Když byl jednou britský konzervativní filozof (a dobrý znalec českého prostředí) Roger Scruton dotázán, aby jmenoval aspoň jednoho českého konzervativce, odpověděl: Antonín Dvořák. Pak dodal: snad historik Josef Pekař, ten ale svým prorakouským a prokatolickým postojem do českého národního příběhu moc nezapadá.
Vymýšlení tradice
Problém českého konzervatismu Scruton vystihl přesně: autenticky česká konzervativní tradice neexistuje. Konzervatismus se nemohl rozvinout v lůně národní ideologie, která tradiční politické elity a nositelky societatis civilis - především šlechtu - vylučuje z národního těla coby nepřítele lidu.
Nesocialistický tábor tak měl v moderní české politice zúžený prostor. Na výběr bylo mezi maloburžoazním mladočeským nacionalismem, agrárním korporativismem a (ostrakizovaným) katolickým klerikalismem. Jak ukázala krátká historie první republiky, demokratické smýšlení bylo v těchto proudech slabé. Nakonec se všechny tři hladce slily v kloaku druhorepublikového protofašismu a zcela se pak zdiskreditovaly za protektorátu. Jejich společným znakem bylo vyhraněné protiněmectví (a to i přes zdánlivě paradoxní kolaboraci s nacisty) a hlavně tvrdý, autenticky český antisemitismus.
Pionýři českého konzervatismu po roce 1989 tak stáli před nelehkou úlohou. Nějakou tradici si vymyslet museli, vždyť právě důraz na minulost a její "dědictví" je jedním z pilířů konzervativní ideologie. Jelikož sázka na německou křesťanskou demokracii byla ze zjevných důvodů netaktická, jevila se jako šikovný tah umělá implantace anglosaského konzervatismu. Jak se "anglosaský model" mohl prosadit u nás, v zemi, kde - na rozdíl od Maďarska - neměl vůbec žádnou tradici, je otázka pro historiky. Možná byl úspěšný právě proto, že o něm nikdo neměl ponětí. Všeobecné obluzení vůní neznámého dobře vystihuje absurdní situace, kdy Alexander Dubček ve Federálním shromáždění vítal britskou premiérku jako "naši milou paní baronku Thatcherovou".
Demokratický konzervatismus - kvadratura kruhu?
Každopádně převládla počátkem 90. let ve střední Evropě koalice umírněného konzervatismu a ekonomického liberalismu, kterou reprezentovali v Maďarsku József Antall a v Polsku Tadeusz Mazowiecki (výtečně o tom pojednává sborník Towards Intellectual History of Post-Socialism historiků Michala Kopečka a Piotra Wciślika). Kde je dnes této tradici konec! Naděje na vznik demokratického konzervatismu začala pohasínat už během 90. let. V Polsku a Maďarsku se rozpadl v důsledku posilování radikálního antikomunismu a etnocentrického nacionalismu. V mírnější podobě došlo ale k něčemu obdobnému i u nás - vzpomeňme na ohavně šovinistické ovzduší volební kampaně z roku 2002. Tehdy česká společnost nacionalismus, zvláště protiněmecký, jasně odmítla.
Následující dekáda přinesla snahu o obnovení umírněného, realisticky proevropského konzervatismu. Tento projekt zkrachoval, až příliš silné bylo vábení "národních zájmů". Uprchlická "krize" pak konečně uvolnila hráz druhorepublikovým přízrakům autoritářského konzervatismu. Zase se volá po silném, policejním národním státu (bezpečnost nade vše! uzavření hranic!) a etnocentrickém pojetí národa (chraňme naši kulturu!). Liberalismus, jako ve 30. letech, je opět nadávkou. Tento vývoj potvrzuje skeptické pojetí konzervatismu řeckého filozofa Panajotise Kondylise: demokratizace konzervatismu je podle něj utopií, dříve nebo později dospěje k nějaké formě autoritativní diktatury.
