"Hledejme všechny nejlepší formy kontroly všech mocenských orgánů, ale je tu ještě jeden mocenský orgán a ten není bezvýznamný. Tisku, rozhlasu a televizi je dnes na celém světě uznávaná obrovská moc. A kdo kontroluje tuto moc?... Celé státní vedení, vláda, jsou pod kontrolou různých orgánů a souhlasíme s nejširší kontrolou. Ale kdo bude kontrolovat pár lidí, jestli píší zodpovědně nebo nezodpovědně?"

Podobná slova zaznívají každou chvíli z úst některých špičkových politiků skoro všech současných našich parlamentních stran.

Husákova slova znějí i dnes

Tento citát je ale o osmatřicet let starší a pronesl ho 10. ledna v roce 1969 Gustav Husák, tehdy první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.

Jak vyplývá ze srovnání podobných výroků našich politiků (naposled třeba poslankyně Hana Ogorníková v Respektu č.52: Novináři si mohou psát, co chtějí) či nejnovějšího podání trestního oznámení Jiřího Paroubka za názor komentátora Kaisera s výrokem soudruha Husáka, za sedmnáct let jsme se v chápání dělby moci v demokratickém systému ještě moc daleko nedostali.

Stále jsme nepochopili, že moc ústavodárná a výkonná musí být pod kontrolou moci soudní a mediální, v nichž platí princip samoregulace. Všichni jsou pak podřízeni zákonu, protože v konstituční demokracii vládnout nemají lidé, ale zákon (Vojtěch Cepl). Toto pravidlo se u nás doposud bohužel nedodržuje.

Dělba moci jako nejdůležitější prvek moderní demokracie je nám stále cizí: politici, kteří vyhrají volby, se mylně domnívají, že  vítězství je opravňuje i vykládat si zákon. Není se čemu divit, možnost budovat demokracii zažíváme po velmi dlouhé době a předešlá fáze trvala jen dvacet let, jsme tedy v období adolescence. Zatímco ve Velké Británii byla zrušena cenzura v roce 1695, u nás poprvé až v roce 1989.

Naše zpoždění je tedy třistaleté.

Zrušené pořady, zrušení reportéři

Že politici vyvíjejí tlaky na média, ozve-li se tam nějaká ostřejší kritika či redaktoři se více emancipují, bylo vidět již koncem roku 2005, kdy Česká televize zrušila pořad pánů Čermáka a Šímy Bez obalu. Těsně poté, co ho sama chválila, když si u ředitele stěžoval vedoucí kanceláře pana premiéra Paroubka pan Přikryl. Kritika prý byla nevyvážená, ač šlo o žánr zábavný, na který nelze přikládat měřítka jako na zpravodajství. Protože protesty veřejnosti byly slabé, nedostatečné, dalo se předpokládat, že bude hůř.

Rok 2006 podezření z konce předminulého roku bohužel jen potvrdil: Aleš Cibulka musel opustit Český rozhlas poté, co jeho host, paní Yvone Přenosilová, prohlásila: "Pan Paroubek si trošku hraje na Mussoliniho". Vedení rozhlasu oznámilo, že "moderátor měl hosta přerušit jakýmkoliv způsobem".

O prázdninách stáhla Česká televize z moderování pořadu Události, komentáře Davida Borka za to, že skákal premiéru Paroubkovi do řeči a připomněl mu, že ten, kdo ve studiu klade otázky, je on, a ne pan premiér. Což je mimochodem věta, kterou můžeme slyšet ve staré Evropě v televizi každou chvíli. Je to totiž jediný způsob jak lze politikům zabránit, aby si z médií nečinili propagandistickou hlásnou troubu a došlo jim, že jim média nepatří.

A podobně dopadl na soukromé stanici Nova šéfreportér Jan Tuna, o kterém pan Paroubek prohlásil, že "pracuje v žoldu ODS". Pan Tuna poslal premiérovi nesouhlasný otevřený dopis, a to dělat neměl. S trestem nesouhlasil a z privátní televize odešel, což je ve staré Evropě kromě Itálie za vlády Berlusconiho nemyslitelné.

Bohužel nejen projevy našich politiků jsou podobné jako projevy soudruha Husáka, ale i způsob výpovědi a odchody zmíněných redaktorů pamětníkům v ledasčems připomínají rok 1969.

Situace je tentokrát o to horší, že se nemáme na co vymlouvat a děláme si to sami. Ještě jsme si nezvykli na to, že politici jsou jen našimi služebníky, které si platíme z našich daní, a občané a novináři (spolu se soudci) jsou tu od toho, aby je kontrolovali, aby svěřenou moc nezneužívali.

A protože Jiřímu Paroubkovi tohle za tichého souhlasu všech ostatních parlamentních politických stran prošlo (žádná strana z nedovolených zásahů  neučinila programové politikum, jako se to děje na Západě: naposled v Německu, když byl pokus zastrašit spolupracovníka časopisu Cicero Bruno Schirra, FDP hned zažádala, aby parlament založil vyšetřovací komisi), šel Jiří Paroubek těsně před koncem roku 2006 ještě dál.

Kriminálka v redakcích

Podal trestní oznámení na komentátora Daniela Kaisera (dříve BBC, dnes stipendista německé nadace: píše kritický portrét Václava Havla) za dva jeho názorové texty, které napsal do Hospodářských a Lidových novin. Do redakčních místností zmíněných deníků vyrazila kriminálka. Toto lze již zcela jasně označit za přímý útok na svobodu slova, který je o to nebezpečnější, že justice se u nás ještě ne zcela emancipovala od politického provozu.

Daniel Kaiser se, jak o tom napsal již Respekt, v textech jen zamýšlel nad známým faktem, že inspekce ministra vnitra zarputile pronásleduje policisty vyšetřující zločiny nějak spojené s osobnostmi sociální demokracie. Aby skutečnost literárně podtrhl, nazval tuto složku policie "rezidenturou ČSSD".

Učinil de facto totéž, co pan Paroubek, když kvůli názorům šéfreportéra Tunu nazval "mužem v žoldu ODS".Pan Tuna kvůli tomu, že se veřejně ohradil, musel z televize Nova odejít. Kdyby se měřilo stejným metrem, měl by za trestní oznámení na pana Kaisera odejít z veřejného prostoru i pan Paroubek.

Byl by proto i ještě jeden důvod navíc: Politik by neměl zneužívat zákon, který je dlouhodobě kritizován právními odborníky (například Helsinským výborem Kongresu USA) a dávno měl z našeho právního řádu zmizet. Pomluva jakožto verbální čin nemá být nikdy trestným činem a navíc i podle našeho práva nelze pomlouvat státní instituci či politickou stranu. To by ovšem měla vědět i naše policie a šetřit síly na důležitější případy.

Trestní oznámení na Paroubka?

Měli bychom si připomenout slova Jana Patočky: "Dostali jsme se k bodu, kdy nestačí klást otázky a odpovídat, obojí s krajní energií, nýbrž kde se nedostaneme dál, dokud se sami nezasadíme o rozhodnutí."  Právníci by měli přezkoumat, jestli lze na Jiřího Paroubka podat trestní oznámení za soustavné zneužívání moci.

Já vím, řeknete si, že doba Gustava Husáka se už nemůže opakovat, protože ten měl za sebou Sovětský svaz. To máte jistě pravdu, ale Jiří Paroubk má za sebou právě soudruhem Husákem zcela oslabenou a poškozenou populaci, která ztratila schopnost se účinně bránit demagogům a znovu jí nabývá velice pomalu.

Karel Hvížďala,
autor je novinář a spisovatel