David Klimeš David Klimeš | Komentáře
24. 2. 2020 13:00

Pane premiére, bojujte v Bruselu za Česko, ne za Agrofert

Sraz unijních lídrů nový eurorozpočet nepřinesl, ale alespoň se vyjasnily jednotlivé pozice. Jen u Česka to stále není jasné: hájí premiér české zájmy, nebo pouze zájmy jednoho holdingu?
Česko v Bruselu za vlády Andreje Babiše prodělalo pozoruhodné přebíhání z jedné strany na druhou, až si vybralo tu špatnou a ještě ji humpolácky dává na odiv.
Česko v Bruselu za vlády Andreje Babiše prodělalo pozoruhodné přebíhání z jedné strany na druhou, až si vybralo tu špatnou a ještě ji humpolácky dává na odiv. | Foto: Reuters

Nejprve to nejdůležitější. Že bruselská schůzka unijních lídrů k přerozdělení zhruba procenta hrubého národního důchodu EU nedopadla, je nemilé, ale není to žádná tragédie. Nejsme už v dobách řecké krize, kdy se unijní lídři zamykali jak na papežském konkláve a věděli, že pokud nepustí ještě ten den bílý kouř, tak se unie může rychle rozpadnout.

Nyní už jsme zase v dobách "byznysu jako obvykle", takže jednotliví národní lídři, ale třeba i Evropský parlament budou ještě několik měsíců napínat svaly. Aby se pak za pět minut dvanáct - to znamená s koncem roku - dohodli a evropským zemědělcům, vyjíždějícím studentům do zahraničí, obcím s připravenými stavebními plány na čistírny odpadních vod či vědcům spadl kámen ze srdce.

Po bruselském summitu zbyla jen jediná záhada: český premiér Andrej Babiš. Zatímco západní státy roky opakují, že víc nedají a ať se východ uskrovní, zatímco východ to říká přesně naopak, tak pouze Česko pod vládou Babiše prodělalo pozoruhodné přebíhání z jedné strany na druhou, až si vybralo tu špatnou a ještě ji humpolácky dává na odiv.

Babiš 2018 versus Babiš 2020

Andrej Babiš sice nyní vykřikuje, jak bojuje za české miliardy, jak je západ neférový a že rozpočet musí být větší, ale nikdo ho v Bruselu už nebere vážně. Ještě v roce 2018 Andrej Babiš přece k překvapení všech východních států tvrdil pravý opak, tedy že po odchodu Británie z EU musí být eurorozpočet nižší. Notoval si tak třeba se svým tehdejším oblíbencem z Rakouska Sebastianem Kurzem. Jako nejdůležitější mu přišlo v eurorozpočtu posílení boje s migrací, což byla logická pozice pro zemi, která sama s migranty nechce nijak pomoci.

Netrvalo ale ani rok a Babiš svou pozici úplně proměnil. Ponechal si sice svůj plebejský slovník a dál je vše skandální, neférové a všude jsou samé podrazy. Ale teď to používá proti těm, co zastávají přesně tu pozici, na které český premiér byl před dvěma lety.

Aktuálně tedy v zastoupení panem premiérem chceme po ostatních kvadraturu kruhu: do Bruselu odvádět co nejméně peněz, zároveň brát co nejvíce západních peněz a hlavně ať nám do toho nikdo nekecá a nekouká pod prsty.

Že je to pozice neudržitelná, není třeba připomínat. Je bohužel ale ještě horší než při minulém vyjednávání (ano, takto nesmyslné požadavky nemá Česko poprvé). Republika tak zbohatla, že v českém národním zájmu už prostě není vše sázet na zemědělství a kohezi. Přesto to premiér dělá. Proč? To je u tvůrce agroimpéria závislém na dotacích, jenž ve volných chvílích vymýšlí už vymyšlené inovace na výrobu toustového chleba, více než oprávněná otázka.

Záchranná síť, která se může roztrhnout

Představme si na chvíli, že by český premiér nebyl ve střetu zájmů a za zády mu neseděla výsledovka Agrofertu. Pak by možná zvolil úplně jinou taktiku. Minimálně z jednoho důvodu: Pokud totiž Babiš bude hodně usilovně torpédovat západní státy, je možné, že se rozbije i základní dohoda, o které se v Česku vůbec nemluví.

