George Canning zažívá nečekanou renesanci zájmu o svou osobu. Zapomenutému britskému premiérovi z 19. století dosud náležel rekord coby ministerskému předsedovi, který vydržel v úřadě nejkratší dobu - 119 dnů. Nyní jej tedy o toto smutné prvenství připravila Liz Trussová. Její politická hvězda vyšla letos v září a v říjnu se po pouhých 45 dnech zase spektakulárně zhroutila.
Je to pokořující, ale zcela zasloužené. Po měsíci naprosto nekompetentní ekonomické politiky doplněné neschopností, již předvedla při sestavování kabinetu, nebylo vyhnutí. Podle britského týdeníku The Economist tak nyní Spojené království ze všeho nejvíce připomíná Itálii s její permanentně turbulentní politikou i ekonomikou.
Češi se ale mohou "Britálii" sotva vysmívat, když sami k "Čitálii" nemají nijak daleko. I zdejší vládní konzervativci sice - stejně jako Trussová - projevují odvahu, když zastávají pevné geopolitické postoje. Zároveň však platí, že se končící britské premiérce bohužel podobají také v ekonomické a sociální oblasti, kde po sobě zanechala nebezpečnou spoušť.
Velmi nekonzervativní chaos
Trussová nastupovala do úřadu s image nové Železné lady, jak se říkávalo proslulé Margaret Thatcherové, její životopis byl ale ve skutečnosti plný otoček o 180 stupňů. Mladický levicový republikanismus pozdější konzervativní monarchistky je jistě ještě snadno omluvitelný. Jenže Trussová v náhlých obratech pokračovala i v časech své zralosti.
Hlasovala například proti brexitu, ale pak se stala jeho nejhlasitější proponentkou. O vedení konzervativců se minulý měsíc zase utkala s někdejším ministrem financí Rishim Sunakem, kterého porazila, protože slibovala co nejnižší daně. Po nástupu do čela země však spolu s tím ohlásila také mimořádně nákladný program, ač si jej stát absolutně nemohl dovolit. Když na to trhy zareagovaly výrazným zdražením britského dluhu, vše zase rychle odvolala, z pár ministrů udělala obětní beránky a vyházela je. Čímž nakonec odstartovala i svůj vlastní pád.
Ten dává Británii jistou naději, že by se snad mohl stát tečkou nejen za její osobní kostrbatou politickou kariérou, ale po osmi letech také konečně utnout brexitové blouznění. Po referendu o vystoupení z Evropské unie totiž mnoho konzervativců propadlo přesvědčení, že není důležité, zda popírají realitu, či nikoliv, ale zda lžou tak, aby jim to přineslo prospěch. Kupříkladu Boris Johnson nebyl žádný zapálený brexitář, v určité chvíli si však vyhodnotil, že postavit se do čela kampaně, již třeba i prohraje, mu může pomoci v dalším politickém zviditelnění.
S čímž nepřestal ani poté, co se Britové překvapivě rozhodli klub opravdu opustit. Když premiérka Theresa Mayová s unií vyjednala velmi slušnou a stabilní "rozvodovou" smlouvu, namazal jí Johnson schody podobně jako předtím jejímu předchůdci Davidu Cameronovi - se škodami si nelámal hlavu, za podstatné považoval udržet si pozornost.
Když pak letos sám coby premiér padl, toryové přičítali jeho vynucený odchod z Downing Street 10 spíše sérii osobních skandálů než tomu, že by selhala jeho politika založená na stavění vzdušných zámků. Na tu ochotně navázala i Liz Trussová, což jí vyneslo vytoužené premiérské křeslo. Pak ale udělala to nejhorší možné: pokusila se své sliby opravdu začít naplňovat. Následoval bleskový politický knock out.
Od doby, kdy se ponořila do kalných brexitových vod, tak Británie vyhlíží už čtvrtého ministerského předsedu a jejími jedinými jistotami se momentálně staly nízký hospodářský růst a rozvrácená politická scéna.
Varování pro Česko
Britský chaos přináší vážné varování i české politické scéně. Tuzemští konzervativci vždy stáli po boku těch ostrovních. Dlouho se od nich učili tomu dobrému: ekonomickému liberalismu, snahám o reformu Evropské unie i podpoře jednotného trhu. Bohužel se však od nich už nějakou dobu učí také tomu horšímu: odvrhli svou někdejší ekonomickou erudici a propadli čisté ideologii.
Stejně jako Liz Trussová také český premiér Petr Fiala (ODS) věří, že je třeba stále snižovat daně, protože je to "správné", "rozumné", případně "pravicové". Co je na tom ale pravicového, pokud zároveň bobtná a prodražuje se státní dluh - tedy daně budoucí?
Nynější smutná britská zkušenost navíc názorně demonstruje, jak pomýlená je i druhá oblíbená premisa ideologicky zaťatých konzervativců: totiž, že z dluhů je možné díky nízkým daním časem "vyrůst". Trhy tomu zjevně nevěří, takže pokud se půjčky vrší, rychle je ocení vysokou rizikovou přirážkou, která ekonomický rozvoj země naopak podváže.
A to tím spíše, pokoušejí-li se vlády i za krize chovat stejně, jako by panovaly stabilní časy. Končící britská premiérka byla zjevně přesvědčena, že její země si může bez problému dovolit trochu toho ekonomického populismu. Výsledkem je její bleskový konec. V Česku si zase politici evidentně myslí, že je chrání stále relativně nízké zadlužení státu vůči HDP. Trhy ale nejsou slepé. Všímají si zdejší uměle nadhodnocené koruny i faktu, že český dluh patří k těm nejrychleji rostoucím, aniž by takový vývoj provázela jakákoliv snaha o korekci. Což je kombinace natolik třaskavá, že k výbuchu stačí opravdu málo.
Kdo dál?
Evropa minulý měsíc napjatě čekala, koho si britští toryové postaví do svého čela. Nyní si to tedy zopakuje. Hlavní otázkou přitom je, zda konečně najdou odvahu utnout svůj brexitový populismus.
Do souboje už se přihlásil bývalý ministr financí Rishi Sunak, který sice patřil k zastáncům odchodu z unie, zároveň se ale dlouhodobě projevuje coby pragmatik, takže spolu se svými zkušenostmi skýtá naději na uklidnění situace. Ve hře je však znovu i teatrální Boris Johnson, jehož popularitu ve stranických řadách není radno podceňovat.
Záleží samozřejmě na Britech, celému kontinentu by ale nepochybně prospělo, kdyby se jejich Konzervativní strana stala znovu opravdu konzervativní. Od brexitu zatím bohužel připomíná spíše anarchisticko-populistické hnutí. Jak neblahý to má vliv i na politická uskupení ve zbytku Evropy, můžeme dnes názorně vidět na příkladu českých občanských demokratů, již se proměnili v partaj připravenou jakoukoliv rozumnou diskusi ve veřejném prostoru kdykoliv ubíjet svým ideologickým kladivem.
