních lidí je šikanováno, nejvíc v rodině, nebo v práci" a "oni sami vůči sobě mají pocit, že jsou hnusní". Touží vypadat jako v patnácti, nebo jako před prvním dítětem, "ti lidé nenávidí sami sebe", nedrží spolu, nevytvoří podpůrnou skupinu jako třeba gayové nebo alkoholici. "Obézní se nenávidí navzájem, přejali kulturní názor na odlišnou tělesnou stavbu, je to šokující… a zhoršuje se to."
Podle studie v Huffington Post je "89 procent obézních lidí šikanováno svým partnerem". Cajthamlová tvrdí, že se bojí chodit k lékaři, protože každý odborník, bez ohledu na to, v čem je odborník, jako první řekne: Nejdřív zhubněte.
Lékařka upozorňuje na posedlost tím, jak vypadám, "vypadáním", na kulturní vzorec, který preferuje hubeňoury. Společnost postupně akceptovala představu, jak máme vypadat, tělesnou uniformu: žádná nadváha, žádné břicho, děti, muži a ženy jako proutky. Tento diktát je umocněn sociálními sítěmi, kde dospívající ženy a muži zhusta řeší "vypadání", vzhled, tajli, přičemž hubenost se stala normou.
Povely kulturního diktátora
Ze svědectví četných mladých vyplývá, jak je to zhoubné, mladí (i staří) nenávidí svoji postavu, sebe, blbnou s jídlem, ničí se, i když vlastně vypadají, jak vypadat mají. Cajthamlová: "Problém je v tom, co je normální… v Americe 80 procent dospělých a 60 procent dětí je považováno za obézní, pak je otázkou, co je vlastně normální."
Vybudování kulturně vzorové postavy formovaly hračky, reklamy, modelky a herci, vesměs ženy a muži někým vybraní jako idoly, zvolení bez ohledu na to, jestli jsou v životě šťastní, se sebou a svými vztahy spokojení atd.
Být dnes mladý, středněvěký, nebo starý, pokud se bavíme o postavě, je náročné. Cajthamlová nabízí jednoduchou, logickou poučku: jde o to, jestli je dítě či dospělý fit, nebo ne, "30 až 60 procent lidí s tzv. nadváhou patří mezi fit bodies", těla v dobré formě, říká na základě odborných studií.
Jestli jsem, nebo nejsem fit, je klíčové hledisko. Vyběhnu do schodů? Uběhnu pět kilometrů, ujedu bez potíží čtyřicet kilometrů na kole? Uplavu deset bazénů padesátek? Vydržím dvě hodiny tancovat? (Je známo, že děti v prvních třídách běžně neumějí běhat, chodit do schodů, kotoul atd.) Lidé se stále méně hýbají, schody nepotřebují, mají výtah, mnohdy nezaznamenají, že nejsou ve formě, fit bodies.
Visíme někde mezi povely kulturního diktátora, který vnucuje jen hubené (jestli jsou silní a mrštní, mají výdrž, je fuk), a mezi faktem, že se přestáváme hýbat, pohyb se dnes rovná sport, málokdo se jde jen tak projít, jíme učiněné hrůzy a stáváme se nikoli tlustými, ale podle lékařů obézními, tedy zranitelnými, nezdravými, unavenými, nespokojenými.
Rozkazy diktátora hubenosti ničí lidem životy, ale stejně riskantní je změna životního stylu, nepohyb, způsob života, kde se svaly stávají zbytečností (a je jedno, jestli atrofují, nebo jsou nahrazeny tukem), žijeme v sedě.
Cajthamlová se zastává tlustých (řekla by "lidí mohutnější tělesné stavby"), nabízí revoluci v pohledu na tělo, buď jsem fit, nebo nejsem, buď se cítím dobře i oplácaný, nebo jsem na dně i vychrtlá.
Zároveň ale platí, že bychom měli děti vyhánět od počítačů na dvorky, hřiště a zahrady, sebe vykopat od televize a počítače ven, vrátit se k radosti z pohybu, ne k radosti z vysedlých žeber a propadlých tváří. Máš velikost XXL a jsi fit? Super! Závidím ti se svým eskem či elkem a utahanýma nohama i rukama. Komu nezávidím, jsou lidé, kteří už jako lidé nevypadají, v autobuse zaberou dvě místa a během hodiny spořádají troje velké, smažené brambůrky, nemohou si pomoct.
