reklama
 
 

Donald Trump se zrodil z pěny popkultury

11. 11. 2016 16:15
Stejně jako wrestleři předstírají tvrdý zápas, i Trump předstírá, že je politikem. Přitom se veze na vlně obliby wrestlingových padouchů, kteří si získávají ohlas tím, že porušují dosavadně nastavená pravidla slušnosti.

Vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách může být rozebíráno z mnoha úhlů pohledu. Necítím se být kompetentní objevit v sobě svého „vnitřního politologa“, tak jako se většina Čechů čas od času cítí být odborníky na fotbal a cokoli dalšího. Není v mých silách popsat, proč se tak zásadně spletly sebekomplexnější předpovědi expertů, ani není mou snahou opakovat poznatek, že Trump je hlasem „nevyslyšené naštvané většiny“, respektive chudnoucí střední třídy či bigotních rasistických bělochů, kteří se náhle cítili ve vlastní zemi cizinci a menšinou. Chtěl bych jen přispět pár poznámkami k tomu, že Trump byl zrozen z pěny popkultury a že jde o mediální typ, jenž tu s námi byl již poměrně dlouho.

Nemluvím teď o tom slavném záběru ze seriálu Simpsonovi, kde Donald Trump jede při volební kampani po eskalátoru společně s Homerem. Nemluvím teď ani o tom, že postavička podobná Trumpovi se objevila v devadesátkovém seriálu Dinosauři.

Nemluvím o tom, jak mnozí v postavě zloducha Biffa ze sci-fi Zpátky do budoucnosti, jenž se v alternativní pokažené budoucnosti stal prezidentem, vidí Trumpa. Nic z toho Donalda Trumpa nezrodilo, ani nejde o geniální předpovědi, ale jen náhody.

Trump si svůj věhlas budoval dlouhodobě coby symbol self-mademana pomocí toho, že se zjevoval v mnoha televizních seriálech i kinofilmech v podstatě od začátku 90. let do současnosti – v jeho filmografii nalezneme na dvacet takových „cameo appearance“, z nichž nejvýraznější jsou Sám doma 2 a Zoolander.

Trump v soap opeře. | Video: YouTube.com

Podstatné na tom bylo, že Trump udržuje určitý obraz, patří dokonce ke králům imagologie, jak by to asi popsal Milan Kundera, případně je dokonalým simulakrem, jak by to popsal filozof Jean Baudrillard. V obou případech – u každého trochu jinak – se jedná o nadvládu obrazů nad realitou.

Mediálně zkonstruovaný Trump je skutečnější než Trump reálný. Trump-simulakrum je úspěšný a dokonalý, reálný Trump čtyřikrát zbankrotoval a bez peněz, které zdědil, by se nikdy nedostal tam, kde je, a dokonce kdyby nepodnikal a žil jenom z výnosů dědictví, mohl být bohatší, než je. I když, o skutečném majetku Donalda Trumpa také nevíme nic určitého, protože o jeho velikosti mlží a neplatí daně, takže to vypadá, jako by nevydělával. Donald Trump prakticky neexistuje jinak než jako folklorní figurka, jako maskot a značka; je to muž, který dává své jméno na věci, které nevymyslel, nepostavil a neřídil.

Je fascinující, jak dlouho se mu tento obraz podařilo udržet v povědomí americké veřejnosti a nejspíš za to může to, že vystupoval v reality show Apprentice (Učedník) od roku 2004 do roku 2015 v celkem 186 epizodách na televizním kanále NBC, čímž si zaručil status arbitra toho, co se vůbec dá považovat za dobrý byznys. Trump v tomto pořadu vyhodnocoval potenciál obchodních plánů jednotlivých účastníků a s gustem si vychutnával, že je může vyhazovat.

Apprentice. | Video: YouTube.com

V českém prostředí pro to nemáme srovnání, snad jenom kdyby Zdeněk Pohlreich za deset let vystřídal v čele ANO Andreje Babiše, nebo kdyby Jan Kraus kandidoval na prezidenta. Vzpomeňme ale, jakým fiaskem (respektive bezvýrazností a odchodem do zapomnění) skončilo senátorské angažmá bývalého ředitele Novy, Vladimíra Železného, jehož se kdysi báli všichni ostatní politici v zemi.

