Jaroslav Veis | Komentáře
7. 8. 2012 19:00

Povídka: Jak by mohla vypadat olympiáda 2028 v Praze...

...kdyby se her v české metropoli chopili opravdu tvrdí manažeři

Dávno předtím, než začal Jaroslav Veis blogovat na Aktuálně.cz, vydobyl si uznání jako spisovatel (především autor science fiction), překladatel (Isaac Asimov, Brian Aldiss, David Halberstam, Fareed Zakaria...) a popularizátor vědy. Vydal mj. pět knih vědeckofantastických povídek (Experiment pro třetí planetu, Pandořina skříňka, Moře času, Den na Kallistó a Evropou obchází strašidlo - první dvě společně s Alexandrem Kramerem) a už před čtvrtstoletím ho čtenáři ve velké anketě zařadili mezi tři nejpopulárnější autory sci-fi posledních čtyřiceti let (spolu s Ludvíkem Součkem a Josefem Nesvadbou). Povídku Není důležité zvítězit, kterou se svolením autora publikujeme, napsal Jaroslav Veis před třemi lety a zahrnul ji do sbírky Evropou obchází strašidlo (Akropolis, 2009).

 

Není důležité zvítězit

Nahoru. Dívej se jen nahoru. Snažil se křičet, ale hrdlo se mu sevřelo tak, že se nedokázal ani nadechnout. Ale věděl, že křičet musí. Když nebude křičet, umře.
Taky věděl, že když se jen na vteřinu podívá dolů, do hlubiny stěny mrakodrapu, nevydrží. Nesmí se podívat. Roztočí se mu svět. Změť čar a ostrých barevných skvrn bodá jako jehlice někam mezi spodní části mozku a míchu.
Musí šplhat vzhůru, k okraji ploché střechy. Prsty se chytí na hraně, přitáhne, švihem nohy se převalí nahoru a bude v bezpečí. Zachrání se, jen tak se zachrání.
Jenže z prstů pravé ruky mu náhle něco vypustilo sílu. Jako kdyby mu přiškrtili tepnu, kterou do nich proudila krev. Ale nesmí se pustit. Musí se přitáhnout.
Špička pravé boty zadrhla o nečekaný výstupek z hladké plochy budovy. Sklouzl očima dolů. Rázem věděl, že přišel konec. V hlavě se mu rozšumělo a stisk prstů povolil. Všechny svaly těla se mu rozpustily v řídký rosol. 
Pomalu, jako kdyby ho někdo od stěny odstrkoval neviditelným bidlem, se převracel dozadu.
Strach, jaký dosud neznal, mu sevřel hruď. Chtěl znovu zakřičet, ale nedokázal se ani nadechnout.
Letěl, snášel se, zády dolů, k černé ploše pod zrcadlovou stěnou.
Věděl však, že je to jen sen. Všechno se mu jen zdá. Musí se probudit, dřív než zemře. Musí. Kdyby se neprobudil, zemře doopravdy.
Země se blížila.
Rozeřval se, aby křikem sám sebe probudil. Pak se mu konečně podařilo pohnout rukou a vrazit si vší silou pěst do podbřišku.
Úder ho probudil. Taky horké vlhko v rozkroku. Pomočil se.

Byl to jen sen.

Chvíli zíral do tmy. Pak se ozvalo tiché klapnutí dveří a Majčin hlas.
„Co se děje, Petře? Křičíš ze spaní tak, že je to slyšet až ke mně." Majka byla víc než psychoterapeutka týmu. Byla kamarádka. Trochu i máma.
„Křičel jsem?" řekl zmateně. „A já měl pocit, že jsem nedokázal ani zasípat. Zdálo se mi něco hrozného. Že padám se stěny a zabiju se. Vlastně že jsem se skoro zabil, probudil jsem se snad metr nad zemí."
Naklonila se nad něj a pohladila mu ruku. Neprofesionálně. „Ty přece nikdy nespadneš. Jseš nejlepší na světě, Petře."
Rychle ji odstrčil. Vůbec nestál o to, aby věděla, že si to pustil do pyžama.

