Jeden z těch, v nichž soutěžili druholigoví umělci nabízení normalizovanému českému televiznímu publiku jako to jediné snesitelné ze Západu. Krátkodobé hvězdičky většinou vyhrály a zase zapadly.

Tím víc v posledních letech překvapuje stále sílící zájem o festival, který byl i na Západě kritikou zle lískán už od prvního ročníku v roce 1956. O bizarně okostýmovaných finských Lordi a jejich letošní vítězné písni Hard Rock Hallelujah se toho během pár dnů napsalo v Evropě víc než o kterékoli jiné letošní celoevropské kulturní události. 

S měnící Evropou se totiž koncem 80. let začala měnit i Velká cena Eurovize. Atmosféra rodící se Evropy přála všem podobným akcím, v nichž se mezi sebou utkávali noví nájemníci jednotného evropského domu.

Evropské pobočky gramofonových firem začaly využívat evropského sjednocování ke vzniku dalšího ohniska hudebního průmyslu. Po Los Angeles, New Yorku a Londýně se objevil  prostor mezi Stockholmem a Hamburkem, který se v novém tisíciletí rozšířil ještě o prudce rostoucí finský showbyznys.

Prestiž zvýšilo i to, že jednotlivé země či spíše lokální pobočky světových vydavatelů začaly vysílat do soutěže své perspektivní umělce, tzv. emerging artists. Účast ve Velké ceně Eurovize pro ně znamená průnik do plnoformátových televizí, jež na rozdíl od televizí hudebních komunikují i s masou těch, kdo nemají užší zájem o populární hudbu; směrem k nejspotřebnějšímu publiku. Tak se dostala mezi vítěze v roce 1988 tehdy ještě skoro neznámá Celine Dion, která, ač Kanaďanka, zpívala za Švýcarsko.

Úspěchu Velké ceny Eurovize napomáhá i současný trend world music, populární hudby s  folklórními prvky. Evropa má v této oblasti co nabídnout: od severu po jih najdeme spoustu různorodé lidové hudby, která dělá snímky soutěžících mnohem pestrobarevnější než v dobách, kdy se všichni snažili napodobovat italské nebo angloamerické trendy.

Vítězka z roku 2003, turecká zpěvačka Sertab, a Ukrajinka Ruslana, která vyhrála v roce 2004, symbolizují vyvrcholení tohoto trendu, ale i letošní vítězové Lordi z Finska mají pod pseudohardrockovým zvizualizovaným show k výrazné tradici své země velmi blízko.#reklama

Mezi soutěžícími ve Velké ceně Eurovize chybí stále ještě Česká republika. Dá se to vysvětlit historickým odporem k podobným soutěžím. Vždyť právě v Československu se před pětadvaceti roky organizovala vzdorosoutěž Velká cena Intervize, která všechny negativní rysy tehdejší Velké ceny Eurovize dotáhla do naprosté dokonalosti.

Jenže časy se mění a neexistuje zase tolik možností, jak  zviditelnit českou hudební scénu. Možná je to prkotina, ale neutíká nám tu zbytečně šance?

Autor je hudební publicista