Na začátku tohoto týdne napsal Oliver Anthony, třicetiletý farmář z Virginie, na svůj profil na Facebooku: "Není na mně nic zvláštního. Nejsem dobrý muzikant, a nejsem ani velmi dobrý člověk. Posledních pět let jsem bojoval s psychickými problémy a pil jsem, abych je utopil." Běžný, smutný postesk, dobrý tak pro okruh facebookových přátel. Jinak ztracený v nekonečném prostoru sociálních sítí. Who cares… .
Ve stejné chvíli, toto pondělí, ovšem vyskočil country song s názvem Bohatí muži na sever od Richmondu na první místo hitového žebříčku časopisu Billboard. Podle časopisu je to vůbec poprvé, kdy rovnou na špici pronikl někdo, kdo se v žebříčku před tím vůbec nikdy neobjevil. A tou kometou, která takto náhle ozářila americké hudební nebe, je onen nepříliš dobrý muzikant a člověk Oliver Anthony.
Řeklo by se, že tohle se může stát jen v Americe, což zní jako prázdné klišé. Ale je to tak, a hned na druhou. Tohle se může stát právě jen v té současné Americe. Kde si pravicoví komentátoři, republikánští politici a jejich voliči song přivlastnili coby hymnu "pracujícího člověka z lidu". Který sice kdysi býval oporou demokratické voličské základny, ale v éře spjaté s nástupem Donalda Trumpa je to už naruby. "Je to protestsong naší generace," napsal nejen za sebe známý konzervativní bloger a filmař Matt Walsh.
Konzervativec, nebo rasista?
A při tom je to především lamento obyčejného Američana. Obyčejného ve smyslu každodenních trablů, starostí a zmatků, kterým "ti bohatí muži na sever od Richmondu" sice vůbec nerozumějí, jsou jim šumafuk, ale "Pán ví, že chtějí mít totální kontrolu / Chtějí vědět, co si myslíte, chtějí vědět, co děláte /". Pro konzervativce, pro pravici je tím vše naprosto jasné, ložené.
Tam na sever od Richmondu, kde se venkov Virginie mění v předměstí Washingtonu, jsou to levicoví demokraté a jejich progresivní represe staré dobré Ameriky, o čem Oliver Anthony zpívá. Naléhavě nejen ve slovech, v projevu, v hlase. Je v tom síla vzdoru i chrapot marnosti. "Prodávám svoji duši, pracuji celý den / Přesčasy za mizernou mzdu / a tak tady sedím a utrácím svůj život / než potáhnu domů utopit problémy v pití."
Demokraté, liberální levice, progresivisté to ovšem za sebe zase vidí tak, že Oliver Anthony svůj rádoby upřímný, na oko prožitý, falešně procítěný příběh ve skutečnosti chladně vypočítal a naplánoval. A to když viděl, jaký skvostný aplaus a komerční úspěch před nedávnem v tvrdém pravicovém táboře sklidil country zpěvák Jason Aldean se songem "Zkuste si to na malém městě".
S písní, která byla opravdu programově napsána jako zdvižený prostředník nebo spíše bojovně zaťatá pěst vůči progresivní levici. Včetně až rasistických odkazů, kvůli nimž síť Country Music Television stáhla videoklip z vysílání. Podle levice není Oliver Anthony o mnoho lepší. Richmond? Proč právě Richmond ve Virginii? Nebylo to sídlo jižanské Konfederace? A všechno dále na sever je špatně? Aha, tady vidíte, čemu ten song mezi řádky přitakává!
Tlouštíci z Virginie
Je to mimo, ale přestřeluje i druhá strana, když si Olivera Anthonyho přivlastňuje se vším všudy. "Pane, jsou lidi na ulici, kteří nemají co jíst / A ti obézní dojí sociální dávky /," zpívá Oliver Anthony a konzervativec je přesvědčen, že dobře ví, o čem je tady řeč. O starých známých vykradačích státních podpor, o voličích demokratů, nejspíše o černoších. Jenže venkovská Virginie, přesně ta Virginie, kde Oliver Anthony žije a o které jeho píseň mluví, je z velké většiny republikánská, včetně obézních bílých rodin, které se pravidelně loudají do McDonald´s či velkostravoven "All you can eat".
Matt Walsh má pravdu, když píše, že síla písně je v její "ryzosti a autentičnosti". Ale už o dost spornější je, když zároveň tvrdí, že hlavním důvodem jejího obrovského ohlasu je, že "není politická". Ano, pokud Oliver Anthony opravdu mimořádně dobře neklame tělem, tak je to jeho osobní, nevykalkulovaná zpověď. Jenže právě o to více bije do oči, když teď obě strany song politicky interpretují, při čemž na pravici si nejen píseň, ale jejího autora přímo nárokují jako svého. Jak to dělá i Matt Walsh.
Ale co o něm vlastně vědí? A proč si komentátoři a politici vůbec myslí, že rozumějí jeho zkušenosti? "Pracoval jsem v různých továrnách, naposledy v papírně. Dělal jsem ve třetí směně, šest dní v týdnu za 14,5 dolaru na hodinu v živoucím pekle. V práci jsem ošklivě spadl, praskla mi lebka. Za pozemek jsem zaplatil 97 500 dolarů, stále dlužím okolo 60 000. Žiju v osmimetrovém obytném voze, na střeše s plachtou, kterou jsem koupil na craiglistu za 750 dolarů," píše Oliver Anthony na svém Facebooku.
Jen si zpívej, však my víme!
Popisným, věcným jazykem říká vlastně to samé, co přetavil do svého songu. Se vším, co k takové formě patří. S nedořečeností, s možnostmi více výkladů, kdy by patrně ani on sám neměl přesné vysvětlení. A i díky tomu je ten song tak působivý, silný a - nebojme se toho - umělecký. V současné Americe ovšem musel dostat politické visačky, v současné Americe není pojem "kulturní války" už jen metaforou, ale dostává své konkrétní naplnění. Za vším může být politika. A když může, tak často je, nikdo si přece nezpívá jen tak!
Ale není to prostě a jednoduše "jen" podařený song? "Písně nejsou programovými politickými prohlášeními. Zvláště ne v country, ale ani v blues, soulu, bluegrassu a dalších žánrech. Často jsou jen výrazem prostých emocí v daném čase a místě," napsal komentátor Jim Geraghty ve Washington Post. Jak výstižné. "Ten song nekandiduje na politický post, jako nekandiduje ani Oliver Athony (zatím)," míní Geraghty a jeden už bych chtěl vykřiknout - díky, díky za ten hlas rozumu.
Kdyby tam ovšem nebylo právě to poťouchlé zatím. Sice v závorce, ale jako smutné vystižení současné americké reality. A na tom nic nemění ani závěrečné zvolání Geraghtyho komentáře: "Zpívej dál, Olivere Anthony." Ano, jen zpívej, vždyť my dobře víme, že jsi náš, těší se na jedné straně. Zpívej si, jak chceš, ale nás neoklameš, jsi jejich, mračí se na té druhé.