Foto: Reuters

 

***

„Jak se, pane prezidente, cítíte ve chvíli, kdy se váš dlouholetý sen přiblížil těsně k cíli? Jediný krok a jste na střeše světa," zkusila moderátorka Světlana Najmanová zakončit otázku metaforou, přesně jak to je v Záburově textbuku Totální moderátor a upřela oči se zlatozelenými filtry na panenkách na prvního hosta ranního zpravodajství Dobrý den, Česko.
Alan Ušák pohodlně rozvalil svých sto pět kilo v ergonomicky tvarovaném studiovém křesle. Pevných sto pět kilo, žádný měch naplněný sádlem. Pořád ještě dokázal tančit jako za mlada, i když ne tak nebesky lehce. „Je to fajn pocit, děvenko. Jen bych vás opravil: pro mě to nebyl sen. Byl to úkol, který jsem se rozhodl splnit. A já dokážu všecko, co se rozhodnu udělat." Sebejistě se přitom rozesmál. Kdyby tam byl mladej Renč, kterého si nedávno najal na píár, určitě by mu pochvalně ukázal palcem nahoru.
Děvenka se zadívala do kamery a rutinně začala deklamovat z čtecího zařízení.
„S nápadem ucházet se o pořádání olympiády v Praze poprvé výrazně vystoupili v roce 2005 členové občanského sdružení „Olympiáda pro Českou republiku" v čele se slavným čecho-kanadským lobbistou Otou Julínkem. O dva roky později se do záležitosti vložila pražská radnice a premiér Pém, který tehdy byl pražským primátorem, dokázal obratnou politikou získat jak podporu veřejnosti, tak silných finančních kruhů a dalších politiků. Jednou se Praha pokusila získat olympijské hry bez úspěchu, pak to vzdala, ale jen na čas. Mnoha lidem se už zdálo, že z olympiády zůstane jen pokus o kandidaturu, když pak se místo neschopných politiků a sportovních funkcionářů do čela přípravného výboru postavil generální ředitel a prezident společnosti Betting Sazka Alan Ušák. V té době právě dokončil projekt největšího evropského zábavního parku Winning City a do prostoru kolem tehdejší pražské Sazka arény přivedl ty nejzajímavější zábavní atrakce a herní příležitosti. Přestože na pražský park dvakrát zaútočili islámští džihádisté a výbuch v roce 2015 srovnal se zemí tři hustě osídlené bloky v okolí, drží dnes park krok s největšími zábavními centry světa, jako je Las Vegas, Šangha, Sun City nebo severosibiřské centrum Nastojaščij avanťurist." Na posledním názvu trošku zaškobrtla.
Zatímco Světlana Najmanová četla, běžely na monitorech záběry ze slavnostního otevření Ušákova projektu. Premiérka Kalousová právě stříhá tradiční pásku a mhouří oči do prudkého žáru poledního slunce.
Alan Ušák si připíjí s trojicí mužů, ten nejvyšší z nich má tvář zahalenou podobně jako muslimské ženy, titulek prozrazuje, že je to Petr Gelner junior, majitel největší světové pojišťovny a historicky nejbohatší Čech vůbec. Spolu s ním tam stojí drobný vysloužilý energoboss Marek Říman a legendární vlivový operátor Janek Dumbrovský.
V záběru se mihne i stařičký exprezident Kalus. Projede na kolečkovém křesle, které tlačí paní Lída kolem. I když bylo zjevné, že ostatní se horkem potí, choulí se první dáma v.v. zimomřivě do modrozeleně kostkovaného plédu.
„Ušákovy vyjednávací schopnosti spolu s jeho kontakty ve světě nejvyšších financí a pověst skvělého manažera zapůsobily na členy mezinárodního olympijského výboru tak přesvědčivě, že Praze byla svěřena olympiáda 2028 během jediného hlasování, když všichni ostatní žadatelé své kandidatury stáhli jako bezpředmětné. Pod vedením Alana Ušáka dokázal organizační výbor her připravit olympiádu, jakou dosud svět neviděl."
Moderátorka odvrátila oči od kamery  a zeptala se: „Kdybyste se mohl sám postavit na start - jakou disciplínu byste si zvolil, pane prezidente?"
 „Víte, já mám rád všecky sporty. Ale nejvíc ty adrenalinové. Jsem rád, že se nám je daří na hry posazovat, i když tím klasiku rošku omezujeme. Olympiádě však díky nim ohromně roste rejting a taky sponzoři o ně hodně stojí. Bez adrenalinových disciplín  by hry byly zkrátka poloviční. Dneska chce svět všecko na doraz, na krev, na dřeň, děvenko. Promiňte, že vám tak říkám před kamerou, ale jsem už starej dědek," zasmál se Ušák. „A mimochodem, vrací to olympijské hry zpátky k antické tradici. Tenkrát se v Olympii bojovalo na život a na smrt, to mi věřte! Potoky krve tam tekly!"