Česko pořád nejenom není self-mademanskou zemí, protože zde na podnikatele nahlížíme často jako na podvodníky, ale ani showmanskou zemí, protože umělci a baviči jsou braní jako někdo, kdo slouží režimu, nikoli sami sobě. Přestože už dnes nevládne nejenom žádný totalitní, ale ani monolitní režim a společnost je mimořádně atomizovaná, pořád mají ti, kteří začínali jako baviči, horší prestiž a nepředpokládá se u nich, že by patřili do politiky.

Dalo by se snad jen namítnout na základě zkušenosti posledních let, že již etablovaní politici se snaží být větší baviči, jak se alespoň chová třeba Miloš Zeman nebo Zdeněk Škromach. V Česku na to zkrátka jdeme odjinud. A příklad jednojediného Andreje Babiše nám zase říká, že se mu v politice povedl mistrovský "spin" přesvědčit své voliče o tom, že platí "všetci ostatní kradnú, iba ja čerpám". Stále ale v Česku nepanuje takový kult byznysmanství jako v USA.

Každopádně i Amerika (či minimálně její polovina) je, zdá se, zaskočená, jaký klaun se prodral až na nejvyšší politický post. Prvním takovým zlomem v dějinách byl Ronald Reagan, jehož většina Američanů předtím znala hlavně z béčkových westernů a jehož prezidentskou éru provázel v Hollywoodu nástup akčních hrdinů typu Arnolda Schwarzeneggera, Sylvestera Stallonea či Chucka Norrise, kteří ztělesňovali svou fyzičností a ozbrojením nadřazenost USA nad zbytkem světa. Během 90. let se pak hojně spekulovalo o tom, že by se v budoucnu mohl stát prezidentem právě třeba Schwarzenegger, pokud by se v americké ústavě změnilo pravidlo, že prezident USA se v této zemi musí i narodit. Mimochodem, předpověď, že se Schwarzenegger stane guvernérem Kalifornie, se objevila v jednom románu sci-fi spisovatele Williama Gibsona.

Reagan v očích svých voličů však obstál jako člověk, který se v politice choval kultivovaněji, než by se od něj očekávalo. Osmdesátá léta sice zpětně vzato byla brána jako éra, kdy kultura nesmírně zprimitivněla, ale sám Reagan, i když byl zhusta parodován, případně démonizován, si zachoval určitou noblesu. Naopak jako kovboj z brakového westernu byl chápán George W. Bush, kterého si jeho poradce Karl Rove vybral jako „prezidentský materiál“ právě na základě toho, že mu připadal jako filmový hrdina, kterému se dobře budou psát úderné chlapácké hlášky v projevech.

Od Reagana se svého času očekávalo, že bude fašistickým diktátorem mussoliniovského typu a válečným štváčem, který způsobí jadernou katastrofu – viz třeba tento klip k písni Land of Confusion od skupiny Genesis. Dnes se stejnou mírou obav vzhlíží mnozí k Donaldu Trumpovi.

Genesis: Land of Confusion. | Video: YouTube.com

Už v době prezidentské kampaně, kdy Trump opakoval výroky o stavění zdi mezi USA a Mexikem (zde dodnes platný a vtipný rozbor, proč něco takového nelze provést a nedává to smysl), si mnozí povšimli zarážející podobnosti mezi tím, co hlásá Trump, a tím, jak jedná záporná postava z seriálu Hra o trůny.

Hra o trůny s Trumpem. | Video: YouTube.com

Objevovala se i další srovnání s diktátorem Nadsmrťákem Joem z nedávné sci-fi Mad Max či s Darthem Vaderem ze Star Wars, vše jako predikce toho nejhoršího, co nás globálně může potkat. V Trumpovi se ukrývá skutečně něco apokalyptického, působí totiž jako ten, kdo s velkým křikem vede masy k okraji propasti. V jeho řeči není žádné racionální jádro, nepoužívá data či argumenty, ale pouze emoce a vymezování pozic, jak bude kdo a co zase velký a jak bude vyhrávat, až vás to bude nudit.

K tomu všemu bych si dovolil nabídnout ještě jednu interpretaci, která nejenom srovnává či hledá predikce, ale snaží se i vysvětlit, jak někomu může imponovat chlapík, který vypadá, mluví a v mnoha případech se i chová jako filmový padouch (minimálně Trumpovo sexuální obtěžování žen z něj nikdy nemůže udělat kladnou postavu). Jde o provizorní a částečnou odpověď na otázku, proč byl Trump zvolen, a která se nezabývá demografií, hluboce prožívanými politickými preferencemi a podobně.