Propad českých peněz na soudržnost je sice opravdu velký, ale už zde úřadovala tradiční bruselská snaha vše uhladit. Před rokem to natvrdo v rozhovoru řekla česká eurokomisařka Věra Jourová a bylo by divné, kdyby to svému spolustraníkovi Babišovi pravidelně nepřipomínala: "Oproti minulému období je to o 24 procent méně a níže už jsme nešli, protože minus 24 procent byla záchranná síť, pod kterou už to není možné. Dvacetičtyřprocentní schodek pro kohezní politiku byl ale výsledek obrovského tlaku ze strany mnoha lidí včetně mě, aby nebylo vítězů ani poražených. Kdyby se totiž počítalo podle HDP, tak je to skoro minus 45 procent." 

Babiš tak naprosto tají ve svých rozčílených výrocích, že už nynější návrhy jsou pro Česko příznivé, peníze do národních obálek sem už prostě moc nepotečou tak jako tak a nakonec se úplně zastaví a půjdou dál na východ. Babiš se svou vyřídilkou je nejhlasitější z takzvaných Přátel koheze (což se dá přeložit zhruba jako: navalte eura a vraťte se na Západ), ale česká ekonomika nic tak vypjatého už po Babišovi nežádá. Nemáme již ani tak společné zájmy s Poláky či Maďary, jako spíše se Španěly či Italy.

A jestli dál bude Babiš nasazovat na údajně sobecký Západ, tak je jen otázka času, kdy se složitě utkaná záchranná síť koheze protrhne a Česko na to doplatí nejvíce.

Český premiér by nyní správně měl už jen velmi laxně odporovat snižování kohezní politiky. V příští sedmiletce se to sice Česku ještě vyplatí, ale až se potom staneme čistí plátci, doplatíme na to.

Místo toho by se nám hodila verze Babiš 2018, kdy unijní eura třeba i z menšího eurorozpočtu jsou směřována do nových politik, jako je boj s migrací (náhražka naší pramalé solidarity) či klimatem (z toho kouká spousta peněz pro severní Čechy či Moravu). Zároveň by se premiér měl konečně zajímat o nastavení peněz, o které se soutěží v celé EU a kde Česko totálně zaostává: ať už jsou to peníze pro vědce, či třeba na moderní dopravu.

Za republiku, nebo holding?

Ale Andrej Babiš nic takového nyní nedělá, byť mu to všichni okolo radí. Jak si to vysvětlit? Aniž bychom jakkoliv zpochybňovali premiérův příběh, že ho prostě jen strašně naštvala korupce, ve které 20 let prosperoval, a tak se obětoval a zničil si život českou politikou, podívejme se na chvíli na jeho byznysové zájmy. Když si v roce 2018 tvořil původní vyjednávací pozici pro zemi, která přechází z chudých k těm bohatším, tak Agrofert byla říše, nad kterou slunce nezapadalo. Vše běželo jak na drátkách od pekáren Lieken na západě až po chemičku Duslo na východě. Jenže pak na holding přišly krušnější časy a propad zisku. Nejschopnější krizový manažer holdingu Petr Cingr nyní ztěžka zachraňuje německou pekárnu a přes extrémní nasazení v posledním čísle magazínu Agrofertu ještě ani najisto nechce říct, že se Lieken dá zachránit. Na Slovensku se zas nepovedlo přes poslance a někdejšího Babišova kolegu z komunistického podniku zahraničního obchodu Petrimexu Maroše Kondróta prodloužit daňové úlevy pro Duslo Šaľa.

A uprostřed toho všeho české i unijní orgány vyšetřují oprávněnost čerpání nenárokových dotací - tedy absurdní situaci, kdy Babišovi ministři podle svého nejlepšího svědomí a vědomí zcela svobodně a nezávisle udělují maximální dotaci tu holdingové Olmě 75 milionů na inovace při výrobě pařených sýrů, tu 70 milionů Kosteleckým uzeninám na inovace obalů párků atd.

Takže už jen kontrolní otázka: když se impérium hroutí a mnohé zahraniční spanilé jízdy se vrací domů s nepořízenou, co zbývá jako poslední záchrana? Ano, nárokové zemědělské dotace a kohezní peníze pod vládou hnutí, jež je tak nezávislé, jak to jen osobní vlastnictví loga ANO 2011 jedinou fyzickou osobou dovoluje.

Nu a pak je opravdu přetěžké v Bruselu bojovat za to, co potřebuje k budoucí prosperitě ne jen pár firem, ale celé Česko.

 

Právě se děje

Další zprávy