Moderátorka se snažila zatvářit co nejobjektivněji a rychle se obrátila k  muži na druhé straně stolu. Nazlátlá pleť neprozrazovala, jak je doopravdy starý, jen to, že o sebe pečuje a tráví pravidelné chvíle v kvalitním soláriu. „Můžeš, Jiří, těm z diváků, kteří nejsou ve sportu tak zcela zběhlí, přiblížit historii adrenalinových sportů na olympijských hrách?"
Šéf sportovní redakce TV Česko Jiří Lebeda kývl hlavou. „Samozřejmě, Světlano. I když prezident Ušák by o tom mohl mluvit zasvěceněji než já. Vždyť on byl motorem proměny olympismu do jeho podoby pro jednadvacáté století. Vzápětí poté, co byl zvolen místopředsedou Mezinárodního olympijského výboru, začal nahrazovat přežilé a tradiční veteránské sporty novými adrenalinovými disciplínami. První přivedl na olympijské stadiony zápasy v kleci vale tudo, silniční slalom superbiků a vzdušné souboje ultraligthů. Ušák také nahradil přežilou soutěž národů soutěží firemních týmů a tímto geniálním manažerským tahem přivedl  do olympijského hnutí nové, mnohem silnější sponzory a investory. Dnes si můžeme být jisti, že pražská olympiáda bude vysoce zisková - očekává se, že do městské pokladny přibude nejméně devadesát miliard euro. A to nejsou započítány zisky ze sázek na výsledky soutěží, které celosvětově mohou přesáhnout bilión jüanů."
 Moderátorka se znovu obrátila na Ušáka: „Jste nesmírně zaměstnaný muž, pane prezidente. Přesto však: na kterou soutěž se určitě přijdete podívat?"
„Bilión je tisíc miliard, mladý muži," řekl Ušák a protektorsky se zadíval na šéfa sportu. „Když to řeknete takhle, tak si to my lidi mnohem snáz přebereme a oceníme, jaká kupa prachů to je. Ale k té vaší otázce, paní redaktorko. Rozhodně přijdu na zahájení. Napsal jsem k němu scénář, tak chci být při premiéře. A taky si nenechám ujít Spidermana."
„Tady by nám mohl opět pomoci zasvěceným komentářem kolega Jiří Lebeda…" usmála se na kolegu.
„Spiderman říkají fanoušci familárně building climbingu nebo jak se také říká builderingu," spustil šéf sportovní redakce. „Jeden z nejrozšířenějších street sportů už nemá dávno nic společného se svou prvotní podobou, kdy osamělí lezci zdolávali výškové budovy po celém světě, aby na ně na vrcholu čekali policisté s pouty a zatykačem. Není to ostatně nijak překvapité, už nejslavnějšímu z průkopníků tohoto sportu, Francouzi Alainu Robertovi se říkalo Spiderman."
V záběru vystřídal citát z televizního seriálu o Spidermanovi záběr na hladkou stěnu mrakodrapu, po níž rychle stoupá vzhůru drobná postava. Pohybovala se vzhůru stejně trhavě a zároveň hladce jako klouže vodoměrka po naprosto klidné vodorovné hladině lesního rybníka.
„Novinkou pražské olympiády je vyřazovací paralelní slalom, v němž dvojice lezců soutěží, kdo dosáhne vrcholu nejrychleji," ozýval se mimo obraz moderátor. „Olympijský závod proběhne na stěnách nové budovy Sazka Super Dome, která byla projektována tak, aby umožňovala postavit trať se stupněm obtížnosti devět. O desítce se přitom tvrdí, že stěnu zdolá jen pavouk, nebo skutečný Spiderman. Toho ovšem ještě žádná stáj nezískala ha-ha, že pane prezidente?"
„A kdo říká, že ne?" přerušil Alan Ušák redaktora. „Spiderman klidně může být takový Petr Parukas. Zvlášť na domácí půdě, lézt se učil tady v Praze a teď je jednička v Gazoilu. Ale to zrovna vám nemusím vykládat. A tvrdí se, že ho chce i Ritzer. Ve třinácti leze stejně rychle jako jiní climbeři v osmnácti. Viděl jsem ho v tréninku. Být vámi, klidně bych si na něj vsadil."
„Díky za tip, pane prezidente," řekla moderátorka. „Určitě si všichni vsadíme, že?"
Kamera zhasla. Na obrazovce se objevilo logo Betting Sazka a zazněla firemní hymna We Shall Overcome. Začínal reklamní blok. Ušák se zvedl z křesla. Pak se otočil k moderátorce. „Pošlu vám na toho Spidermana pozvánku do našeho sky boxu, děvenko. Určitě přijďte, můžeme pak zajít na skleničku, abychom to zlato oslavili. A taky tu výhru, fakt si vsaďte."
Redaktor se snažil ze všech sil působit dojmem, že tu není. Moderátorka se usmála, možná koketně. „Díky za pozvání, ale ještě nevím, jestli budu -"
Ušák ji nenechal domluvit. „Samozřejmě že budete. Jak to přece říkal ten Kuberýn? Na olympiádě není důležité zvítězit, ale zúčastnit se jí. Tak se zúčastněte v našem Sky boxu, děvenko."

