Blairův politický vzestup v polovině devadesátých let uspíšila, kromě neskrývaných osobních ambicí, především neočekávaná smrt tehdejšího vůdce labouristů Johna Smithe a sílící veřejná poptávka po změně. Země a její voliči byli z tehdy šestnáctileté vlády konzervativců unaveni.
Když se v květnu 1994 rozhodovalo o tom, kdo stane po Smithově úmrtí na těžký infarkt v čele Nové Labour, stál proti Blairovi neméně ambiciózní stínový ministr financí Skot Gordon Brown. Inteligentní, obratný řečník s velkou podporou mezi členy levého, často socialisticky smýšlejícího, křídla labouristů.
Blairova obratnost
Patrně vyvinutější politický instinkt a také kontakty a obratnost, s kterou dokázali Blairovi spolupracovníci jednat s britskými médii, z něj učinily ne-li během hodin, pak určitě během dní, jasného favorita. Nicméně ve snaze předejít případné veřejné roztržce či dokonce osočování, uzavřely tábory obou spojenců a pak i Blair i Brown osobně při schůzce v islingtonské restauraci Granita pakt o vzájemném neútočení a spolupráci.
Jeho podstatou byla dohoda, že Blair povládne dvě volební období s plnou Brownovou podporou. V případě třetího volebního vítězství předá premiér klíče od Downing Street 10 svému ministru financí. Jenže éra poklidné, chcete-li konstruktivní labouristické vlády, měla svou pevnou hranici. Dnem, který změnil Blairův politický osud, se stalo 11. září.
Rozhodnost, s jakou se tehdy postavil za Bushovu interpretaci leteckých útoků na New York a na Washington jako za začátek války mezi Spojenými státy a teroristickou sítí Al-Kajda, získala britskému premiérovi úctu a respekt americké vlády.
Těsné spojenectví Británie se Spojenými státy ve válce proti terorismu však stálo Blaira sympatie části veřejnosti a po invazi v Iráku, která se proměnila ve vleklý konflikt, postupně oslabovala jeho pozici.
Brownova netrpělivost
Gordon Brown, nejúspěšnější ministr financí od chvíle, kdy se začaly vést v Británii ekonomické statistiky, začal být netrpělivý. A důkazem toho, že ve vnitřním souboji o vedení Nové Labour začíná mít navrch, přineslo už jaro 2005 - Tony Blair musel dát v rozhlasovém rozhovoru před parlamentními volbami veřejný slib, že případné třetí volební vítězství bude také jeho poslední.
Otevřel tak lavinu spekulací o tom, v jaké etapě volebního období 2005 - 2010 odstoupí a de facto od počátku svého volebního mandátu se stal nesmírně zranitelným. Více než o kvalitě jeho vedení se od té chvíle totiž spekulovalo, kdy a za jakých okolností rezignuje. Když se v čele opozičních Konzervativců navíc loni v prosinci objevil mladý a na pohled ambiciózní David Cameron, bylo zřejmé, že tlak na střídání politických stráží v Downing Street ještě zesílí.
Britský politický život má mnoho zvláštností - jednou z nich jsou dlouhé parlamentní prázdniny, druhou je pravidelná sezóna podzimních konferencí politických stran. Slouží hlavně k tomu, aby motivovaly stranické aktivisty, jejich vedlejším produktem je však také to, že uvnitř politických stran samotných i navenek dokáží pročistit vzduch.
A přesně téhle atmosféry se rozhodlo využít Brownovo křídlo i kancléř sám. Hned po Blairově návratu z dovolené v Karibiku donutil premiéra, aby oznámil, že odstoupí nejpozději do dvanácti měsíců.
Už tak slabý Blairův mandát ještě zeslábl. Což však neznamená, že Gordon Brown bude mít při vstupu do premiérského úřadu postavení nějak zvláště silné. Britové nemají příliš v lásce ani dohody za zavřenými dveřmi, ani stranické rozmíšky. Navíc z téměř deseti let labouristické vlády začínají být pomalu ale jistě unaveni.
I když dokáže Gordon Brown vstisknout politice labouristů novou tvář a vnést do veřejného života nové impulsy, jeho pozice nebude, vzhledem k tomu, že jako lídr nevyhrál parlamentní volby, nijak zvlášť silná. V době, kdy o popularitě a přízni voličů spolurozhoduje neotřelost a svěží vzhled na televizní obrazovce, začíná být i Brownova tvář po třinácti letech na politickém výsluní poněkud okoukaná.
Ivan Kytka; [email protected]
