Není úplně jisté, který z lednových sjezdů nejsilnějších vyzyvatelů vládního ANO patřil občanským demokratům a který Pirátům. Když na ostravském sjezdu Pirátů kandidáti na předsedu lamentovali nad vysokým daňovým zatížením práce, člověk si připadal skoro jak u ODS. Když naopak na skutečné občanské demokraty vlétla na pražském kongresu bulvární hvězdička a toho času starosta Pavel Novotný, všem sprostě zanadávala a ještě za to dostala stovku hlasů, byla to naopak pirátština nejhrubšího zrna.
Debaty po obou sjezdech ovládly velké detaily - zastoupení žen, kdo osobně uspěl a kdo neuspěl, legalizace konopí. Jistě je to důležité, ale nikoli nejpodstatnější.
Dva roky před sněmovními volbami zní základní otázka jinak: máme hotový program, se kterým teď objedeme republiku a získáme ve volbách minimálně čtvrtinu hlasů, abychom mohli sestavovat vládu?
Nic takového ale staronoví předsedové Ivan Bartoš a Petr Fiala neřešili. Jen opakovali, že po opozičním půstu už opravdu moc chtějí do další vlády.
Pokud se ale něco zásadního nepřihodí, splní se jim sen jen v pozici juniorního partnera hnutí ANO. Po několikaletém halasném odboji vůči Andreji Babišovi je to méně než málo.
Hlavně žádný program
Kdysi se partaje usilující o podíl na vládě mlátily po hlavě detailně propočítanými daňovými reformami, záchranou důchodového systému a programem dostupného zdravotnictví. Dnes si vystačí s jakousi opoziční smlouvou, která zní: Kritizujme Babiše, co to dá, ale dělejme to stejně jako on a hlavně proboha nenabízejme žádný konkrétní program!
Piráti se po vstupu do sněmovny v roce 2017 překvapivě rychle profesionalizovali, a dokonce se s poslankyní Olgou Richterovou úspěšně pustili i do mnohých těžkých sociálních témat. Ale plnohodnotný program pořád ještě nenabízejí. Jen bojem za transparentnost se k 25 procentům přízně dojít nedá.
Kandidát na předsedu Mikuláš Ferjenčík se sice pokusil nalákat delegáty na ekonomická témata, daňovou či důchodovou reformu. Všichni sice pokývali hlavami, ale nenechali ho postoupit ani do druhého kola.
Rozhodnutí se ovšem do budoucna nevyhnou. Buď si řeknou, že jsou na svém protestním maximu (což asi podle všeho jsou), Bartoš přestane šířit poplašnou zprávu, že má šanci stát se premiérem, a začne seriózně spolupracovat se středopravou opozicí. Nebo strana otevřeně přizná, co si mnozí její členové ve skutečnosti myslí: Babiš je možná estébák, ale prosadíme s ním toho zdaleka nejvíc.
Vítězná pakostnice ODS
K naprosté rezignaci na vlastní reformní program se bohužel přidala i ODS. Předseda Fiala dobře naučenými rozmáchlými gesty mluvil o "vítězné DNA", ale možná myslel spíše "vítěznou dnu", protože současná ODS stižená personální i programovou pakostnicí opravdu tak maximálně dokulhá do příští vlády.
Kdysi ekonomicky nejgramotnější strana dnes nabízí snůšku nedomyšlených plánů. Fiala kropí armádu, vzdělání, infrastrukturu či výzkum procenty HDP tak snadno, až megalomanský Babiš proti němu najednou vypadá jako celkem uměřený hospodář. Snížení daní je prudké a nedomyšlené. Osvobození mladých lidí od daně z příjmu naprosto nepřijatelné a nekonzervativní. Vlastně není ničím víc než špatně okopírovaným výmyslem polského Práva a Spravedlnosti.
O personální nouzi už řeč byla. Její hloubku dokonale ilustrují dva detaily. Jednak úspěch, jaký se svým groteskním vystoupením sklidil stranický klaun Novotný. A především zmatené hledání prvního místopředsedy.
Boxování do prázdna
Obvyklé výmluvy opozičních politiků zní, že vedle Babiše nemá ani smysl žádný konkrétní program stavět. Že vše převálcuje marketing holdingu. Aktuální hvězda strany Alexandr Vondra v rozhovoru pro Aktuálně tvrdil, že vracet se k ambicióznímu reformnímu programu jako za premiérů Topolánka či Nečase nemá význam, protože se pak lidi naštvou nad nesplněnými sliby. Navíc už prý politika není "doména filozofů, ale spíše boxerů, už ne divadelních režisérů, ale herců".
Vlastně mu lze dát za pravdu. Sám to svou teatrální řečí na kongresu předvedl a sklidil za to potlesk.
To ale nepředstavuje nic jiného než babišovské myšlení v bleděmodrém: přesvědčení, že je třeba nabízet všechno všem, nikomu nic a usilovně u toho boxovat do prázdna.
Jinými slovy se za opoziční nabídkou reálně neskrývá víc než prázdné řeči. Opoziční politici mohou být lidem i osobně sympatičtější než Babiš, ale kvůli absenci programu a vize pro ně nejsou natolik přitažliví, aby jim stálo za to vrátit se ze zoufalého volebního vandru u ANO.
Kdo se víc ohne
Petr Fiala si stěžuje, jak to má proti mašinerii holdingu těžké. Nepochybně ano, ale času na vytvoření demokratické protiváhy Babišovi už měl opravdu dost. Těžké to měl třeba Mirek Topolánek, když v roce 2002 přebíral rozloženou stranu a zároveň chtěl vyhrát hned příští sněmovní volby.
Do dvou let ale dokázal vytvořit Modrou knihu, pro niž si jeho podřízení museli detailně odpracovat jednotlivé reformní vize. S těmi pak občanští demokraté začali objíždět zemi a Topolánek najednou začal působit jako možný kompetentní premiér. Volby nakonec vyhrál s 35 procenty.
Petr Fiala naproti tomu vede stranu už dlouhých šest let a do sedla popularity jí stále ještě nepomohl. Přes dva roky je přitom i lídrem opozice ve sněmovně. Preference ale stejně stagnují kdesi na 12 procentech a program je v nedohlednu. Na rozdíl od voleb.
U protestních Pirátů se rezignace na boj o vedení nenabišovské koalice po roce 2021 snad dá ještě pochopit. Je to na ně příliš vysoká meta. Ale u ODS je to neomluvitelné. Vzhledem k historii strany. A i vzhledem k tomu, že okolo nikoho jiného se ta skrumáž dnešních různorodých opozičních stran ani reálně semknout nemůže.
Po sněmovních volbách 2021 to tak bude mít Andrej Babiš opravdu těžké. Koho si vybrat z těch všech stran, co čtyři roky neustále tvrdily, že udělají vše, aby ho sundaly z premiérského postu, a nyní škemrají o přibrání do party? Jen extremisty? Nebo snad znovu mumifikovanou ČSSD? Či nově kývnout na nabídku větších stran, které už mají mocenský absťák? A pokud ano, kdo se asi za ministerská křesla víc ohne: Piráti, či ODS?
ANO, samé příjemné otázky…
