Ve chvíli, kdy ještě ani nebylo potvrzeno, zda bylo civilní letadlo Malajsijských aerolinií nad východní Ukrajinou skutečně sestřeleno, přicházela už z obou stran tamního konfliktu vzájemná obvinění. Vůdce proruských separatistů Alexandr Borodaj ukazoval prstem na Kyjev a ukrajinské vojsko. Za Kyjev ale prezident Petro Porošenko odmítl, že by jeho armáda měla s tragédií cokoli společného.
Dostupné informace, třeba fakt, že černé skříňky z malajsijského letadla separatisté urychleně předali do Moskvy, velmi silně naznačují, odkud pravděpodobně přilétla smrtící střela. Zároveň se tím ale už dopředu velmi zmenšuje šance, že událost bude objektivně vyšetřena. Což je v tak specificky postavených a vyhrocených konfliktech, jako je válka na Ukrajině, o to varovnější, že postoje, kdo byl a je za co vinen, jsou nejen nyní, ale i navždy do budoucna zůstanou zcela nesmiřitelné, naprosto si protiřečící.
A to bude zcela jistě a nejspíše ještě ostřeji platit i pro čtvrteční katastrofu. I kdyby se jasně, na základě nezpochybnitelných důkazů, podařilo určit strůjce útoku, nic to nezmění na tom, že jedna či druhá strana bude verdikt důsledně zpochybňovat. A nejen mezi jejími stoupenci tak navždy zůstane pochyba. Vždy se ozve někdo, kdo vznese otázky: A víte určitě, co se opravdu stalo, nebylo to přesně naopak?
Viděli jsme to v historii opakovaně, například na sarajevském tržišti v únoru 1994, kde to byl podle všech zjištění srbský granát, který tam zabil desítky civilistů. Srbové ale nikdy nepřestali věřit nebo přinejmenším tvrdit, že za útok mohli bosenští Muslimové. Dodnes oficiální verzi účinně zpochybňují. Z čehož ale zároveň plyne pro současnou situaci důležité poučení: Základní otázka, která vyplývá z tragédie na Ukrajině, nezní, kdo je vinen. Ale kdo teď drží klíče k tomu, aby nesmyslná smrt bezmála tří stovek civilistů mohla být sice otřesnou, ale přece jen pobídkou k ukončení války.
V případě Sarajeva tamní masakr vyústil v tlak Severoatlantické aliance na Bělehrad a v podpis mírové dohody v Daytonu v prosinci 1995. Na Ukrajině NATO své prostředky přímo použít nemůže, ale na koho je potřeba nyní vyvinout nekompromisní tlak všemi jinými prostředky než samotnou vojenskou akcí, je zcela zřejmé. Tak jako Vladimir Putin dotuje ukrajinské separatisty a celý tamní konflikt vojensky, logisticky a propagandisticky, tak jednoduše a okamžitě může povstalce přinutit ke klidu zbraní a k jednání o míru. A nechce-li Západ ztratit tvář, musí k tomu Putina dotlačit.
Základní otázka nezní, kdo je vinen, ale kdo teď drží klíče k tomu, aby nesmyslná smrt bezmála tří stovek civilistů mohla být sice otřesnou, ale přece jen pobídkou k ukončení války.
Komentář vyšel 18. července v Hospodářských novinách a na www.iHNed.cz.
