Za rok už na plné pecky poběží prezidentská kampaň. Máme za sebou volby do krajů. Vidíme, koho si lid vybírá. Mezi kandidáty na Hrad se objevil Petr Pithart (75). Bývalý komunista, chartista, předseda české vlády, předseda Senátu, přítel Václava Havla, lidovec. Měl by šanci?
Začněme jinak. Nejde jen o to kdo, ale taky kde. Naši vlast můžeme přirovnat k malé krabici s dobře utemovaným víkem. Za komunistů do stěn málo místních vrtalo dírky, aby bylo vidět ven. Po roce 1989 jsme vyřízli menší okénka a dveře, chodíme ven. Ale v posledních dvou letech se okna zase zalepují, uvažuje se o zavření dveří. Holt jsme zvyklí na svou rodnou škatuli (můžeme jí říkat třeba rodinná firma). Cítíme se v ní tak nějak doma a bezpečně.
Volby na Hrad jsou volbami v krabici, kde je těsno a dusno, světla pomálu. Po revoluci tu mocně větral Václav Havel; chtěl stěny krabice strhnout a víko zahodit. On byl vysloveně nekrabicový týpek, myšlením veltman. Možná by se mělo ještě dodat, že se trochu podobáme Polákům. Oni, říká se, ať jsou kdekoli ve světě, zůstávají Poláky. Sáhnou si pravačkou na srdce a řeknou: Polsko je tady. My jsem sice dnes členskou zemí Evropské unie, ale často si zase ve svém srdci nosíme tu milovanou českou krabici.
Pithart se zjevil jako teoretický kandidát poté, co 5. října, při oslavách nedožitých osmdesátin nekrabicového Havla, pronesl řeč v pražském Rudolfinu. V projevu se přímo odkazoval na Havla, jeho jménem vyzýval přítomné i nepřítomné, ať na odkaz prvního porevolučního prezidenta nezapomínají. Užil si pak standing ovation.
V kruzích, jež si Havla vysoce cení, se o Pithartovi začalo hovořit jako o potenciálním kandidátovi. Vznikla facebooková stránka Pithart na Hrad, jež má za cíl myšlenku podporovat a šířit.
Co tak převratného v rudolfinském projevu řekl? Mluvil o tom, co zůstalo z Havla. Náš pobyt v EU a NATO. Citoval, co Havel řekl v Rudolfinu v roce 1997. Že musíme "vyhlásit nemilosrdný boj českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu. Všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu". (Zničme českou krabici...)
Ta skoro dvacet let stará slova letos v hudební síni dobře rezonovala. Jsme sice v EU i NATO, avšak obě ty instituce bývají zpochybňovány. Zatím žádná klíčová strana nechce z EU a NATO vystoupit, ale kupříkladu hlava státu jim zrovna nefandí.
Čeští raci couvající z Unie. Opravdu?
Pithartem citovaná Havlova slova se dají vztáhnout na uprchlickou krizi: "Kdo dnes odmítá vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku, podepisuje ortel smrti nad svým kontinentem a světem, ale především sám nad sebou."
Další citace se týkaly české identity, opět tématu hojně přetřásaného. Národ se vrací jako zeď před světovou nejistotou. Havel mluvil o "zvráceném pojetí identity". Ta podle něj nebyla osudovou daností, čímsi genetickým, identitou krve, něčím, na co nemáme vliv. Identita byla pro Havla "určitý výkon, určité dílo, určitý čin. Identita není mimo odpovědnost, ale naopak je jejím výrazem."
Složité úvahy. Jistý vyčichlý politik by asi řekl "elitářské uvažování". Rozhodně ne něco, s čím by se dnes v Česku dala vyhrát prezidentská volba.
Pithart připomněl, že se máme lépe. "Přitom tak, jak se máme dnes líp, se zároveň přiznaně i nepřiznaně – nenápadnými pohyby pozpátku, jakýmsi račím pochodem – vzdalujeme Evropské unii, Evropě, Západu. Nesporně jsme tak už vnímáni vnějším světem."
Havlovci to tak vnímají. Mají citlivá čidla na toto couvání. Netýká se ovšem jen české krabice, ale i slovenské, maďarské, polské, britské (ta již vycouvala), částečně francouzské, belgické a kdoví jaké ještě. Unie prostě zažívá krizi.