V půlce cesty na vrchol: Alain Robert vytahuje své pavoučí tělo do dvaatřicátého patra mrakodrapu Petronas Twin Towers.
V půlce cesty na vrchol: Alain Robert vytahuje své pavoučí tělo do dvaatřicátého patra mrakodrapu Petronas Twin Towers. | Foto: Reuters

 

***

Bohumil Syka (říkejte mi Bobe, je to jednodušší…) usadil skauta Ritzeru Julia Hermanna do dvanácté řady prázdné tribuny před Sazka Super Dome. Sedával tu vždycky, když Petr trénoval. Sednout si o řadu výš by bylo ještě lepší, ale i když na rozdíl od většiny lidí ze sportovního světa nebyl okázale pověrčivý, nehodlal ani vyšší moc nějak dráždit: co kdyby na té nešťastné třináctce něco bylo.
Čtyřicetipatrový mrakodrap byl jednou z nesčetných variant Věže svobody, které kancelář architekta Daniela Libeskinda dodávala dostatečně bohatým zájemcům po celém světě. Boulderingová stěna patřila na Libeskindových projektech ke standardu. Tahle ovšem byla výjimečná: dvě paralelní dráhy umožňovaly postavit na tři tisíce slalomových variant od stupně obtížnosti dvě až po nejtěžší devítku.
Petr Parukas byl těsně před vrcholem tréninkové šestky. Ještě vteřinu a přehoupne se na střechu.
Udělal to tak rychle, jako kdyby za sebou neměl sto dvacet metrů obtížného šplhu mezi brankami po hladké kolmě stěně ze skla, keramických obkládaček a ocelových lišt.
„Skvělý, Petře. Sjeď dolů a dáme si to ještě jednou. Přestavím ti jen horní třetinu trati, aby byla rytmičtější. Půjdeš ji volně, na vydejchání," řekl Bohumil Syka, vypnul mikrofon a otočil se k nakrátko ostříhanému tmavovlasému muži, který seděl vedle něj. „Ten kluk je největší talent, jakej se na světě za posledních deset let objevil."
„Bude volný hned po olympiádě, Bobe?"
„Jasně. Už to podepsala i dozorčí rada Gazoilu. Nic nebrání tomu, aby už v podzimní sezoně startoval u vás."
„Kde jste ho vlastně objevil?"
„V děcáku v Kišiněvě. Šoupnula ho tam matka, která se kdo ví kde už jen tiše uchlastávala. Tamní klasika: za mlada prodala ledvinu a jedno oko na transplantaci. Prachy samozřejmě neudržela a pak už to s ní vzalo rychlej konec. Hned jak jsem kluka viděl poprvý, bylo mi jasný, že to bude skvělej climber. Lehounký trup, krátký pevný nohy, stejně pevný dlouhý ruce. Jako kdyby ho ta ženská měla s Tarzanem. Nebo spíš se šimpanzem, Tarzan by na ní asi nevlez. Vzal jsem ho rovnou, bez testů a stačilo jen dělat na technice. Je furt a furt lepší a nemá bobky. Climberství je stejně věc svalů jako psychiky, pane Hermanne, to víte stejně dobře jako já. A Petr snad má nervy z karbonovejch vláken. Garantuju vám, že na něm neproděláte, pane Hermanne."
Musel tenkrát podplatit dobře deset moldavských úředníků, než se mu podařilo pětiletého kloučka posadit do letadla a odvézt ze země. V Praze ho legalizoval pod jménem Petr Parukas a začal se o něj starat jako o vlastního. Chlapec žil spolu s ním a Majkou v Temelíně, kde na stěnách vysloužilých chladicích věží bývalé elektrárny Sykův přípravný dětský tým každý den trénoval. Petr byl na dráze denně několik hodin a skoro stejně dlouho pracovali den co den na jeho psychice. Syka si byl jistý, že se mu prachy, které do Petra investoval, zhodnotí alespoň desetinásobně.
„Kolik sezon bude podle vás ve špičce?"
