Od krize na francouzských předměstích uplynulo čtvrt roku.

Francouzi si s nostalgií připomínají desáté výročí úmrtí prezidenta Mitterranda a kritizují neschopnost Jacquese Chiraca řešit hlavní problémy země: nezaměstnanost, reformy ve veřejném sektoru a zadlužování.

Stejně tak se odmlčeli i čeští komentátoři. Ti často problém násilí mladých lidí, převážně dětí afrických muslimů, omezovali na neschopnost Francie vyrovnat se přílivem cizinců. Nebo hořící auta dokonce považovali za důkaz střetu civilizací. Chudoby a nezaměstnanosti v panelákových ghettech, kam se někdy neodvažuje ani policie, si už tolik nevšímali.

Přitom 21. listopadu se francouzský deník Le Monde věnoval výzkumu veřejného mínění o postojích společnosti k imigrantům ve vybraných zemích staré a nové Evropy. Z hlediska otevřenosti k cizincům výsledky nevypadají pro Česko, Maďarsko a Polsko vůbec povzbudivě. Možná i proto prošly tiskem nepozorovaně.

Počet lidí, kteří se obávají přistěhovalectví

Zdroj: Fondazione Nord Est

Navzdory bouřím na předměstích a svému mediálnímu obrazu vyšla Francie v porovnání s Itálií a Německem jako země imigrantům nejvíce nakloněná. Přistěhovalce vidí jako hrozbu překvapivě jen každý čtvrtý Francouz a každý osmý Pařížan. Více něž polovina Francouzů má alespoň jednoho prarodiče cizince, což by leccos vysvětlovalo. Problém začlenění mladých z předměstí do společnosti to zároveň nezlehčuje.

Spíše se ale ukazuje, že násilné protesty neměly tolik společného s přistěhovalectvím, jako s problémem vzdělání a přístupu na trh práce. Přistěhovalectví také ve Francii působí starosti především voličům extrémní pravice - a odpůrcům Evropské unie. I v tom je možná jeden z klíčů k pochopení negativního postoje k imigrantům ve střední Evropě.

Agentura Factum Invenio, která v Česku výzkum pro italskou Fondazione Nord Est provedla, zjistila, že přistěhovalce jako nebezpečí pro českou kulturu nebo hrozbu pro zaměstnanost a osobní bezpečnost vidí 58 % obyvatel. Také bychom asi nečekali, že imigrantům z arabských zemí ve Francii důvěřuje polovina lidí, v Česku jen jeden z dvanácti. Mimochodem i Američanům důvěřují Francouzi více než Češi.

Česká barikáda

Proč je ale postoj k imigrantům v Česku tak zneklidňující? Není to jen proto, že se současnými demografickými trendy se bez nich brzy neobejdeme: už dnes existují práce, které Češi nechtějí zastávat, a dnešní mladá generace bude ráda, když se o ni ve stáří v nemocnici postará sestra nebo lékař bez ohledu na to, odkud pochází. Celkově to ale souvisí s našim postojem vůči chudým zemím, odkud přichází většina přistěhovalců. Podpora veřejnosti humanitární a rozvojové pomoci je totiž paradoxně na téměř srovnatelné úrovni jako ve starých zemích Unie.

Jenže pokud vyloučíme subsaharskou Afriku, celá třetina příjmů, které chudé země získávají ze zahraničí, pochází právě od příbuzných kteří pracují v zahraničí. Tedy hlavně přistěhovalců. A to je asi o polovinu více než objem celé rozvojové pomoci. To ovšem neznamená, že "zahraniční pomoc má jen marginální význam a prakticky nestojí za řeč," jak se nedávno v Dillí vyjádřil Václav Klaus, protože právě subsaharská Afrika je na této pomoci závislá.#reklama

Kdybychom ale více otevřeli své hranice, možná bychom tím obyvatelům chudých zemí prokázali větší službu než posláním dárcovské esemesky. Vždyť jen počet uprchlíků před zdevastovaným životním prostředím by mohl v polovině století dosáhnout 150 milionů.

Z výsledků italského výzkumu tedy plynou dva závěry: to, že někteří Češi zveličovali problémy Francie s přistěhovalectvím, svědčí spíše o jejich vlastních obavách. A také se zdá, že Česko, které Evropské unii čím dál tím méně důvěřuje, se chce uvnitř svých hranic "zabarikádovat". Bez ohledu, jaké to bude mít důsledky pro zbytek světa, jehož rozvoj alespoň podle svých slov podporuje.