Národní památkový ústav zveřejnil projekt dostavby pražské Invalidovny. Nedokončený objekt stavitele Kiliána Ignáce Dientzenhofera z první poloviny 18. století v pražském Karlíně má změnit svou tvář - k barokní budově budou přistavěny dvě prosklené ocelové konstrukce, které změní její hmotové uspořádání.
Záměr vyvolal bouřlivý odpor na sociálních sítích. Jsou podobné diskuse odsouzeny k marnosti podle osvědčeného principu pantáty Proška "proti gustu žádný dišputát", nebo je lze založit na věcných základech?
O architektuře věcně diskutovat samozřejmě lze. Je ale třeba opustit vžitou představu, že se jejím znalcem člověk stává, když hodně dlouho, aspoň deset minut, surfuje po serverech plných barevných obrázků, případně vyjede na víkend do Vídně, aby konečně zjistil, jak se "ve světě" staví. A je třeba přijmout i to, že památková péče má jistá pravidla. O nich se debatovat dá docela dobře.
Tenkrát v Benátkách
Generální ředitelka Národního památkového ústavu Naděžda Goryczková projekt vysvětlila slovy: "Formu moderní přístavby jsme zvolili jako deklaraci doby, ve které vznikla, a současně tím chceme ukázat, že památková péče může a chce pracovat s moderní architekturou." Takové nicneříkající tvrzení je dobře zneužitelné. Na první pohled je v souladu se základním, mezinárodně respektovaným dokumentem, který shrnuje hlavní zásady péče o památky - Benátskou chartou z roku 1965.
Podle ní "každý zásah, jenž je shledán z estetických či technických důvodů nezbytným, musí být rozlišitelný od původní architektonické skladby památky a musí nést znaky naší doby." Problém není jen v tom, že památkový ústav chce provést zásah, který není nezbytný. Problém je v tom, že právě tato část Benátské charty byla v posledních desetiletích opakovaně kritizována, protože až příliš prozrazuje omezeného ducha takzvané moderny první poloviny 20. století.
Představa o architektuře jako "deklaraci doby" je jednou z mnoha prázdných frází, které létají kolem nás, aniž by jim někdo rozuměl nebo se nad nimi zamýšlel. Bohužel se nedozvíme, kdo a jak určí, jak má taková deklarace vypadat. Opravdu je její správnou podobou prosklená fasáda? Železobetonová konstrukce? Neměli bychom usilovat o úplně jiný typ architektury?
Záměr Národního památkového ústavu naprosto ignoruje další, tentokrát nerozporné ustanovení Benátské charty. To, jež jasně říká, že "každou novostavbu, demolici či úpravu, která by změnila vztahy objemů a barev, je třeba zamítnout". Tak se to až dosud v naší zemi vcelku dělo. Barokní zámky a kostely nepřestavujeme. Absurdita předloženého projektu tedy spočívá v tom, že vrcholná památková instituce prolamuje tabu, které jsme si sami z úcty k odkazu předchozích generací konsenzuálně uložili.
Samozřejmě najdeme stavby, které si takové omezení nekladly. Pak je ale třeba nezůstat jenom u obrázků a zamyslet se nad tím, co bylo skutečným cílem a také výsledkem takových projektů.
Kousek od našich hranic například stojí Vojenské historické muzeum v Drážďanech - mohutná neoklasicistní budova z 19. století. Po roce 2001 ji americký architekt Daniel Libeskind přeťal obří klínovou hmotou. Tento drastický zásah vysvětlil tak, že "otevřenost a transparentnost fasády kontrastuje s neprůhledností a rigiditou existující stavby. Ta reprezentuje přísnost autoritativní minulosti, zatímco nová fasáda odráží transparentnost armády v demokratické společnosti."
Libeskindova argumentace je povrchní - sotva bychom řekli, že jakákoli neprůhledná fasáda reprezentuje autoritativní minulost. Jeho realizaci však nelze upřít dvě věci: odvahu a zároveň funkčnost. Intervence vytváří kvalitní prostory pro nové muzeum.
V Karlíně ale nejde o to, že by existující budova nutně potřebovala rozšířit - Invalidovna je prázdná a nová přístavba má sloužit hlavně Pražskému filharmonickému sboru. A je těžké si představit, že by památkový ústav v Drážďanech Libeskindovi uložil, aby tímto způsobem pojednal třeba komplex barokních budov Zwinger. Naopak bychom se mohli ředitelky Goryczkové ptát, zda jí Dientzenhoferova Invalidovna nějak vadí. Třeba coby symbol feudalismu. Ten možná byl dobou nesvobody (lidé neznali superhrubou mzdu ani EET), ale dokázal vyprodukovat architekturu, která byla zároveň monumentální i hluboce lidská.
Greta a Karlín
Bylo by jistě zajímavé zadat stavbu, která by nenapodobovala vnějškovou tvář "baroka", ale jeho vnitřní logiku. Stavbu, která by si tak jako Dientzenhofer vystačila s kamenem, cihlou a dřevem. Stavbu, která by byla k životnímu prostředí alespoň tak šetrná jako Dientzenhoferovy budovy, v nichž se topilo kachlovými kamny. Ale to bychom od naší památkové instituce nejspíše chtěli moc. Místo toho dostaneme projekt jako "deklaraci naší doby" - schizofrenního období, které na jedné straně vzývá Gretu a na druhé se vyžívá v megalomanských projektech likvidujících "environment".
Dostavbou Invalidovny se každopádně vytváří nebezpečný precedens. V Česku je řada historických budov, které nebyly dokončeny. Vedení Národního památkového ústavu nám teď vlastně říká, že je dokončit lze - ne ovšem podle původních plánů, ale jako "deklaraci naší doby". Anebo je také dokončit možné nebude. Rozhodnutí závisí čistě na subjektivním pohledu památkářů. A na frázích typu "Karlín je městskou památkovou zónou, ale také moderní progresivní městskou částí, v níž bude nová Invalidovna symbolizovat prolnutí starého a nového". Pokud chtělo vedení Národního památkového ústavu podkopat důvěru veřejnosti v památkovou péči jako takovou, pak se mu to povedlo.
Paraziti
Investice do přístavby k Invalidovně je zarážející i z dalších důvodů. Památkový ústav má být garantem péče, přitom řada chráněných objektů se nachází v žalostném stavu. Je neuvěřitelné, že místo záchrany dlouhodobě podfinancovaných staveb se mají lít peníze do takového projektu.
Pro srovnání - v červnu se veřejnost dozvěděla, že magistrát plánuje pro Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK za sto milionů koupit kostel sv. Šimona a Judy. Nemohou tedy být i potřeby Pražského filharmonického sboru zajištěny podobným způsobem? Krom toho by se jistě vešel i do historické Invalidovny, jak to od počátku bylo plánováno.
Ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD) by měl ředitelku Národního památkového ústavu okamžitě odvolat. Všichni ale víme, že k tomu nedojde, pokud paní ředitelka na vedoucí pozici s nejasnou pracovní náplní zaměstnává jeho přítelkyni. Aspoň z tohoto hlediska je projekt skutečně přiměřenou deklarací naší doby. Je to doba korupce a klientelismu. Doba, která nemá žádnou tvář. Je to doba frontálního útoku na to dobré, co nám odkázaly generace našich předků a na čem dokážeme jen parazitovat.
Autor, historik umění, je profesorem na Fakultě architektury ČVUT.