„Teď je mu třináct. Tři roky je povinná evropská záruka, to platí pro veškerý živý zboží. A další dva vám garantuju osobně. Jestli pak vyhoří, záleží už na dalším trenérovi. Ale řekl bych, že jeho jen tak nikdo nepokazí."
Petr Parukas se objevil dole na úpatí budovy pod slalomovou stěnou.
„Trenére, jedem znovu?" ozval se do sluchátka.
„Moment, Péťo." Syka navolil novou kombinaci a klikatá modrá dráha na stěně změnila v horní části svůj tvar. Připomínala teď čápa vzpínajícího se na jedné noze.
„Go!" vykřikl a spustil komplexní monitoring, snímající veškeré reakce climberova svalstva a nervové soustavy.
Chlapec vyrazil vzhůru. Trhavými, avšak zároveň jistými pohyby se pohyboval od jednoho chytu ke druhému. Gigantické 3 D obrazovky byly sice temné, ale i přes obrovskou vzdálenost se až z tribuny dalo pociťovat, jak obrovskou sílu má v pažích a prstech, připomínajících spíš spáry dravce. Co chvíli hmátl do váčku se směsí jemného silikátu, který kromě toho, že pohlcoval pot, taky na téměř nepostřehnutelné zlomky vteřin vytvářel elektromagnetickou vazbu mezi povrchem stěny a climberovou pokožkou. Milisekundové lepidlo se tomu přezdívalo. Dobře vyladit složení směsi tak, aby nebyla považována olympijskou antidopingovou komisí za nedovolený podpůrný prostředek a přitom v kombinaci s elektrochemickými pochody v těle climbera pomáhala k výraznějšímu odrazu po stěně vzhůru, dokázali právě jen ti nejlepší z trenérů. Syka v tom patřil mezi první světovou desítku - stejně jako climbeři z jeho stáje.
Teď dopoledne nebylo nic vidět, ale při závodech, když byla stěna nasvícena reflektory vyzařujícími světlo o správné vlnové délce, zanechával prach stopu v odstínu zvláštní proměnlivě zářivé oranže, kterou měl Gazoil chráněnou jako logo barvu.
Lezec se blížil k přestavěné části slalomu. Rytmus jeho pohybu se jakoby proměnil. Něco tam nehrálo. Syka se koutkem oka podíval na Hermanna. Ten jen pochvalně kýval hlavou.
„Dobrý, Péťo," řekl Syka do mikráku. „Klidně to vypusť, končíme." Pak se točil k Hermannovi: „To je fazóna, co?"
„Tak ho nepřehřejte, Bobe," řekl Hermann. „Chceme ho koupit jako olympijského vítěze."
Tohle bylo Sykovo hodně citlivé místo. Před třemi lety mu na mistrovství Evropy v Helsinkách vypadla v semifinále climberka Johnová tři branky před cílem. Ztuhla v křeči na stěně a jen to, že se špičkou tretry zaklínila do spáru v jednom z chytů, ji zachránilo před pádem. Dolů ji museli snést záchranáři. Bylo to přehřátí, shodli se analytické firmy po skončení šampionátu. Na stěně se objevila až v následující sezoně, ale už nikdy se nevrátila do světové špičky.
Jestli se něco v boulderingu neodpouští, tak je to právě takovýhle kiks. Když je climber rychlý a vyhraje, tak je to skvělé. Když prohraje, tak to jde. A ze všeho nejlepší je, když se utrhne a zabije. Míra rizika odpovídá míře adrenalinu a platí to nejen pro závodníky, ale i pro diváky. Většina z nich na závody chodí s nadějí, že nějaký ten pád, pokud možno těsně před cílem a tudíž hodně vysoko, kdy jsou climbeři unavení a víc riskují, uvidí. Užijou si v tu chvíli vlastní adrenalin. Mají na to konec konců právo, zaplatili si.
