Kdo v říjnové předvolební kampani nelhal, mohl zapomenout na úspěch. Andrej Babiš vsadil na strašení cizinci: tvrdil, že po změně vlády by také migranti mohli vzít útokem naše chaty a chalupy. Jako podpůrné lži využíval pohádky o finančně dobře spravované zemi, která se pod jeho vedením brzy rozrodí, takže ani nebude potřebovat důchodovou reformu.
Opozice oplácela podobnou mincí. Na billboardy si natiskla, že nebude zvyšovat daně, ač po jejich radikálním snížení v minulých letech není možné dosáhnout vyrovnaného rozpočtu. Zvlášť když ve velmi rychle stárnoucím Česku stoupají výdaje na penze, zdravotnictví i dlouhodobou péči.
Nastal čas servírovat čisté víno. V podobě výsledků loňského censu jej nabízí Český statistický úřad.
Cizinci zdar, tedy zmar!
Andreji Babišovi se během sedmi let podařilo vsugerovat českým občanům, že tvoří prakticky homogenní národní stát. Což je komické, uvážíme-li, co ještě během migrační krize v roce 2015 jakožto slovensko-švýcarsko-marocký světoběžník plánoval: přijmout tisíce Syřanů na volná pracovní místa. Pak ale obrátil o 180 stupňů a vše skončilo absurdním divadlem před loňskými říjnovými volbami, kdy i distingovaný docent ekonomie Karel Havlíček na billboardech sliboval, že ochrání své voliče před migranty.
V reálu momentálně Česko coby středoevropskou křižovatku obývá na půl milionu cizinců a jejich komunity tedy představují bezmála pět procent populace. Zatímco Babiš sbíral volební procenta rozséváním strachu, počet zahraničních státních příslušníků zde i za jeho vlády utěšeně rostl - přibyly jich desítky tisíc. Dodejme, že některé regiony by se bez jejich přílivu dostávaly do značných potíží - především Praha, kde tvoří už přes 13 procent obyvatel. Podle statistik je mezi nimi přitom značné procento vysokoškoláků, kteří pomáhají chladit zdejší nebezpečně přehřátý pracovní trh.
Byl by však omyl utěšovat se tím, že politici sice plkají, ale země se nakonec zjevně v praxi zařizuje podle svých potřeb. Babišovo strašení, mocně přiživované i mnohými opozičními stranami, bohužel de facto zablokovalo funkční ekonomickou migraci.
Nyní nám tak schází vyšší desítky tisíc kvalifikovaných Ukrajinců či Bělorusů - obecně lidí, kteří se snadno naučí česky a zastanou práci, již místní dělat nechtějí (málo kvalifikovaná), nebo neumí (vysoce kvalifikovaná). Bohužel se ale zatím nezdá, že by nová vláda byla schopna či ochotna rychle rozvolnit potřebná pravidla a zprovoznit naprosto nefunkční systém zelených karet.
Demografický rychlík
Výsledky sčítání projasňují i zdejší nekonečné úvahy o stárnutí populace. Jde o oblíbené téma, které politici berou už celé roky jako věc, s níž se dobře šermuje v nedělních televizních debatách. Bez ohledu na to, co v nich kdo řekne, ale vždy nakonec před volbami následuje hysterické přidávání penzistům, aby nezapomněli, koho mají volit.
Tento trik už ovšem naráží na meze svých možností. Zatímco při předchozím censu v roce 2011 bylo lidí od pětašedesáti výše 1,6 milionu, nyní je jich o půl milionu více. A v roce 2050 to budou už miliony tři.
To jsou čísla, s nimiž si už pomocí trojčlenky se vstupními daněmi a výstupními penzemi nelze poradit. Respektive vycházejí přitom odvody, které si nikdo netroufne zavést. Babiš se z této početní úlohy snažil vyklouznout tak, že na demografických summitech svého přítele Viktora Orbána pábil, jak mocně rozrodí české ženy. I kdyby se mu to nakrásně podařilo, akutní problém s rychle houstnoucím zástupem seniorů to nijak nevyřeší.
Současné vládě tak nezbývalo než přiznat, že drahé a bolestivé důchodové reformě se už nelze vyhnout. Jeden důležitý aspekt zatím ale pořád tají. V roce 2024 má exekutiva dle zákona znovu posuzovat nastavení věku pro odchod do důchodu, již nyní je přitom jasné, že není jiné cesty než hranici znovu zvýšit. Zatím se o tom zarytě mlčí, ale čím dříve najdou politici odvahu s neveselou barvou ven, tím lépe.
Taková je země, v níž na počátku roku 2022 žijeme: Rychle se blížíme k demografické havárii, s níž si jen těžko poradíme bez vydatné pomoci cizinců, kterých se ve volebních kampaní tak úspěšně bojíme.
