Člověk kroutil hlavou nad obratnými piruetami a žasl nad střemhlavými pády z výšin, naštěstí s poměrně měkkým přistáním.

Nejzajímavějším okamžikem byl zřejmě krach jednání lídrů ČSSD a ODS, na jehož konci odmítl vzít Mirek Topolánek "na palubu" několik sociálně demokratických kopilotů a navigátorů. Jejich (dnes již hypotetickou) roli se přitom neobtěžoval veřejnosti nikdo příliš objasnit.

Ze seznamu, který zveřejnila ODS, nicméně vyplývá, že nominovaní sociální demokraté měli kontrolovat palubní přístroje a korigovat kurz letu. A také - či možná především - varovat řídící věž v Lidovém domě před případnými hrozícími turbulencemi.

Správní lidé na správných místech

Paroubkův pokus dosadit na některé klíčové pozice v exekutivě své nejbližší spolupracovníky výměnou za toleranci menšinové vlády je přitom znepokojující hned z několika vážných důvodů.

Svědčí například o tom, že současné špičky sociální demokracie nevěří v účinnou kontrolu, kterou v parlamentních demokraciích vykonává efektivní, pracovitá a neúplatná opozice.

Paroubkovo vedení sociálních demokratů vyslalo veřejnosti nepřehlédnutelný signál, že důležitá politická či ekonomická rozhodnutí se odehrávají někde jinde než na parlamentní půdě. A že mnohem důležitější než transparentní kontrola vlády prostřednictvím neustálé oponentury a parlamentních interpelací je mít "své lidi na svých místech".

Co prosákne zpod ubrusu

Odstupující premiér se může právem bránit, že po sérii neprůhledných, prodělečných privatizačních kroků koaliční vlády ODS v letech 1992 1997 mají sociální demokraté takové obavy o osud státem vlastněných podniků (ČEZ, ČSA, Česká správa letišť či Budvar), že chtějí mít přímou kontrolu nad jejich plánovaným převodem do soukromých rukou.

Jenže ve spravedlivě spravované zemi vykonává účinnou kontrolu demokraticky zvolená opozice v parlamentu. A nikoliv partička těch, kteří spolu možná napříč politickým spektrem v kuloárech a za zavřenými dveřmi mluví.

Paroubkova personalistika při povolebních jednáních, působící při pohledu zvenčí poněkud nevybíravě až militantně, navíc vyvolává - jakkoliv nechtěně - dojem, že premiér za sebou zanechává poskvrněný stůl. A má obavy z toho, že bez dohledu jím určeného personálu prosákne špína zpod ubrus na povrch.

Autopilot jako cesta k moci

Odstupující premiér přitom dokázal vrátit sociální demokracii po permanentní krizi z let 2002 2005 v obdivuhodně krátké době sebedůvěru a také přízeň voličů. Jeho vůdcovský potenciál ale jako by se při tomhle velice obtížné manévru vyčerpal a jeho politický kapitál spotřeboval. V posledních týdnech a měsících tak připomíná operátora, který přepnul na autopilota s nadějí, že ho kombinace politické nekompetence protivníků dovede automaticky znovu k moci.

Sebelepší satelitní navigátor je ovšem k ničemu, když si na něm majitel nastaví špatný cíl.V lepším případě čeká cestující pořádná oklika.

Ivan Kytka; [email protected]