Středoevropské konzervativní multi-kulti
Na pozadí dnešní radikalizace a nacionalizace českého konzervatismu se jako memento jeví nedávná zpráva o smrti politologa Rudolfa Kučery. Zmiňuji jej v této souvislosti proto, že Kučera po převratu formuloval důsledně antinacionalistickou vizi středoevropského a českého konzervatismu; vizi, která je sice momentálně poražena, neměla by ale být zcela zapomenuta. Nechci tu hodnotit odbornou erudici jeho studií, ta asi měla rezervy. Práce to byly spíš esejistické, často polemické. V záplavě (nezřídka bizarních) postav tehdy se rodící politologie však Kučera vynikal díky vyhraněným tezím a v neposlední řadě i díky dobrému stylu, jenž byl prost krkolomného odbornického žargonu.
Pro řadu z nás, kteří jsme přišli na univerzitu zkraje 90. let, podávaly Kučerovy Kapitoly z dějin střední Evropy i jím redigovaná revue Střední Evropa sice kontroverzní, ale tak nějak jiný, svěží pohled. V době vzestupu etnického nacionalismu - kdy už hořel válečný konflikt v rozpadající se Jugoslávii, vrcholila česko-slovenská krize a zároveň sílily protiněmecké nálady v české společnosti - se principiální evropanství a antinacionalismus Střední Evropy jevily jako hlas rozumu. Provokativně "reakcionářský", prohabsburský duch časopisu a jeho radikální antikomunismus nebyly všem po chuti. Ale myšlenka multikulturní střední Evropy tehdy pomáhala kultivovat určitý nenacionalistický postoj, který se i přes přirozené politické různice stal jednou ze signatur naší generace.
Smířlivě o vyhnání Němců
Nejsilněji se toto stanovisko odráželo v diskusích o česko-německých vztazích a poválečném vyhnání. Bylo to, nemýlím-li se, právě v okruhu Střední Evropy, kde vznikla svého druhu ojedinělá a pro nás důležitá výzva Smíření 95, která plédovala za odhození nacionální zášti a zahájení dialogu s představiteli vyhnaných Němců. Z dnešního pohledu si tato iniciativa zaslouží pozornost i proto, že tu kritika českého šovinismu - ať v jeho nacionálně stalinské, nebo liberálně pravicové podobě - přiměla ke společnému kroku umírněné konzervativce i demokratické socialisty. Týdeník Respekt tehdy o reakcích na prohlášení napsal:
"Odmítavě na ně reagovali všichni naši přední politici i další osobnosti veřejného života. Václav Havel návrh na zahájení jednání české politické reprezentace s představiteli sudetských Němců odmítl se slovy, že 'vláda může skutečně jednat jen s vládou'. Premiér v televizi celou věc komentoval: 'Jen ať si ti intelektuálové spolu diskutují…' Výzvu odmítli i Miloš Zeman, Jiří Dienstbier a Miroslav Grebeníček. Komentář Rudého práva přirovnal prohlášení k dopisu 99 pragováků z roku 1968 a Lidové noviny iniciativu odsoudily v úvodníku s názvem Podraz 95. Rektor Karlovy univerzity Karel Malý a předseda Akademie věd Rudolf Zahradník označili prohlášení za 'nehorázné'."
Je ironií osudu, že nejshovívavější postoj tehdy zaujal premiér Klaus, ale to bylo ještě v době, kdy brojil proti "strašidlu nacionalismu" obcházejícímu Evropou. Čteme-li text prohlášení dnes, pak se jen usmějeme nad tím, jak z dnešního hlediska neškodný a v podstatě už mainstreamový postoj tehdejší "jednotné národní frontě" tak strašně pohnul žlučí. Z programu této "nehoráznosti" se během následných dvou dekád uskutečnilo prakticky všechno - od česko-německé deklarace (1997) přes vyznamenání sudetoněmeckých antifašistů vládou Jiřího Paroubka (2005) až po průlomovou návštěvu bavorského ministerského předsedy Horsta Seehofera (včetně delegace "landsmanšaftu") v Praze (2010) a stejně tak průlomový projev Petra Nečase v bavorském zemském sněmu (2013).