Donald Trump vstoupil na politickou scénu v době, kdy obrovsky vzrostla popularita záporných postav ve filmové a seriálové tvorbě. Nebavíme se jen o psychopatických osobnostech masových vrahů typu Dextera či Hannibala, nejde jen o mafiána Tonyho Soprana, ale třeba i Franka Underwooda z House of Cards. Nikdo z nich se Trumpovi nepodobá (Underwood je naopak výjimečně sofistikovaný a reprezentuje tu vrstvu politiků, proti nimž Trump vystupuje), nicméně sám fakt, že tolik seriálů a filmů v poslední době nahlíží na téměř čistě negativní postavy jako na „komplexní“ a „zajímavé“, snižuje naši citlivost vůči zlu nebo některým dříve nepřekročitelným normám.

Pokud bych měl ale najít opravdové kořeny, z nichž vyrostla Trumpova mediální persona, budou to postavy jako Eric Cartman ze South Parku – tlustý, hnusný, nevychovaný, sprostý, totálně sobecký, vznětlivý, vždy hledající chyby u jiných a sebe nahlížející jako úžasného borce. Cartman je tady s námi už tak dlouho, že nám začal připadat nejen směšný, ale svým způsobem i zábavný a obdivuhodný ve své výdrži. Samozřejmě ve skutečnosti jde o výdrž tvůrců seriálu, kteří dělají skvělou satiru a nemůžou přímo za zvolení Trumpa prezidentem. Jde ale o něco jiného. Hrdinou dnes může být kdokoli. Na kohokoli, kdo je často v televizi, si jde zvyknout.

Pro mnohé voliče a voličky Trumpa je jistě skvělé, že se konečně nemusejí identifikovat s někým dokonalým, krásným, mladým, uměřeným a v jakémkoli ohledu kladným. Mnozí lidé by chtěli jenom mít hodně peněz a chovat se neurvale, protože mají pocit, že jim to svět dluží. Smyslem života je vydělat co nejvíce a na ostatní kašlat. Nejspíš nikdo, kdo Trumpa volil, by nechtěl být jeho přímý zaměstnanec, na nějž dopadne jeho hněv a svévole, ale nejspíš každý by chtěl zaujmout jeho místo. Trump dává lidem příležitost představovat si, že je možné být oceňován za špatné vlastnosti. Ztělesňuje pro ně vzpouru proti „mediální totalitě“ krásných tváří, je jim blíže, protože své slabosti se ani nesnaží maskovat, ale chlubí se jimi.

Dalším faktorem také je, že v Trumpově neurvalosti a "nekorektnosti" vidí boj s falešnou morálkou a pokrytectvím. Nejde možná ani tak o vzývání padouštví, ale o to, že se nevěří v to, že by někdo mohl být kladný. Trump nakonec může působit autenticky a tato autentičnost, i když se pod ní skrývá hloupost a bezprogramová prázdnota, může vítězit nad afektovaně předstíraným dobrem, které pro voliče ztělesňovala Hillary Clintonová.

Nejspíš nejpříznačnějším momentem Trumpovy mediální kariéry bylo jeho zjevení ve wrestlingové soutěži WWE, kde předstíral souboj se šéfem zápasnické organizace Vincem McMahonem a nakonec mu zde potupně oholil hlavu:

Trump a wrestling. | Video: YouTube.com

Byl to právě americký wrestling, který proměnil sport v show a dovolil porušovat pravidla fair play. Wrestling dokonce stojí na tom, že se očekává porušování pravidel, zápasníci se neustále chvástají a součástí soubojů bývá i ponižování a šikanování. Jistě je to v jistém ohledu stále zábava, ovšem zrovna z tohoto prostředí si Donald Trump odnesl nejvíce pro svou politickou kariéru, která právě začíná. Stejně jako wrestleři předstírají tvrdý zápas, i Trump předstírá, že je politikem. Přitom se veze na vlně obliby wrestlingových padouchů, kteří si získávají ohlas tím, že porušují dosavadně nastavená pravidla slušnosti. Užijeme si s ním čtyři roky ohromný cirkus.

P. S. Pro ty, co chtějí jinou analýzu s filmovými příklady, doporučuji tento článek z webu Cracked.com, kde se – mimo jiné – rozebírá popularita hrdinů z venkova bojujících proti dekadentním lidem z města, "opuštěných prostých republikánů" proti "povýšeným liberálům". Trump zde nakonec připomíná spíše Tonyho Starka z Iron Mana.

Text vyšel původně na webu jestevetsikritik.cz.

autor: Kamil Fila | 11. 11. 2016 16:15

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama