Po volbách se politici dohadují na prvním důležitém kroku - výběru nového předsedy sněmovny. Kdo ví, kdyby se Vlastě Parkanové (TOP 09) v roce 2012 během pár dnů nepřevrátil život naruby, možná by na tento post nyní kandidovala. Zatímco ve funkci ministryně obrany byla tak trochu špatným vtipem - a kliku na jejím úřadě si podávali nejrůznější lobbisté -, role místopředsedkyně dolní komory parlamentu jí slušela.
Jenže 13. června 2012 přišlo utrum. Policie si vyžádala vydání Parkanové k trestnímu stíhání za předražený nákup letounů CASA. Teprve nyní vše skončilo pravomocným osvobozením jí a jejího někdejšího podřízeného Jiřího Staňka. Trvalo to devět nekonečných let. Parkanová si nepochybně od státu zasluhuje zadostiučinění - každá vláda vždy zdůrazňuje, že veřejná žaloba je součástí moci výkonné, nastal tedy čas alespoň na symbolickou omluvu od ministerstva spravedlnosti.
Nejde ovšem jen o jeden pozapomenutý smutný případ. Neschopnost si přiznat, že protikorupční tažení, které odstartovalo kolem roku 2010, přineslo spoustu nezamýšlených chyb, nás pronásleduje dosud. Čile se teď spekuluje například o tom, že ministerstvo pro místní rozvoj by mohl začít řídit liberecký hejtman Martin Půta (STAN), tak jen připomeňme, že i on je obviněn a už roky bezvýsledně vláčen po soudech v dalším nekonečném případě. A nezapomínejme samozřejmě ani na Andreje Babiše (ANO), kterého už třetí sněmovna bude vydávat k trestnímu stíhání. Absurdní.
Z nekonečných stíhání se nesmí stát standard a státní zástupci, kteří nasbírali na konto více takových, by ve svých křeslech neměli sedět navěky.
Na počátku byla chyba
Tím nemá být samozřejmě řečeno, že je namístě celé ono protikorupční vzepětí odsoudit. Někdejší sociální demokrat David Rath z vězení může potvrdit, že v zátahu na zkorumpované politiky uvázly opravdu velké ryby. Těžko se ale smiřuje s představou, že by demokratická republika vyznávala leninské přesvědčení o káceném lese a létajících třískách. Zcela zničená politická kariéra nevinné Vlasty Parkanové nám budiž mementem.
Na její kauze bylo špatně úplně všechno. Už několik soudů v předchozích instancích dovodilo, že celá konstrukce je praštěná. Předražení lze dobře dokázat u standardizovaných nákupů, sotva ale u speciálně osazeného armádního letounu. A i když je na případu leccos podivného - průběhem soutěže počínaje a odklepnutím nákupu vládou v demisi konče -, ještě to nemusí být trestný čin.
Celé podezření se opíralo o posudek poradenské firmy jednoho předlistopadového rozvědčíka StB, kterým mělo být doloženo mnohasetmilionové navýšení ceny. Tohle u nás momentálně stačí na zničení devíti let života.
Připomeňme ještě jednou, že Vlasta Parkanová se vzdala poslancování už v roce 2012, ale ještě o čtyři roky později soud celý případ vracel státnímu zástupci k dalšímu došetření. Střílení trestním obviněním po politicích, když není dostatečně nabito, je přístup, který by se celé zemi jednou mohl šeredně vymstít. Své o tom ví nejen vrchní zastupitelství v Praze, ale především to v Olomouci, které se svého času specializovalo na opulentní tiskovky s Robertem Šlachtou.
Přesluhovaná
Jaké je ponaučení z kauzy Parkanová? Kdyby kvůli ní měli příslušní státní zástupci skončit, moc by to k budování stabilní veřejné žaloby nepomohlo. Je iluzí si myslet, že veškeré politické kauzy skončí tak, jak si je policie s dozorujícím zástupcem naplánovala - to bychom pak nepotřebovali nezávislou justici.
Je ovšem jistě nezdravé, když funkcionáři veřejné žaloby přesluhují. Jednak to zvyšuje riziko, že za sebou nakupí neúspěchy a omyly. A pak se také funkční období bez časového limitu stává nesnesitelným pro ně samotné.
Stačí si vzpomenout na nedůstojný příběh šéfžalobce Pavla Zemana, který celé měsíce tak zoufale hledal možnost, jak odejít z pozice nejvyššího státního zástupce, až s ní sekl v tu nejméně vhodnou chvíli - na začátku předvolební kampaně. Vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan byl zase jmenován ještě druhou Klausovou vládou a s výjimkou pár let soudního boje o funkci tam sedí dosud. Vrchní státní zastupitelství v Praze pak Lenka Bradáčová řídí už devátým rokem.
Soustava veřejné žaloby potřebuje čerstvý vítr, který by ale zároveň nijak neohrozil její nezávislost. V rozhovoru pro Aktuálně.cz ostatně po změnách volal i prezident Unie státních zástupců Jan Lata. Přičemž zároveň dával najevo naději, že debata, která se zasekla za ministrování Marie Benešové, se po volbách znovu rozeběhne. Snad nešlo o nemístný optimismus, i když návrh smysluplné reformy ve svém programu nenabízí žádná z vítězných stran.
Lék na potlačení apetitu
Žalobci nepochybně nebudou chtít připustit, aby vláda rozhodovala o tom, kdo se stane či nestane státním zástupcem. Nicméně časově omezená období pro výkon těch nejvyšších funkcí ve veřejné žalobě by mohla žádoucím způsobem limitovat mocenský apetit lidí, kteří je budou zastávat. V případě šéfžalobce pak není důvod, aby vláda neměla při jeho jmenování poslední slovo, je-li celá soustava součástí exekutivy. Zároveň by ale věci pomohlo, kdyby bylo jasné, podle jakých kvalifikačních kritérií se má místo obsazovat. Dosud nejsou stanovena žádná.
Fakt, že se u nás po odchodu Pavla Zemana stal nejvyšším státním zástupcem komunistickou minulostí poznamenaný Igor Stříž, jistě není šťastný. V něčem to lze ale chápat také jako příležitost. Pokud se nový kabinet s žalobci nakonec přece jen dohodne na reformě, nebude problém tuto postavu zase obětovat. Koneckonců ani doktor Stříž nedává najevo, že by nějak protestoval.
Podařilo by se tak žádoucím způsobem protočit horní patra veřejné žaloby, aniž by ztratila nezávislost. A ti, kteří dozorovali kauzy typu Parkanová, by si zase mohli vyzkoušet něco jiného. To by pro bývalou ministryni mohlo být nakonec i tou nejlepší omluvou.
Šéf žalobců Zeman končí. Sledujte, proč se po více než 10 letech vzdá funkce (video z 14. května 2021)
