Pololetní vysvědčení na počátku roku 2021 si nepřebral skoro nikdo. Kromě prvních a druhých tříd byly školy zavřené, Česko si procházelo zase jedním z lockdownů. Na počátku roku 2022 jsou školy sice otevřené, leč desítky tisíc dětí v karanténě, a to včetně zcela zdravých. O nic ale nepřišly. I kdyby se do školy dostaly, stejně by jim s velkou pravděpodobností nikdo vysvědčení nepředal, protože karantény a izolace drtí také nejednu sborovnu.
Lecčemu ze současného chaosu se nejspíš zabránit nedalo, nicméně o menší nebezpečnosti, zato vyšší infekčnosti omikronu dobře víme už déle než měsíc. Bylo zřejmé, jak silně vlna do vzdělávacího procesu narazí, přesto stát nechal školy napospas.
Problémy nyní řeší vskutku po česku: parlament narychlo přijímá zákon, který dá ředitelům možnost udělit až deset dnů volna, aby ústavy mohly před virem utéct do distanční výuky. Vtip je v tom, že opatření se nepodaří schválit dříve, než se omikronová tsunami školami prožene. A to se chtělo věřit, že s pokusy na dětech už Česko skončilo.
Po šíleném listopadu…
Abychom ale pro chyby současné vlády nepřestali vidět les. Ten byl osazen loni kabinetem Andreje Babiše a dosud se z toho vzdělávání nevzpamatovalo. V září politici svorně přísahali, že už nikdy nebudou školy zavřené. To přesvědčení bylo nepochybně upřímné, protože nikdo dost dobře nechápal, jak jsme mohli dopustit, že prezenční výuka byla v Česku přerušena úplně nejdéle z celé Evropy.
Nicméně pak vládní politici dělali všechno pro to, aby to školy zase odnesly. V září tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch vyhlásil, že testování na školách končí, protože se tam vir nešíří. Nic nepomohlo, že odborníci varovali před rozjíždějící se podzimní vlnou. Nic nepomohlo připomínání praxe okolních evropských zemí, kde testování bylo základním předpokladem bezpečné prezenční výuky.
Krásným příkladem tradiční české metody "je ještě příliš brzo cokoliv rozhodnout a teď už je zas pozdě cokoliv měnit" bylo Vojtěchovo upřímné doznání, že testování na školách by už nezaváděl, protože v rozjetém covidu by to vedlo jen k jejich zavření.
Výsledkem bylo neřízené podzimní promořování škol, odkud netestovaní bezpříznakoví mladí nosili covid domů k rodičům a prarodičům. Školy se tak staly jedním z epicenter podzimní vlny. Nezbývalo tak než jen čekat na novou vládu, která tuto šílenost chtěla ukončit opětovným masivním testováním, na což nakonec naštěstí také došlo.
… šílený leden
Pokud však ředitelé s úlevou vítali novou vládu, která se oháněla rozumností a předvídatelností, museli rychle vystřízlivět. Kabinet v očekávání omikronového náporu dal na expertní rady a rozhodl o testování dvakrát týdně. Už v polovině ledna ale vystoupil nový ministr zdravotnictví Vlastimil Válek z pozoruhodným epidemiologickým argumentem, že "děti už jsou utestované" - a snížil jejich "zátěž" o polovinu, tedy na jeden test týdně. Češi tak mají zas jednou kapitolu v učebnicích zajištěnou: po 17. lednu, kdy týdenní incidence na sto tisíc obyvatel u náctiletých překročila dva tisíce a prudce stoupala, se stát rozhodl testovat nikoliv častěji, jak by se dalo čekat, ale méně.
Výsledek vidíme. Na školách probíhá další vlna zcela nekontrolovaného promořování. Děti po desítkách tisíc rotují každý týden do karantén a zase zpět. Celé to připomíná Monty Pythonův létající cirkus, který úspěšně zlikvidoval jakékoliv zbytky logiky.
Vymačkanou pastu už nelze natlačit zpět do tuby, stojí ale za to připomenout, že vláda měla k dispozici dvě rozumné cesty, které jí doporučovali experti. Že si nevybrala žádnou a propadla úplné iracionalitě, budiž jí připsáno k tíži.
První možností bylo přizpůsobit testování omikronu a zrušit týdenní i pětidenní karantény, protože zasahovali až příliš mnoho studentů i pedagogů. Znamenalo by to přejít na model "test-to-stay" - do izolace jde jen nakažený, jeho okolí se pak testuje každý den, aby se zjistilo, zda vir nechytl i někdo další. Tato možnost vyšuměla ani ne tak pro nedostatek odborné shody, ale protože stát nebyl schopen nakoupit dostatečné množství testovacích sad. Někdy jsou zkrátka důvody velmi prozaické. A také velmi smutné.
Pořád tu ale ještě zbývala druhá možnost. Pokud bylo zřejmé, že omikron masivně ochromí školy, bylo nanejvýš žádoucí vybavit ředitele pravomocí flexibilně přecházet na distanční výuku. Ať už proto, že v karanténách je moc studentů, nebo moc pedagogů. Dosavadní varianty nejsou pro ředitele "hratelné", protože vedení školy má k dispozici jen pět dnů ředitelského volna, a pokud požádá ministerstvo o změnu organizace školního roku, výuka se přerušuje.
O tom, jak moc by teď ředitelům pomohly volnější ruce, víme zhruba rok, leč potřebný zákon parlament schvaluje teprve nyní, na vrcholu omikronové vlny. Bude to další slavné české vítězství v dějinách: covidu ukážeme, zač je toho loket, byť až potom, co s ním prohrajeme a sám zeslábne.
Ředitelé Superstars
Naivně jsme si mysleli, že to nejhorší, co stát způsobil školám, bylo jejich dlouhé zavření. To jsme ovšem ještě netušili, co přijde, až se zase otevřou. V posledním půlroce se ředitelé a učitelé de facto propadli do Kocourkova, kde nemají ani tu nejmenší šanci vyhovět všem neustále se měnícím nařízením a u toho ještě udržet kvalitní prezenční výuku.
Aktuálně musí vedení škol vytvářet složité matice suplování, aby kolegové nahradili učitele uvízlé v izolaci či karanténě. Ti, kteří zůstávají, však neučí jen prezenčně, ale hybridně také spousty dětí on-line. A aby to bylo ještě šílenější, třídy jsou různě poslepované ze zbytků zdravých, očkovaných či po prodělané nemoci.
Ač by to asi minulý rok během oslav otevírání nejdéle zavřených škol v Evropě nikdo neřekl, zdá se, že momentálně by bylo nejrozumnější budovy zase na dva týdny zavřít a ústavy převést na dobře organizovanou distanční výuku. Nepochybně by slibovala lepší výsledky než aktuální hybridní chaos.