Z konzervativních pozic proti xenofobii
Dlouho se zdálo, že tento blahodárný vývoj je již nezvratný, že duch českého nacionalismu je už nadobro pohřben. Leč migrační "krizí" spuštěná protievropská hysterie může tuto umírněnými silami na pravici i levici trpělivě budovanou stavbu zničit. Nejde totiž o nic jiného než variaci na starou protiněmeckou odrhovačku. A je to tristní pohled, vidíme-li některé "konzervativce" dobře se zabydlovat v odporně páchnoucí koalici s normalizačními lampasáky, neostříbrňáckými antisemity a homofobními ultrakatolíky. Umírněného konzervatismu slyšet skoro není, většina se třese strachy a zbaběle vyje se zfanatizovaným davem. Nikdo nechce být terčem absurdní nadávky "neomarxismu".
Zpráva o úmrtí šéfredaktora Střední Evropy mě přiměla po dlouhých letech zalistovat jejími stránkami. Antikomunismus pochopitelně nevyprchal, už ale nehraje tak výsadní roli. Zato ze svého evropanského, antinacionalistického stanoviska Rudolf Kučera neustoupil, a to ani navzdory nacionalistickému běsnění (či snad právě kvůli němu!). Ve svém posledním příspěvku s názvem Počínající rozpad liberální demokracie nemilosrdně (z konzervativních pozic!) účtuje s českou xenofobní reakcí na uprchlickou otázku. Důsledně hájí politiku německé vlády. Varuje před orbánovským antiliberalismem i vzestupem neonacistických proudů v německé politice, jak je představuje antisemitské křídlo Alternativy pro Německo kolem Björna Höckeho.
Způsob, jakým politici a média mluví o uprchlících, charakterizuje Kučera jako projev nového "totalitního jazyka". "Z každého uprchlíka se stává ohrožení Unie, narušitel hranic. Z obětí se stávají pachatelé. Proto některé státy nechtějí vpustit do svých přístavů lodi s uprchlíky, včetně žen a dětí, protože jsou v rámci nové deformace jazyka 'pachatelé'. (…) Populistům a nacionalistům se podařil v minulých letech vskutku velký zlom ve smýšlení veřejnosti, zvláště ve střední a východní Evropě. S pomocí ruských propagačních kanálů se podařilo mnohonásobně zveličit nebezpečí, které přichází s uprchlíky z Blízkého východu a Afriky. Rychle se ujaly termíny jako uprchlická vlna, uprchlický proud či uprchlické tsunami, tedy něco, co téměř nelze zastavit a každopádně představuje značné ohrožení obyvatel evropských zemí."
Umírněný, ale hodnotově pevně zakotvený konzervativní postoj nám dnes chybí jako sůl. Až se budou za sto let psát dějiny českého konzervatismu, dnešní holport mnoha jeho údajných stoupenců se stalinisty a antisemity "na platformě obrany národních zájmů" tam jistě zlatým písmem líčen nebude.
Zakončeme náš apel výňatkem z volebního programu ODS z roku 1992. Je to četba pozoruhodná:
Dnes, kdy ve střední a východní Evropě ožívá agresivní nacionalismus, je důležité si ujasnit, co národ znamená a jak se k němu vztahujeme. Dnešní generace to má tím obtížnější, že do komunismu se u nás vstupovalo přes "rudý nacionalismus", ať už jeho hlasateli byli Zdeněk Nejedlý nebo Gustáv Husák. Národ je však něco, co existuje, sdružuje lidi, kteří na základě společné minulosti a společných hodnot jsou schopni pozitivně pracovat, a jako takový se může pozitivně podílet na utváření státu. Ve státě mnohonárodním, jímž ČSFR je, je ovšem nezbytné, aby se ustavičně vyrovnávalo právo na sebeurčení většinových národů s rovnoprávností a právem na stejné uplatnění národních menšin. Občanská společnost, o niž usilujeme a jež je schopná tuto rovnováhu zajistit, neznamená, že národ pro nás neexistuje, nýbrž ho v systému hodnot zařazujeme na místo, které mu náleží.
Popřejme i dnes našim konzervativním přátelům v jejich boji s "rudým nacionalismem" hodně štěstí!
