Seriál podvodů na nejvyšších místech pokračuje. Mezinárodní antidopingová agentura obvinila Rusko ze systematického používání ve sportu zakázaných látek, ruským atletům hrozí vyloučení z olympiády. Na rozdíl od Volkswagenu, který místo vzorků tělních tekutin švindloval s emisemi a spotřebou, ruské autority vinu popírají. Ale indicie v jejich neprospěch hraničí s jistotou.
Oba skandály mají společné motivy. Jde o podvody institucionalizované, posvěcené shora. Často se objevuje připomínka „dělají to tak přece všichni a všichni to přece vědí“. Je prý veřejným tajemstvím, že sportovci dopují a že čísla o exhalacích, uváděná automobilkami, jsou v silničním provozu k smíchu. V obou případech také platí, že to lidem moc nepřekáží. Vzrušení diváků a sláva vítězů zůstávají se sportem spojené bez ohledu na to, že spolu soupeří „čistí“ a ti, kdo „zobou“. A u zfixlovaných emisí je to ještě markantnější: zákazníkům jsou prakticky jedno, neberou to kupodivu jako podvod na sobě samých.
Fanoušek nebo řidič na sobě nechá dříví štípat, asi má pocit, že mu nic jiného nezbývá, že nemá na vybranou. Což je omyl, kvůli kterému se podvodníkům daří.
Info doping
Jsou to dva příběhy z jednoho obehraného scénáře: na to, co vidíme, se můžeme spolehnout – anebo taky ne. Co je psáno, to je dáno – ovšem napřed pro jistotu počítejte do pěti. Čím dál častěji se neztrácíme v překladu, ale rovnou v originále.
A vůbec, neměl by někdo zkontrolovat, jestli jsou obrazy v galeriích pravé?
Pocit znejistění se šíří. Věci nejsou tím, čím se zdají být. Královskou disciplínou „dopingu“ jsou informace na internetu. Místo anabolických steroidů se tu podávají smyšlenky. Skutečné, nenadopované zprávy soutěží s falešnými kompiláty, s domněnkami vydávanými za pravdu nebo přímo s poutavě zabalenými výmysly – hoaxy. Ten s údajným citátem Jana Wericha o zlých mohamedánech už dávno přerostl do reality, byl k vidění už i na transparentu na demonstraci. Počkat, je to pravda, nebo to byla jen fotka na internetu?
Ve facebookové komunitě k Werichovi několikrát zaznělo: Ano, možná to Mistr neřekl, ale to není podstatné. Kdyby žil dnes, tak by to říct mohl nebo jakožto moudrý muž by to určitě řekl, protože tak to, jak všichni víme, přece je.
Podobně mluvčí Ovčáček, obrábějící Hradem zkonstruovanou kauzu Ferdinanda Peroutky: Ano, článek se dohledat nepodařilo, ale zato se podařilo najít jiné články. Tak vidíte!
Nejde jen o to, že k pravdě „co je psáno, to je dáno“ se přistupuje tvůrčím způsobem a lež je jako jo-jo, hračka k žonglování. Ještě víc zneklidňuje, že tento fenomén nabývá dosud nepoznaných rozměrů a především to, jak málo nám vadí. Nebere se jako vážná hrozba, ale jako něco, s čím je potřeba žít, anebo to využít.
Zelení mužíci
Souvislost systematického podvádění na internetu, v byznysu, ve sportu nebo třeba ve válce bez výložek je zřejmá. Společné riziko spočívá ve zlehčování, rozmlžení a nakonec ztrátě pravidel. V nespolehlivosti mapy, podle které v tom příšerně komplikovaném světě fungujeme. Když se na začátku všichni dohodnou, že žlutá čára na mapě znamená silnici a někdy, když se to zrovna někomu hodí, se dá vykládat taky jako řeka, je to docela průšvih.
Shovívavost k podvodům je nebezpečná.
Kdyby to někomu připadalo jako teoretizování, odtržené od běžných lidských starostí, navrhuju vzpomenout řeckou krizi – stovky miliard byly utopeny v příběhu, na jehož začátku stál tamní statistický podvod. A ještě blíž k peněžence a stolu: dobře známé podvody s masem a se složením potravin. Pořád nic? Lhaní nevadí?