Takže climber, kterého spouštějí dolů na laně, je to nejhorší ze všeho. Je to lúzr a jeho trenér taky. A lúzři nikoho nezajímají.
Gazoil prý tehdy uvažoval, že se Sykou ukončí trenérskou smlouvu. Zachránil ho Ušák. Nikdy se nedozvěděl, kolik procent  akcií Gazoilu Ušák má, ale určitě dost, aby jeho slovo platilo. Místo honoráře pak dostal nepřehlasovatelnou část podílu v Sykově tréninkové stáji. 
„Toho se tedy bát nemusíte, pane Hermanne. Dneska máme úplně jinou strategii. Všechno, nebo nic. Na stěně nám už nikdo viset nezůstane, to si pište. Nám ne, i kdybysme ho z ní měli vypáčit heverem."
Zvedli se ze sedadel. Dole u Hermannova elektro rangeroveru pokrytého efektními cákanci bláta, které si nechával navrhnout a nastříkat v autokosmetickém salonu slavného Davida Bleka se rozloučili.
Díval se za ním. Hezké auto, ale on má raději tradici. Zauvažoval, jestli si Hermann něčeho všiml. Je to sice víc obchodní manažer než specialista na climbing, ale stejně by to bylo dobré vědět. Prodej se má teprve uskutečnit a Petrova cena by mohla spadnout.
Hermannovo auto zmizelo v podjezdu pod tribunou a Syka vyrazil zpátky k monitoru. Pomalu si pustil záznam horní třetiny posledního lezení. V Petrových pohybech bylo něco zvláštního. Projel si jednu po druhé průběhové analýzy složení chlapcova potu, záznamy nervových vzruchů a EEG. Pak zavolal Petrovi. „Uděláme kontrolní cétéčko a enemár."
Diagnózu dostal za dvě hodiny. Vertigo infekčního původu způsobené poruchami přenosu nervových impulsů do vestibulárních ganglií a do centra rovnováhy v mozku. Úzkostný stav nepatrně vychyluje vnitřní mikrochemický stav organismu a milisekundové lepidlo následně mění vazebné síly. Petr se nakazil čímsi, co způsobuje závrať, v jejímž důsledku se mu, ať chce nebo ne, víc potí ruce. Silikátový prášek tudíž nelepí pokaždé stejně, takže buď musí šplhat pomaleji nebo několikanásobně zvyšuje riziko, že spadne, přeloženo do češtiny. Skoro jistě spadne, převedeno do reality závodů.
Chtělo to okamžité řešení.
Pinknul celý soubor do laboratoře. Výsledek byl zpátky téměř obratem, včetně návrhu řešení. Infekce je pravděpodobně cílená a během pěti dnů, které zbývají do olympijského závodu, ji lze potlačit novým preparátem Cerebritid. To už bylo horší: za prvé Cerebritid obsahuje látky, které antidopingová komise mezinárodního olympijského výboru má na seznamu nedovolených látek. Za druhé ho vyrábí výhradně Ritzer. A Ritzeru patří stáj, která je největším konkurentem Gazoilu.
Dohromady to dělalo z banality zatraceně velký problém. Tak velký, že ho může vyřešit jen s Ušákovou pomocí.  
Zkusil mu zavolat. Ušák mu slíbil deset minut mezi čtyřma očima, ale až po obědě.
Nakonec z nich bylo jen necelých pět. Čtyři minuty Ušákovi vysvětloval situaci. Ušák asi deset vteřin mlčel a pak mu řekl:
„Proti Ritzeru nejdu. Z těchhle sraček se budete muset vyhrabat sám, Bobe."
Když vyšel ven a stiskl startér svého veteránského hybridního Lexusu  400h, věděl Syka jen jedno. Tenhle rozhovor si nechá pro sebe. Neřekne nic ani Majce. Buď to Petrovi vyjde, nebo na to dojedou všichni. Ušák má pravdu, i když jen zčásti. Z těchhle sraček ho bude muset vyhrabat Petr.
Když ne, má Ušák pravdu. Bude si muset pomoct sám.

