Valtr Komárek byl ekonom, ale vypadal jako bohém s mohutnou a vždy rozcuchanou kšticí; byl charismatický, dobrý řečník, dokázal z davu posluchačů nasávat energii jako zpěvák před vyprodaným hledištěm, ale zároveň se zřejmě nejlépe cítil ve své pracovně a sám u psacího stolu.
Tomáš Ježek, který s ním pracoval v druhé půlce osmdesátých let v Prognostickém ústavu, ho líčí jako nesmírně tolerantního a laskavého člověka. V politice ale zřejmě právě proto neuspěl, byl zaskočen její tvrdostí, proradností a hlavně proměnou svých bývalých spolupracovníků v ústavu.
V první bilanční knížce s názvem Mé pády a vzestupy, kterou vydal v roce 1992, silně zdůrazňuje, jak se mu nechtělo do vlády a co dalo Václavu Havlovi za přemlouvání, aby nakonec přijal funkci místopředsedy Mariána Čalfy, prvního polistopadového předsedy vlády. Myslím, že mu lze v tomto bodě věřit, ale zároveň právě v tom je asi hlavní problém takto ustrojené osobnosti v politice.
Stal se přes noc díky svým vystoupením na přelomu let 1989 a 1990 populárnější než Havel (po jeho projevech k dělníkům ve Vysočanech a z balkónu Melantrichu lidé skandovali „Komárek na Hrad!"), kterého tehdy moc lidí neznalo, ale velmi brzy byl z politiky znechucen, protože příliš zblízka viděl, že lidé něco jiného říkají a něco jiného bezostyšně dělají. Byl spíše snílek, a to i v ekonomice: dlouho věřil, že je možné ztotožnit socialismus s pluralitní demokracií a tržním hospodářstvím.
Pohled bez iluzí
Stejně ho zaskočila zbobtnalá ctižádostivost a sebepřecenění schopností a znalostí u jeho bývalých kolegů, jako byli pánové Václav Klaus a Vladimír Dlouhý, kteří se chtěli hned vepsat do dějin jako velké osobnosti. Podezíral je z maločeské a maloměstské snahy stát se přes noc světovými osobnostmi.
Když jednou, na počátku roku 1990, doma říkal, že to s naší republikou nevypadá moc dobře, že lidé na ulicích si dělají větší iluze o kvalitách nových lidí a že vláda nepředstavuje tým (premiér nebyl a ani nemohl být silný), ale každý v ní jedná na vlastní pěst, poznamenal si, že na očích svých synů viděl, že už ani doma nemůže říkat pravdu. Ač sám velký snílek, najednou v přímém styku s politikou viděl, že dav je uhranutý stejně jako jeho děti a není schopen prohlédnout hru, která se s ním hraje. Podle něj nešlo o spor o reformu, ten tvořil jen kulisu pochodu několika osobností k moci, ke slávě a do dějin. Podcenil reálnou politiku.
Valtr Komárek zřejmě neměl dost ctižádosti stát u kormidla dějin, protože jako celoživotní komunista, byť celoživotně reformní, a později sociální demokrat měl s tímto sloganem špatné zkušenosti. Asi proto se nepustil do opravdového boje o svou představu umírněnější a řízené reformy a jako předseda Hospodářské rady vlády se vzdal bez boje. To byl asi hlavní důvod, proč zvítězila šoková terapie pánů Klause a Dlouhého, inspirovaná studií mladého Jeffreye Sachse z Harvardu, která nebyla nikde vyzkoušená.
Nikdo jiný než Valtr Komárek se nemohl Václavu Klausovi postavit a on, ač to věděl, to neudělal - a to mu někteří politici nemohou dodnes odpustit. Dokonce z tohoto bojiště, místo aby bojoval alespoň o nějaké kompromisní řešení, v rozhodující moment ujel na tři týdny na návštěvu Brazílie, Chile a Kuby, kde dva roky (od roku 1964 do roku 1966) pracoval jako poradce Ernesta Guevary, který byl tehdy ministrem obchodu. A - jak z již zmíněné knihy vyplývá - i v této osobnosti se zmýlil, stejně jako ve svých spolupracovnících v Praze: Guevara ho okouzlil jako charismatický a pohledný člověk a nevšiml si, že jeho guerillová zkušenost proměnila jeho mozek tak, že to byl právě on, kdo nechal na Kubě odpůrce nemilosrdně vraždit, jak je dokázáno, a kdo se pak obdobně tvrdě choval i v Bolívii jako partyzán.
A konec konců i na Miloši Zemanovi, dnešním prezidentovi, obdivoval, jak dokázal ve Federálním shromáždění znemožňovat své soupeře a dělal z nich „úplné idioty a jejich výplody po zásluze často převracel na ducha chudé výplody lidí, jejichž kvocient inteligence je na úrovni nejnižších tabulkových hodnot".
S obdivem napsal, že bylo zajímavé ho pozorovat, jak shlíží od řečnického pultu na poslance jako na jakési terárium plazů. Nedošlo mu, že podobně se dívá i na něj a na celý národ, s kterým může hrát nedobrou a proradnou hru, kterou ale většina národa nedokáže prohlédnout.
Ekonom, který zůstal snílkem
Valtr Komárek se narodil 10. srpna 1930 v Hodoníně, kde ho matka jako nemanželské dítě odložila a vychovala ho rodina Komárků, která se o něj vzorně starala. Protože ale jeho matka byla Židovka a mladý Valtr to měl napsáno v křestním listě, byl v roce 1942 zařazen do transportu do koncentračního tábora, z kterého ho v Uherském Brodu vysekal dr. Deutsch, advokát, který mu jako nezletilému dělal opatrovníka.
Ač bylo tehdy Valtru Komárkovi dvanáct let, uvědomil si zřejmě silně, že jen o vlásek unikl jisté smrti, a o to víc lačnil po co nejnaplněnějším životě. Ač nesměl chodit do školy, zbylé tři roky do konce války vášnivě četl a dalo by se říci, že se naučil učit. Po válce snadno udělal zkoušky na gymnázium a v roce 1949 odjel studovat do Moskvy ekonomii, kde vynikl jako vzorný student. Fakultu absolvoval v roce 1954.
Pracovat začal ve Státní plánovací komisi, odkud přešel do Výzkumného ústavu národohospodářského plánování. V letech 1968 a 1969 byl generálním sekretářem hospodářského sekretariátu předsednictva vlády, pak byl nějaký čas uklizen do dokumentace a posléze se stal ředitelem výpočetní cenové laboratoře Federálního cenového úřadu. Od roku 1978 až do založení Prognostického ústavu v roce 1985 pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV. V roce 1990 byl jmenován profesorem politické ekonomie.
Po zániku Československa a angažmá v sociální demokracii se stáhl z veřejného života. V březnu 2011 přijal funkci čestného předsedy ČSSD. Zemřel 16. května 2013 ve dvaaosmdesáti letech.
V roce 2004 vydal dvoudílnou knihu Kronika zoufalství a naděje, s podtitulem autobiografický román. Jak už název a podtitul napovídá, zůstal do smrti velkým snílkem a ekonomem se stal nejspíš hlavně díky druhé světové válce a svému osudu: lidem chtěl všemi silami pomoci a cítil to nejspíš jako svou povinnost, protože lidem vděčil za to, že mu dovolili přežít.
Možná že se ale minul povoláním: z toho, jak jsem ho poznal a co jsem si o něm přečetl, zdá se mi, že mohl být ještě lepším spisovatelem. Každopádně jde ale o osobnost, kterou nemůžeme v našich moderních dějinách přehlédnout.
