Tak tomu bylo i tento týden v pražském Autoklubu. Nicméně křehká květinka zvaná fair play spíš chřadne, než aby se zelenala. Dokonce lze tvrdit, že před listopadem 1989 se jí dařilo víc.
Proč? Jestliže minulý režim nepostupoval mnohdy zrovna fér, tím víc to sportovní národ racionálně i možná intuitivně vyrovnával a choval se na sportovištích férově. Přiznaných vlastních chyb, opravených verdiktů rozhodčích ve svůj neprospěch a podobného jednání bylo mnohem víc než dnes.
Lze však na to pohlížet i jinak. Ve sportu nešlo o tak velké peníze jako nyní, komercializace ještě tolik neválcovala ideje poctivé hry.
Náš klub rytířů sportu existuje již tři desítky let a v jeho vedení jsou bývalí sportovní reprezentanti, pedagogové i novináři. Pro posuzování činů mají určitá léty vyzkoušená kritéria i kategorie ocenění - od děkovných dopisů až po hlavní cenu.#reklama
Když v devadesátých letech nastala dlouhá doba neúrody, jeden člen klubu dostal nápad: Co takhle pranýřovat činy neférové, kterých je hojnost, a udělovat anticeny, řekněme "kyselé citróny"? Návrh se v první chvíli líbil, leč jeden moudrý muž vzápětí namítl: "Dobře, ale když udělíme někomu po zásluze citrón, on nás může zažalovat, že kvůli této ostudě mu sponzor odmítl poskytnout takovou a takovou částku!" Nadšení vzalo rychle za své. Navíc by klub více káral než chválil
Úroda činů fair play při sportovních kláních byla vloni opravdu chudičká. Klub se dozvěděl pouze o jednom jediném (!). Odehrál se v oblastní hokejbalové lize mezi B-týmy Jindřichova Hradce a Plhova Žďáru; ryzejší amatéry asi těžko najdeme. A o co šlo? Hráč hostujícího týmu vstřelil gól, načež se ukázalo, že jeho jméno není uvedeno v zápise. Kdyby se domácí borci striktně drželi řádů, mohli žádat neuznání gólu, ale to oni neudělali a právě o tenhle gól prohráli. Oznámení takové prkotiny Klubu fair play je však podle všeho nejspíš recese. Dovedu si představit, jak se zrodila při veselé debatě v místní hospůdce. Nicméně byla oceněna, a to děkovným dopisem.
Všechna ostatní ocenění, další děkovné dopisy, čestné diplomy i hlavní cena, kterou získal legendární skokan na lyžích Jiří Raška, byla udělena za příkladné postoje, poskytnutí finanční pomoci či celoživotní zásluhy.
Ano, je nutné si jich vážit. Leč, marná sláva, nešlo v nich o ono velké rozhodnutí zachovat se rytířsky ve vypjatém okamžiku na sportovišti. Vzdát se náhlé a nezasloužené výhody, protože podle všech okolností by to bylo nefér.
Skeptik řekne, že takové činy se dneska holt nenosí, zatímco optimista může namítat, že i když nejsou k vidění mezi profesionály, v extraligách a na šampionátech, v zápolení amatérů se odehrávají, jen se o nich neví. A zůstanou v utajení proto, že jejich svědkové nevědí, koho o nich informovat. Tohle je ovšem ten nejmenší problém, adresát je jasný: Český olympijský výbor v Praze.
