Od pohromy uplynulo pouhých šestnáct dnů, když Recep Tayyip Erdoğan slavnostně oznamoval první tendr na výstavbu 1797 nových bytů z celkem dvou set tisíc těch, jež mají vyrůst v zasažených oblastech. Slíbil také, že do konce roku se dočká vlastní střechy nad hlavou většina ze zhruba milionu lidí, kteří nyní přežívají ve stanech, kontejnerech či na ulici.
Po neštěstí, jaké země ještě nezažila, ale i tak ambiciózní cíl dokáže situaci vyřešit jen zčásti. Podle odhadů šéfa turecké komory architektů Eyüpa Muhçu se totiž už brzy může až polovina ze 4,4 milionu budov v zasažené oblasti ukázat jako neobyvatelná.
Nehraje se ovšem jen o novou výstavbu, ale také o to, zda napříště bude turecké bydlení bezpečnější. Podle průzkumu agentury Ipsos, provedeného v nezasažených oblastech, uvedlo pouze 24 procent respondentů, že jejich domovy prošly odborným statickým posouzením. A jen zhruba polovina dotázaných se domnívá, že jejich dům je skutečně bezpečný. Seizmologové přitom dlouhodobě varují, že v této nebo příští dekádě může silné zemětřesení udeřit v istanbulské či marmarské oblasti, kde žije téměř třetina obyvatel Turecka.
Kůň, kterému dochází dech
Prezident Erdoğan slibuje doslova bleskovou obnovu zničených měst a infrastruktury. Může být ale opravdu enormně rychlá a přitom dodržet všechny nezbytné standardy? A dokáže vůbec Turecko trápené silnými ekonomickými problémy ufinancovat rekonstrukční program, který má dle odhadů přijít až na sto miliard dolarů?
Přestože se podobné otázky doslova vnucují, Erdoğan se jimi odmítá zdržovat. Za každou cenu touží co nejrychleji stočit veřejnou diskusi jiným směrem, než jakým se právě ubírá, když pátrá po příčinách místy až zoufale pomalé vládní pomoci. A také po vinících, kteří nesou odpovědnost za to, jak nebezpečně se v Turecku roky stavělo. Lidem těžce zasaženým katastrofou se proto autoritativní prezident snaží před očima malovat obraz velkolepé obnovy a transformace poničené země. K dispozici přitom má velký mediální vliv, výjimečný stav a represivní aparát, s jehož pomocí neváhá potlačovat kritiky i šíření toho, co se rozhodne označit za "lživé zprávy".
V obtížné situaci se pak znovu rozhodl vsadit na koně, na kterém cválá již dvě dekády, jemuž ale v posledních letech evidentně začínají docházet síly - totiž na stavební sektor. Přesněji řečeno na obří a jeho vládě vždy nakloněné firmy. Stavaři se souvisejícími obory tvoří až třicet procent současného tureckého hrubého domácího produktu a Erdoğan v jejich prospěch ohýbá nejen strukturu státního rozpočtu a zadlužení, ale v posledních šesti či sedmi letech už i měnovou a ekonomickou politiku.
Není tak divu, že stavebnictví v Turecku dlouho rostlo tempem 10 až 20 procent ročně, ovšem na dosti nezdravých základech. V zemi s mladou, rychle se zvětšující populací, která nyní čítá 84 milionů lidí (a navíc hostí minimálně čtyři miliony syrských uprchlíků), samozřejmě existuje silná poptávka po dostupném bydlení. A právě ona dala vzniknout jakémusi nepsanému společenskému kontraktu, v jehož rámci úřady přivíraly oči nad tím, že firmy v honbě za ziskem šidí kvalitu staveb. Pro stát bylo podstatné, že lidem dokázaly nabízet byty rychle a relativně levně. Což si během nynějšího neštěstí vybralo svou krutou daň.
Což takhle dát si mrakodrap
Celá věc má kromě obří lidské tragédie ale i neblahý ekonomický rozměr. Panoramata velkých tureckých měst v posledních letech začaly hyzdit nedostavěné výškové projekty, protože řada velkých investic byla založena na nadsazených studiích využitelnosti a ekonomické návratnosti, či dokonce zcela bez nich. K tomu všemu teď nekrocená inflace žene ceny nemovitostí do výše, v níž se už pro běžné Turky stávají zcela nedostupnými. Na hustě obydleném jižním pobřeží Turecka či v Istanbulu navíc vše ještě dále komplikuje silná poptávka ruských kupujících.
V zemi s nebezpečně se roztáčející inflací byla půjčka na koupi nemovitosti dlouho považována za nesmírně lákavou záležitost. A dlouho byla také poměrně dostupná, nyní však začíná být velmi složité ji získat. Banky se zdráhají poskytovat dlouhodobější výhodné úvěry na bydlení, protože přestaly věřit, že státní kasa se bude i nadále schopna podílet na jejich spolufinancování tak jako doposud. A za této situace teď miliony lidí během zemětřesení přišly o své, často na dluh koupené byty i domy, které nyní nebudou schopni splácet.
Aby těch temných vyhlídek nebylo málo, dodejme, že pokud se Erdoğanovi podaří udržet u moci, může jeho narychlo upečený plán obnovy Turecko stáhnout do ještě hlubších ekonomických obtíží, než v jakých vězí teď. Ostatně prezidentovo rozhodnutí držet co nejníže úrokové sazby, i když to enormně zrychluje již beztak vysokou inflaci, to už dělá.
Proč tedy Erdoğan tak riskuje? Protože - chtě, nechtě - musí Turky nejpozději 18. června pustit do volebních místností. Odklad je sice teoreticky možný, ale odporoval by ústavě, která takový krok dovoluje pouze za válečného stavu. Opozice přitom už delší dobu v průzkumech vede. Erdoğanovou jedinou šancí je tak přesvědčit zemi, že její obnovu po katastrofě může zvládnout jen zkušený vůdce s neomezenou mocí, nikoliv šest opozičních stran, které se zatím nedokázaly shodnout ani na jeho protikandidátovi.
Pizza, dort a deka
Přes milion Turků dnes žije ve stanech, kontejnerech či kolektivním ubytování, často bez funkčních sanitačních zařízení či topení. Další miliony jich přišly o práci.
Nezávislí novináři denně přinášejí svědectví o tom, jak stát nepřestává selhávat, a publikují fotografie lidí přespávajících v krutých podmínkách na dekách pod širým nebem. Vlivná vládní média ale šíří příběhy, podle nichž je o postižené skvěle postaráno. Nabízejí reportáže z kontejnerového tábora, kde je k mání vše nezbytné, k jídlu pizza či hamburger - a když máte štěstí, přijede na návštěvu i prezident s dortem, aby vaší dceři popřál k narozeninám.
Statistika obětí největší tragédie v moderních tureckých dějinách mezitím dál smutně roste. Dle pesimistů může nakonec dosáhnout až stotisícové hranice.
Autor, publicista a historik, napsal o současném Turecku knihu Vzdorující demokracie.