Na závěr Pithart zvolil megapatos: "Vyzývám proto odtud především členy vlády. Vyzývám vás jako občan, který má příležitost oslovit vás z očí do očí. Ale i jako člověk Havlovi blízký. Vyzývám vás, abyste se tomuto račímu posunování postavili mnohem přesvědčivěji než dosud."
Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit
Mnohým v sále to znělo blízce. Částečně i premiérovi, který má však ve vlastní straně antihavlovců, krabičáků jako máku. Pithart se obrátil přímo na něj: "Věřím, že na to máte. I vy, pane premiére. Ozřejmujte znovu a znovu, pro domov i pro svět, naši polistopadovou zahraniční politickou orientaci. Naše místo v Evropě, ve světě. Jinak naň bude svět usuzovat ze stanovisek a gest... koho asi."
Podivuhodné, jak Pithart z prezidenta Miloše Zemana udělal jakéhosi Voldemorta ("ten, jehož jméno se nesmí vyslovit"). To nemohlo v Rudolfinu nezabrat. Pithart promluvil ze srdce jisté části elit. Trochu přeháněl; nikdo nás z EU a NATO přímo netahá (jen KSČM chce referendum o NATO).
Není tedy divu, že se po Pithartově rudolfinské řeči část nezemanovských voličů či antizemanovců chytila představy, že by bývalý český premiér měl kandidovat na Hrad jako jakýsi reinkarnovaný Havel. A že by ho ostatní měli podpořit.
O. K. Představme si, že by Havel žil a kandidoval. Byl by dnes v přímé volbě zvolen? Asi ne. (Podobně v první přímé volbě nebyl zvolen Schwarzenberg.)
Pithart je film pro pamětníky. Neposbíral by hlasy různých skupin, bez čehož se silný kandidát neobejde. Musí oslovit masu a zároveň nás držet na Západě. Havel oslovoval masy těsně po revoluci, byl symbolem onoho "až to praskne" a ono to prasklo. Později ho čím dál větší část tuzemců nebrala. Národ byl jinde, ale on stále tím složitým, filozofujícím politikem.
Pithart by při vší úctě k jeho šedinám znamenal skok do minulosti, do 90. let. Nic takového nepotřebujeme, nemůže to fungovat. Politika by se měla odpoutat od představ "sametu" (1989), jít dopředu a ano, myslet evropsky, světově, nově. Zároveň je nutné slyšet obavy místních lidí. Uvažovat ne v intencích devadesátek, ale svobodně.
Postrkáván do přímé volby
Petr Pithart je podobný kandidát jako Tomáš Halík. V Česku, ne v zahraničí. Tam kněz Halík Pitharta o mnoho sáhů, nesrovnatelně převyšuje. V české škatuli však nejde o slávu v zahraničí. Dá se předpokládat, že by Pithart oslovoval podobné voliče jako Halík. Podobně nevelkou, nerozsáhlou skupinu. Platí u něj jako u Halíka: ke zvolení mu u nás chybí národ.
Česko potřebuje někoho čerstvého, kdo by byl sexy i pro mladší generaci. V roce 2013 to ještě byl Karel Schwarzenberg, havlovec. Ale kníže, připomeňme, je vyroben z úplně jiného těsta než Pithart. Malovali ho s čírem na hlavě jako pankáče. A ani tak neuspěl.
Každý kandidát by se měl poučit z voleb, jež máme za sebou. Slyší lid na složité filozofické konstrukce? Není nutno říkat jen to, co chtějí voliči slyšet. Zato je nutné být srozumitelný. (Umí to Babiš. Stále dokola opakuje to samé, pořád a pořád. A ono mu to funguje. Mimo jiné proto, že za lidmi chodí.)
Pithart dávno nedělá politiku, není veřejně činný, snesl se z nebe do Rudolfina jako Havlův anděl, zjevil se a zase zmizel. Větší, reálnější šanci má Michal Horáček nezatížený komunistickou minulostí, disentem, českou politikou. A zároveň člověk dostatečně viditelný a jiný.
Mimochodem, Horáček byl minulý pátek v Českém rozhlasu dotázán, jak velká je pravděpodobnost, že bude kandidovat na prezidenta. Odvětil: "Více než 99 procent." Objíždí zemi, pracuje na kandidatuře, setkává se s lidmi: "Rád poslouchám, čím žijou ti lidé, co je trápí," opakuje. Pithart je fajn, ale ne do přímé volby. Ostatně taky nikdy neřekl, že by do ní šel. Je tam jen postrkáván nostalgiky.
