Nestává se často, aby se show malé evropské veřejnoprávní televize stala virálním internetovým hitem. Nizozemské stanici VPRO se to podařilo. Její skeč America First, The Netherlands Second měl v neděli, kdy tento komentář píšu, jen na jejím oficiálním YouTube profilu přes 19 milionů zhlédnutí. Jako lavina se šířily nové a nové „národní“ reakce: Switzerland Second, Germany Second, a další.
Dobrá zpráva je, že se v nejbližší době nejspíš docela nasmějeme a užijeme si prvotřídní politický humor. Špatná zpráva je, že to vůbec dobrá zpráva není.
Posledních 27 let patřilo k nejlepším v české historii – málokdy, pokud vůbec někdy, jsme si tak nerušeně a bez obav z budoucnosti užívali srovnatelnou míru blahobytu a svobody. Kdo si ale neužíval, byli sběratelé politických vtipů a literární historikové specializující se na politickou satiru. Ti si museli připadat jako cestovatelé pouští, které drží při životě jen tu a tam pár doušků teplé a nepříliš svěží vody.
Zejména po dobách hojnosti – tedy jinak nepříliš radostné komunistické diktatury, v níž ale vznikly tak mistrovské karikatury tupé totalitní omezenosti jako Škvoreckého Tankový prapor nebo Havlova Audience, nemluvě o nepřeberné záplavě lidových vtipů na účet našich i sovětských komunistických pohlavárů.
Jistě, i po listopadu kolovaly dobré politické vtipy (třeba ten o rozdílu mezi Václavem Klausem a bohem) i skvělé satirické počiny (třeba některé variace na téma Hitler se dozvěděl, že…). Jejich tvůrci nechť mi odpustí poznámku o zteplalé vodě. Nejde totiž vůbec o to, že bychom ztratili schopnost dělat osvěžující humor. Problém je v něčem jiném a vlastně to vůbec problém není – nepotřebovali jsme osvěžit. Alespoň ne v té míře jako v dobách komunismu.
Legrace se samozřejmě dá dělat i z demokratických politiků, ale není to jaksi ono. Ne proto, že by mnohdy neprováděli hlouposti a nechovali se způsobem volajícím po Škvoreckého nebo Havlově citu pro absurdno. Problém je opět v něčem jiném a opět to vlastně vůbec problém není – ve svobodné společnosti máme po ruce jiné a účinnější metody, jak se vypořádat s nadutcem, kterému moc stoupla do hlavy.
Představte si tu záplavu fórů o kolibřících, odkloněném majetku, lhaní nebo krabicích s vínem, která by vznikla, kdyby takový Pavel Bém, Martin Kocourek, Michal Hašek nebo David Rath byli nedotknutelní papaláši totalitního režimu. Jenže oni nebyli. Byli to zvolení politici závislí na podpoře svých stran a voličů. A ti s nimi udělali krátký proces, nač ztrácet čas planým vtipkováním. Jistě, úplně bez humoru se to neobešlo, to bychom nebyli Češi – smějící se bestie. Ale s tím, jak bychom tato ložiska drahokamů vytěžili, kdybychom byli jejich bezmocní poddaní jako za komunismu, se to srovnávat nedá ani zdaleka.
Dění poslední doby polévá satiriky a vtipálky živou vodou – a to celosvětově. Bezprostředním popudem k napsání tohoto komentáře byl už zmíněný skeč nizozemské televize, ale zrovna tak to mohla být některá z epizod Last Week Tonight s Johnem Oliverem, scénky, v nichž Donalda Trumpa paroduje herec Alec Baldwin, nebo leckterý satirický sloupek Andyho Borowitze v časopisu The New Yorker – třeba můj oblíbený s titulkem Vědci: Zemi ohrožuje nový kmen lidí odolných vůči faktům.
„Tito lidé na první pohled disponují veškerými schopnostmi nutnými k vnímání a zpracovávání informací,“ říká Davis Logsdon, jeden z vědců, kteří se na studii podíleli. „Ale nějakým způsobem se u nich vyvinuly obranné mechanismy, které tyto schopnosti prakticky zcela deaktivovaly.“
Otázka je, jestli z toho máme mít radost. Ne že bych chtěl komukoliv bránit dělat si legraci z Donalda Trumpa, nebo – abychom se vrátili na domácí scénu – třeba z Andreje „Sorry jako“ Babiše. Nebo z kteréhokoliv jiného politika. Jenže, jak už bylo řečeno – politický humor je zbraní bezmocných. Pokud máme po ruce jinou obranu, neztrácíme čas vtipkováním. Pokud vtipkujeme, naznačuje to, že nevíme, jak se proti zvůli bránit účinně.
Aby se někdo stal vděčným terčem vtipné satiry, nestačí být směšný. To Donald Trump se svým okázalým přesvědčením o vlastní dokonalosti nepochybně je. Pozornost vtipálků si ale vysloužil ještě něčím jiným – podvědomě cítíme, že proti němu nemáme jinou obranu. A to není dobrá zpráva.
Donald Trump ohrožuje uspořádání svobodného světa, v němž si zejména malé evropské země, jako je Nizozemsko – nebo Česká republika –, dlouho nemusely připouštět obavy z takových věcí, jako je zhroucení liberální demokracie, oživení starých animozit, násilí, nebo dokonce válka. Na Trumpův vzestup a nápady, které se mu vylíhnou v hlavě zítra nebo pozítří, nemají Nizozemci žádný vliv. Co jim zbývá jiného než si z něj dělat legraci? Stejně jako my kdysi z Brežněva?
Mnozí asi namítnou, že legraci si děláme i z politiků, kteří nad námi žádnou moc nemají. Tomio Okamura je pořád ještě naštěstí jen bizarní a marginální figurka na české politické scéně; přesto byl terčem docela podařeného vtipu, který mu dokonce stál za tu nejhloupější reakci, jakou může politik vůči satirikovi zvolit – prohraný soud.
Jenže teze o zbrani bezbranných platí i zde, pokud si uvědomíme, že obálka Reflexu z roku 2012 s titulkem Pitomio míří ani ne tak na Okamuru samotného, jako spíš na žízeň po moci, bezpáteřnost a servilitu vůči davu, kterých je Tomio Okamura dokonalým ztělesněním. Tedy na velmi skutečná nebezpečí, proti kterým v poslední době hledáme obranu čím dál horečněji, ale prozatím marně.
V dnešním zasíťovaném světě se můžeme královsky bavit vtipy vzniklými kdekoliv. Nemusí nás mrzet, že nám, smějícím se českým bestiím, trochu ujíždí vlak.
Ono se i u nás tlačí do politiky dost zájemců, s nimiž bychom ho – nechci to přivolávat – velmi brzy zase dohonili.
