Když se objeví nějaké jasné, v principu jednoduché řešení, okamžitě narazí na to, jak hluboce komplikovaná je Evropská unie. Pytel hadů. Novým příkladem je pohraniční stráž EU (Frontex). Všichni se shodují, že hranice EU nemohou zůstat nechráněné. Uprchlická krize ukázala, jak propastně propustné jsou tisíce kilometrů vnější unijní čáry. Logická odpověď na tento nedostatek zní: hlídat.
Takže mít hlídače. Víme, že kupříkladu Řecko hlídat své vnější hranice absolutně nezvládá. Víme taky již s jistotou, že nelze říkat: ať si je uhlídají sami, je to jejich problém. Pokud existuje EU, je to náš společný problém.
Evropská komise (jmenovitě její první místopředseda Frans Timmermans a komisař pro migraci, vnitřní věci a občanství Dimitris Avramopoulos) teď nabídla řešení, vybudovat evropskou pohraniční stráž. Okamžitě se v některých unijních zemích ozve výhrada: Pozor, pozor, odevzdali bychom svou suverenitu Bruselu!
Komise žádá, ať dají členské země k dispozici 1500 pohraničníků. Ti by byli pružně, během dní, vysíláni, aby chránili konkrétní část eurohranice. Komise upřesňuje, jak nová služba vznikne: „Evropská pohraniční a pobřežní stráž úzce propojí Evropskou agenturu pro pohraniční a pobřežní stráž, vybudovanou z agentury Frontex, a úřady členských států odpovídající za správu hranic, které budou i nadále vykonávat každodenní správu vnějších hranic.“
Změna tedy znamená, že by dejme tomu řeckou nebo italskou mořskou hranici hlídali také neřečtí a neitalští pohraničníci. Tady začíná malér. Řecko v této fázi debaty (zatím je to jen debata, která se potáhne měsíce, ne-li roky) souhlasí. Souhlas se však může šupem změnit v odpor.
Známá informace: nechráněné části vnější unijní hranice neohrožují jen země, kterým patří, ale i další státy Unie. Přes Řecko se do Evropy valí statisíce utečenců; nejdou primárně do této „první bezpečné země“, pokračují dál. Země s děravou hranicí, neschopná příchozí kontrolovat, ohrožuje další členy osmadvacítky.
Komise proto navrhuje, aby pohraniční stráž mohla být nasazena i proti vůli děravých zemí, jestliže „nejsou schopné či ochotné přijmout nezbytná opatření“. Bác ho, suverenita je v háji. Tohle bude oříšek, na kterém se Orbán, Kaczyński nebo u nás takový Klaus vyřádí. Až dosud byl Frontex v té či oné zemi používán výhradně s jejím souhlasem.
Evropské průtokové ohřívače
Komise tvrdí, že o ztrátu suverenity nejde; pokud by se vyslání Frontexu proti vůli daného státu vzepřela většina členských zemí, musel by se stáhnout. Komisař Avramopoulos argumentuje: „Nenahrazujeme zodpovědnost členských států a už vůbec ne jejich suverenitu.“
Odpůrci však namítnou, že proces bude vleklý, než se ona většina vysloví proti, to potrvá, takže země suverenitu ztratí. A je to tak, ona ji opravdu částečně odevzdá. Je však suverénní stát, který nehlídá své hranice, proudí do něj bez kontroly statisíce lidí a stává se jakýmsi „průtokovým ohřívačem“ na cestě do Německa?
Reakce na návrh Komise? Ministr zahraničí nové polské vlády Witold Waszczykowski řešení odmítá; europohraničníci by se podle něj stali „nedemokratickou strukturou, u níž by nikdo nevěděl, komu se zodpovídá“. Ještě ostřeji promluvil Orbánův ministr zahraničí Péter Szijjártó: „Nebudu podporovat převzetí hraničních kontrol na základě diktátu.“ Podobně reagoval slovenský šéfdiplomat Miroslav Lajčák.
Zbývající země visegrádské čtyřky, tedy Česko, je naopak pro stráž. (Ani V4 se na návrhu Komise neshodne.) Premiér Bohuslav Sobotka míní, že „bez schopnosti kontrolovat, kdo do Evropy přichází, nemůžeme obstát a rozlišit oprávněné žadatele o azyl od ekonomických migrantů“. Česko je podle něj připraveno do stráže okamžitě vyslat policisty a experty.
Aby pohraniční stráž Evropské unie vznikla, musí její vytvoření odsouhlasit 55 procent ministrů vnitra Unie, přičemž zároveň musejí zastupovat státy, v nichž žije 65 procent obyvatel osmadvacítky. (Vážně to není jednoduché.)
Nepadá v úvahu pohraniční stráž nevybudovat. Unie ji nutně potřebovala už před několika roky. Ale návrh Komise vyvolá stejný rozbroj jako slavné uprchlické kvóty. Ačkoliv jde o jejich pravý opak.
Proč je to tak složité? Unie jakž takž funguje, když se nic neděje. Jakmile nastane problém, část států se bleskem stáhne do národní ulity, zacpe si uši, zakryje oči a křičí: My! My! Dejte nám pokoj! Neexistuje společná zahraniční či bezpečnostní politika (dnes ty dvě oblasti splývají). Takže nakonec tak docela neexistuje ani ono soustátí.
Společného mají země EU prostě stále málo. O to více však platí, že bez hlídání vnějších hranic, bez uhájení schengenského prostoru, se EU postupně rozloží zpět na národní státy.
