Uznávám, že pár dní poté, co si poslanci za velkého křiku při hlasování o rozpočtu rozdělovali miliony, ony tzv. pomníčky na regionální projekty, navíc v řadě případů pro sportovní účely, může zpráva o jakémsi medailovném působit nepatřičně. Ale ono tak právě není.
Šlo by o sociální dávky pro ty sportovce, kteří v minulých desetiletích vynikajícím způsobem reprezentovali naši zemi na evropských či světových šampionátech a olympijských hrách. Důvod? Sport byl pro ně v minulém režimu sice zaměstnáním, ale zároveň se nemohli stát profesionály se vším všudy, aby se dokázali solidně zabezpečit pro zbytek svého života. To se podaří až polistopadové generaci Jágrů, Hašků, Nedvědů, Kollerů. Železných. Na rozdíl od nich byli však sportovní hrdinové minulosti nuceni hledat si po skončení sportovní kariéry složitě pracovní uplatnění. Důvod byl jasný: své původní profese nikdy vlastně nevykonávali, a to se dnes promítá do jejich penzí. Ty bývají, jak zjistil Český klub olympioniků, leckdy hluboko pod deset tisíc korun. Přitom pro věhlas naší země ve světě udělali víc než kdo jiný.
Proto přišel Český klub olympioniků s iniciativou na vytvoření zákona, jenž by výše zmíněné těžkosti vynikajících sportovců pomohl řešit. Jeho zněním se zabývá poslanec Karel Šplíchal (ČSSD), ale o nějakých konkrétnostech nebo časových horizontech zatím prý nemůže být řeč. Snad lze uvést jednu zásadu: stálý příspěvek, něco jako rentu, by pobírali všichni olympijští medailisté - lhostejno zda zlatí, stříbrní či bronzoví. Proto medailovné. Stát se sice v nedávné minulosti snažil čas od času finančně pomoci těmto sportovcům, ale oni by uvítali jistotu a řád. V dnešní společné Evropě se nic neututlá, a tak vědí, že v Polsku či Maďarsku je o jejich kolegy postaráno nesrovnatelně lépe: olympijští medailisté tam pobírají celoživotní renty již od pětatřiceti let, nikoliv až v důchodu, například.
Je nutné přiznat, že nejpopulárnější sporty - fotbal a hokej - začaly řešit tíživé situace některých hráčů samy od sebe, a to prostřednictvím Nadace fotbalových internacionálů, respektive Nadačního fondu Ivana Hlinky. Což je chvályhodné. Ovšem jestliže ve sněmovně přehazují sem tam klidně miliardy a na pastelkovné, jestli se nepletu, putuje ročně přes 80 milionů, potom zlomek z této částky by na medailovné bohatě stačil. Medailistů není totiž ani stovka. A hokejistů mezi šedesátkou a sedmdesátkou, jimž národ tleskal při utkáních s Rusy v období tzv. normalizace, je asi čtyřicet. A je tu ještě jeden argument: mnozí z těch, o nichž je řeč, se kromě problémů sociálních potýkají i s různými neduhy těla, neboť vrcholový sport, jak známo, zdraví neprospívá.
