Jiřímu Ovčáčkovi se mnozí vysmívají. Není příliš divu. Pokud si někdo vydělává na živobytí nekonečným hledáním neexistujícího článku nebo vymýšlením čím dál bizarnějších vysvětlení banálního faktu, že si prezidentská kancelář na cestu do Bratislavy vyhradila málo času, pak si nic jiného než výsměch nezaslouží.
Anebo je to jinak? Nesměje se náhodou potají spíš prezidentův mluvčí nám všem, kteří jsme si nevšimli, že doba kolem nás se změnila, že fakta už nehrají roli? Netluče se smíchy do stehen nad naší naivitou, s níž pokládáme debatu za ukončenou ve chvíli, kdy jedna ze stran přinese nezpochybnitelný důkaz pro svoje tvrzení?
Sociologové, politologové a mediální experti ty pojmy používají už nějakou dobu - teprve kampaň před britským referendem o vystoupení z EU a především šok z úspěšného tažení Donalda Trumpa je ale přenesla do centra pozornosti všech, kdo se zajímají o svět kolem sebe. "Post-truth", "post-fact" politika, společnost.
Budeme si asi muset zvyknout na neohebné anglické termíny; doslovné české překlady "post-pravdivá" nebo "post-faktuální" politika/doba/veřejná debata, které se občas v médiích objeví, zní ještě o něco neohrabaněji.
Přitom právě my, obyvatelé České republiky, bychom potřebovali co možná nejlépe porozumět fenoménu, který sice vstupuje do politiky, médií a veřejné debaty všude na světě, v málokteré demokratické zemi mu ale otevírá dveře osobně hlava státu a její nejbližší spolupracovníci.
Jiří Ovčáček možná jen lépe než my pochopil, co je v "post-pravdivé" době důležité. Možná se právě on oprávněně usmívá úspěšné, ale z jeho pohledu naprosto zbytečné snaze novinářů snést důkazy o tom, že lže.
Dejme tomu, že v nějaké restauraci leží na stole krabička sirek a z nějakého důvodu je důležité ve veřejném zájmu vědět, kolik sirek v ní je. V takovém případě je úkolem novináře jít do té restaurace, krabičku před kamerou otevřít, sirky z ní vysypat a ukázat všem, že je jich pět.
Novináři jsou zvyklí, že je někdo nebude chtít pustit dovnitř, někdo bude tvrdit, že krabička se nesmí otevřít, někdo jim bude strkat ruku před objektiv kamery, atd. To jsou překážky, na které jsme zvyklí, nevyvedou nás z míry, umíme je překonávat. Někdy se to podaří, jindy ne, tak to v branži chodí.
Vcelku nedávno ale začala tradiční média narážet na úplně jiný typ protivníka. V ničem jim nebrání, nechá je, ať dělají svou práci, ať se honí za důkazy, obstarávají svědectví. Pak se podívá na jejich reportáž, pokývá hlavou a prohlásí, že sirek není pět, ale deset.
Zní to dost primitivně a naivně, ale přesto tato metoda ohrožuje novinářskou práci, veřejnou debatu a potažmo i demokratickou politiku víc než všichni cenzoři a spin doktoři dohromady.
Jistě, našich pět sirek mohl i dosud kdokoliv různě interpretovat, dohadovat se, čí je to vina, že jich není víc. Někdo se mohl pokusit rozšířit fámu, že jich deset ve skutečnosti bylo, ale těsně před příchodem štábu s kamerou jich kdosi polovinu odsypal. Ale tyhle debaty se nás už netýkaly, my jsme svou práci udělali, sirek je pět, nechť si s tím naloží každý, jak chce.
Novináři nemají ve svém arzenálu žádnou zbraň, kterou by mohli vytasit proti někomu, kdo nad pěti sirkami tvrdí, že je jich deset. Byli jsme zvyklí, že odhalením faktů podložených důkazy naše práce končí. Víc neumíme.
