"Amnestie není tabu, nový prezident by ji měl dát", napsal jsem v komentáři Aktuálně.cz vloni 28. listopadu. Protože jednou z dobrých vlastností amnestií je, že přicházejí neočekávaně, a protože moje představivost podcenila Václava Klause, je čas tento názor poopravit.
Takže: Nový prezident už žádnou amnestii dávat nemá. Ani to nehrozí, jelikož po té Klausově si od amnestií odpočineme pěkně dlouho, myslím.
Abychom si rozuměli: Amnestie jako takové podle mě nejsou přežitek, ani v republikánské demokracii. Je správné, když stát skrze svou hlavu jednou za čas ukáže dobrou vůli a "upustí páru". Ale samozřejmě se to musí stát s mírou, v dobrý čas a musí být aspoň trochu veřejně srozumitelné, co se tím chce říct.
To se Klausovi nepovedlo.
Zaprvé, 20. výročí přeměny Československa na Česko je nedostatečnou záminkou k amnestii. Není to výročí, které by národ bůhvíjak spontánně prožíval (na rozdíl od dvaceti let od listopadu 1989, například). A nikde ani není psáno, že amnestie musí být spojena s nějakým výročím.
Prezident má ovšem právo vyhlásit amnestii třeba v pátek třináctého (když mu to předseda vlády schválí) a nikdo ho nemůže přimět, aby mu řekl proč. Prostě proto.
Já si zase myslím, že když už, má prezident dávat amnestie raději na začátku, ne až na samém konci svých funkčních období. Čistě z toho důvodu, aby potom alespoň symbolicky za důsledky amnestie "spoluzodpovídal". A ne ji státní moci a obyvatelstvu jaksi předhodil a "nějak si poraďte, já už musím jít".
"Po patnácti letech - tolik uplynulo od poslední Havlovy amnestie - je čas odvážit se odpuštění," napsal jsem na podzim. To platí pořád, ale skutečně mě nenapadalo, že by se "odpuštění" mohlo týkat i H-Systemu, Union banky a dalších podobných, velmi temných příběhů.
Amnestovat lidi, kterým zbývají měsíce trestu za neplacení alimentů a podobné lehčí zločiny, to je to upuštění páry. Kdežto zastavit justici - tvrdě, železnou tyčí vrženou do soukolí - v případech, kde jde očividně o těžké tunely, to je naopak hrubá chyba.
V naprosté většině kauz, o kterých teď média v této souvislostí píší, totiž nejde o to, že by si justice už nevěděla rady, nebo její práce ztratila smysl, protože takzvaná společenská nebezpečnost žalovaného zločinu již pominula. Dokonce se to dá vidět přesně obráceně - společenská nebezpečnost tunelů a podvodů je čím dál tím vyšší a je v zájmu společnosti, aby i starší případy skončily nějakým pravomocným rozhodnutím soudu.
Klaus amnestoval kauzy, které policie a soudy řeší více než osm let. To vypadá jako docela dlouhá doba. Ale někdy není. Vyšetřování a souzení hospodářské kriminality - či přímo mafií - taky chvíli trvá. Ne že by justice pracovala jako na drátkách, ale není nic známo o tom, že by úmyslně šikanovala obviněné bílé límečky svou nečinností. Zkrátka se to vleče. Ale zdaleka ne jen kvůli soudům. Náš právní řád dává nepravomocně odsouzeným nadprůměrné možnosti, jak se bránit takzvanými opravnými prostředky. Kdo má dobrého advokáta, byl by blázen, kdyby se neodvolával, dokud to jde.
Za takové situace je správné nechat spravedlnost dobíhat i déle než osm let. Kdyby se soud skutečně táhl neúměrně dlouho, bez zjevných důvodů, a obžalovaní tím těžce strádali, může prezident přece zasáhnout v každé věci zvlášť, bez toho, aby vyhlašoval amnestii.
Iva Brožová, předsedkyně Nejvyššího soudu, diplomaticky řekla, že v Klausově počinu marně hledá nějakou "čitelnou filozofii". Amnestie některých případů podle ní může oslabit úctu veřejnosti k právu a rozmělňovat právní vědomí. Ano, to je bohužel na celé věci nejhorší. Pocit křivdy.
Právník z lidu to pochopí asi takhle: Když nezaplatíte v hospodě, máte problém. Když si necháte čtvrt miliardy, máte amnestii.
