Po kolika jednáních rady České národní banky (ČNB) budou ještě média psát, že přinesla „nejvýraznější růst sazeb od roku 1997“? Bylo tomu tak v září, kdy šly úrokové míry nečekaně nahoru o 0,75 procentního bodu. Je tomu tak i teď v listopadu, kdy centrální bankéři oznámili číslo 1,25.
Nevole z tohoto extrémního kroku je pochopitelná. Kdo vydělává málo a končí mu fixace hypotéky, má bezesné noci. Firmám se zase hodně prodraží půjčky. A státu nový dluh, který už tak raketově roste. Ale nešlo to jinak. Odhad ČNB je děsivý - v lednu 2022 by podle něj měla republiku trápit sedmiprocentní inflace. A protože zdražení peněz se začne projevovat až zhruba po roce, centrální bankéři se museli spolehnout na nejtěžší kalibr svého arzenálu: Šok, který zkrotí inflační očekávání. Kdyby to neudělali, zažili bychom nejspíš na vlastní kůži roky něčeho, co až dosud bylo možné potkat jen v zaprášených učebnicích ekonomie o 70. letech: Kombinaci hospodářské stagnace a vysoké inflace.
Znovu se tak ukazuje, jak důležité je, že Česko disponuje silně nezávislou centrální bankou, která u většiny radních vyvolává „Beckettův efekt“: Ať už se do ní dostali jakoukoliv politickou tlačenkou, nakonec se nestaví za zájmy svých patronů, ale rozhodují ve prospěch republiky. A protože se tentokrát vládní i opoziční politici dopustili v předvolebním běsnění opravdu neuvěřitelné série proinflačních kroků, nezbývalo nic jiného než strhnout plombu ze záchranné brzdy.
O křičícím zlodějovi
Generálové po bitvě nyní sice mohou říkat, že sazby se daly zvyšovat již dříve - což ostatně v rozhovoru pro Aktuálně.cz připustil i radní Tomáš Holub -, výraznější kritiku si ale ČNB nezaslouží.
Kupříkladu premiéra Andreje Babiše nelze brát v tomto ohledu vážně vůbec. Když napadá centrální banku, není totiž zřejmé, zda tak činí jako předseda vlády, nebo jako člověk spojený s notně zadluženým holdingem. Z výročních zpráv Agrofertu víme, že zvýšení úrokové míry o půl procentního bodu ubere firmě ze zisku na 150 milionů. A teď můžeme násobit…
O moc seriózněji se ale bohužel nedá přistupovat ani k výhradám opozice, která si vystačí jen s obviněním, že Babiš příliš rozhazoval ze státního. Ještě před pár měsíci jej haněla za opak. Vytýkala mu, že málo pomáhá podnikatelům, živnostníkům a lidem v nouzi. Babišovo rozdávání k inflaci jistě přispělo, nelze ale pomíjet vnější vlivy, jako jsou drahé suroviny či nedostatek čipů. A také fakt, že zcela vyhladovělí hospodští, hoteliéři a další podnikatelé ve službách razantně zvedli ceny, aby vůbec někdy zvládli vyplout z covidových dluhů.
Navíc pokud nyní opozice kritizuje vládu za inflační tlaky, sluší se jí také připomenout, co tvořilo jejich podstatný díl: Zfušované rušení superhrubé mzdy, jež schválila hlasovací mašinerie ANO, ODS a SPD.
Nehasit, přiložit
Kdyby bylo snižování daní připraveno kvalitně, mohlo s koronavirovou obnovou jistě pomoci a zároveň netlačit na růst cen příliš. To by ale muselo přinášet peníze především chudším lidem, kteří je obratem utratí v nejbližším supermarketu. Jenže prospěch z něj momentálně mají zejména bohatší, kteří místo utrácení přemýšlejí, do čeho investovat.
A protože jejich nápady v takovém případě nejčastěji skončí u nemovitostí, máme tu nový hypoteční boom. Pokud přehřátý trh s bydlením už dlouho bublal, můžeme po zvýšení sazeb čekat jeho explozi. Spousta méně vydělávajících lidí se dostane do problémů a nebude divu, když se začnou nasupeně ptát politiků, proč je tak vehementně hnali do riskantního vlastnického bydlení na dluh.
Bizarní válka Andreje Babiše, Miloše Zemana a Tomia Okamury proti migrantům navíc smetla ze stolu pobídky pro ekonomickou migraci, která by mohla ulevit zdejšímu vyluxovanému trhu práce. Kasáme se, že máme nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii - aktuálně 2,6 procenta. To ale není žádný důvod k radosti, jen známka toho, že v Česku zoufale chybí pracovní síla. A neschopnost nabídnout za této situace desítkám tisíc zájemců snadná ekonomická víza, se stala hybatelem mzdového vzlínání, protože nutí zaměstnavatele přetahovat se o každého zbývajícího člověka. Hle, další hřebík do inflační rakve.
Pokud letos už neotevřela vaše oblíbená restaurace nebo obchod, pak zhusta právě proto, že "nejsou lidi". Za migrační běsnění je nepochybně zodpovědný především Andrej Babiš, ani opozice ovšem nenašla odvahu navrhnout chlazení rozpáleného trhu práce rozumným a důstojným přílivem zahraničních pracovníků.
Inflační Molotovův koktejl
Výsledkem je domácí inflační Molotovův koktejl, který ještě násobí sílu toho, jenž k nám přiletěl ze zahraničí. Lépe cílenou covidovou pomocí, rozumnější změnou daní, uvolněním podmínek pro výstavbu bytů a ekonomickou migrací jsme se mohli uchránit tak velkého náporu drahoty, jakému čelíme nyní.
Končící šéf kabinetu má rudo před očima z vědomí, že se Agrofertu prodraží obsluha mnohamiliardového dluhu, a znovu tak připomíná, jak škodlivý je pro zemi jeho gigantický střet zájmů. Garnituře, jež se chystá převzít politickou moc, ale bohužel také není zač moc tleskat. Její kampaň "Babišova drahota" sice pěkně zapadla do dryáčnických předvolebních týdnů, ale vylhané cenovky byly tak smutným trikem, že by se za něj nemusel stydět ani Babišův tým.
Když se rozpočtová politika ponořila do iracionality, musela vše nakonec zase zachraňovat ta měnová, jejíž otěže v ruce třímá centrální banka. Protože vládní poslanci i řada opozičních politiků předvedla, že nic moc dobrého od nich v tomto ohledu čekat nelze, spadla odpovědnost na radu ČNB. Buďme vděčni, že se jí nezalekla.