Možná, že Zemanovy a Ovčáčkovy lži o Peroutkově článku a pozdním příchodu na pohřeb jsou skutečně jen tím, čím se na první pohled zdají být - projevy arogance politika příliš přesvědčeného o vlastní jedinečnosti, který si jako svou poslední ambici na sklonku kariéry zvolil pomstu všem, kdo toto jeho přesvědčení nesdílejí, a je ochoten této ambici obětovat cokoliv - včetně budoucnosti země, kterou reprezentuje.
Možná ale, že Miloš Zeman - kterému nelze upřít cit pro výkyvy společenské atmosféry - naopak uvážlivě a pragmaticky reaguje na změnu barometru. Pravda v "post-pravdivé" společnosti nehraje roli, proč se jí tedy zabývat?
Řekneme-li v kontextu novodobé české politiky "lhář", vybaví se například jméno dosluhujícího jihomoravského hejtmana Michala Haška. Jeho vystoupení v České televizi po lánské schůzce u prezidenta, v němž během několika minut jedenáctkrát vyslovil jednoznačnou, čirou, bezostyšnou lež, je legendární.
Michal Hašek na své lhaní doplatil. Přišel o velkou část své moci. Musel se - alespoň dočasně - vzdát snů o sesazení Bohuslava Sobotky z čela ČSSD a po volbách přijde i o funkci hejtmana. Jistě nejen kvůli lhaní, ale nepochybně také kvůli němu.
Co když ale Michal Hašek doplatil spíš na to, že na rozdíl od Zemana nepochopil fungování "post-pravdivé" společnosti a přistoupil na hru podle starých pravidel? Dostali jste mě, zásah, loď je potopená, ano, lhal jsem.
Co by se stalo, kdyby se Michal Hašek choval jako Miloš Zeman s Jiřím Ovčáčkem a bez ohledu na vršící se důkazy dodnes tvrdil, že "žádná taková schůzka s panem prezidentem nebyla"? Těžko říct, ale při pohledu na pohodu, s níž důkazům o svých lžích čelí hradní duo, musí být Michalu Haškovi líto, že to aspoň nezkusil.
Dnes vycházejí desítky komentářů, analýz i celých knih věnovaných fenoménu "post-pravdivé" společnosti. Přesně před třiceti lety - tedy v době, kdy si zřejmě nikdo nedokázal představit, že by se prezidentem USA reálně mohl stát někdo jako Donald Trump - vyšla slavná esej, která ho jasnozřivě předvídala. Bohužel, ani její název "On Bullshit" se do češtiny nepřekládá úplně snadno.
Její autor, filozof z Princetonské univerzity Harry Frankfurt, v ní analyzuje rozdíl mezi obyčejnou lží a tím, co nazývá "bullshit" neboli česky "sra.ka".
"Pokud někdo říká pravdu a někdo lže, pak oba tak říkajíc hrají na opačných stranách téhož hřiště. Oba berou ohled na jim známá fakta; pouze s tím rozdílem, že jeden z nich se podřizuje autoritě pravdy a druhý tuto autoritu zavrhuje a odmítá se podřídit jejím nárokům. ‚Bullshitter‘ tyto nároky zcela ignoruje. Neodmítá autoritu pravdy tak jako lhář a nestaví se proti ní. Prostě ji vůbec nebere na vědomí. V tomto smyslu je ‚bullshit‘ větším nepřítelem pravdy než lež."
Michal Hašek je usvědčený lhář. Miloš Zeman a Jiří Ovčáček také. Přesto je mezi nimi a Haškem zásadní rozdíl.
Jihomoravský hejtman před třemi lety ustoupil autoritě pravdy. Prezidenta a jeho mluvčího realita, pravda nebo fakta nezajímají, odmítají je brát na vědomí. Vypukla doba post-pravdivá a oni se přizpůsobili.
A mají zatím mnohem víc důvodů se smát, než ostatní.