Foto: Reuters

 

***

Nakonec to byl Lebeda, kdo rozhodl, že Světlana Najmanová do Sky boxu na finále soutěže v builderingovém slalomu půjde. „Copak nevíš, co je pro žurnalistiku to nejdůležitější? Být ve správnou chvíli na správném místě. Vynechat tuhle příležitost by byla školácká chyba. Víš kolik holek v tomhle baráku by kvůli téhle pozvánce vrazilo šroubovák do oka nejlepší kamarádce? A co by z toho ty holky dokázaly vytřískat?"
Ušák ji přivítal se štíhlou skleničkou na vysoké nožce v ruce.
„To není šampaňské, děvenko. Už dávno piju jen vitamínovou směs. Ale pro vás je tu samozřejmě Moet&Chandon, jestli mu dáte přednost." Otočil se a ruku se skleničkou namířil směrem k tmavovlasému, nejméně o generaci mladšímu muži v odlehčené kombinéze od Jordana. „Můžu vám představit pana Hermanna?"
Hermann měl zvláštní, trochu nepříjemné oči. Nechala si lehce stisknout ruku a řekla si o vitamíny.
Usadili se do kožených křesel v zadní části Sky boxu, zády k Sazka Dome. Dole pod nimi hlučela plná tribuna. Trať paralelního slalomu měli na plazmové stěně před sebou. Byla ještě prázdná a promítal se na ni reklamní thriller Vodafonu podle nového románu Harlana Ellise. Dole pod stěnou se protahoval nečekaný finalista Jens Ku. Syn Norky a Vietnamce lezl v barvách Royal Dutch Shell.
Zplihlé vlajky na ploché střeše Sazka Dome se náhle téměř narovnaly. Prudké a dravě útočné poryvy horkého větru ze suchých jihoněmeckých stepí, v tomhle ročním období v poslední době pro střední Evropu typické, dělaly z boulderingových závodů ještě větší drama: říkalo se, že by dokázaly závodníka, kterého by utrhly se stěny, hodit až na tribunu mezi diváky.
„Vsadila jste si na Parukase, slečno Najmanová?" zeptal se Hermann.
Zavrtěla hlavou. „Já nesázím."
„A co vás na sportu tedy zajímá?" zasmál se Ušák. „Když si ani nevsadíte."
„Prostě sport. Závody a lidi na nich. Stojí za to vidět, když někdo něco krásně skočí. Nebo když zlézá barák, jako nikdo jiný. Nebo když týmu vyjde kombinace. A kromě toho, měla jsem sport od mala doma, ne sázení."
Ušák se obrátil na Hermanna. „Slečna Najmanová pochází ze slavné sportovní rodiny. Její matka kdysi dokonce v něčem vyhrála na olympiádě za Česko, ještě když soutěžily národní výpravy. Tuším, že teď něco dělá v hotelovém byznysu, ne?"
Nepříjemně ji překvapilo, že si to pamatuje. Šumavský penziónek měl dávno nejlepší éru za sebou, jestli vůbec nějakou nejlepší éru měl. Vlastně se za něj vždycky trochu styděla. Poznal, že ji něco rozladilo, a s nepatrným náznakem omluvného tónu v hlase dodal: „Na ty běhavé disciplíny se kór moc nikdy nesázelo, což byl vždycky zase můj byznys. A navíc, i když se tam daly nadělat na tehdejší poměry obstojné prachy, vlastně to byly jen buráky, jak se říká mezi přáteli."
„Něco na té době bylo," řekl zdvořile Hermann. „Sport byl tenkrát víc než nějaký profit."
„Ale na profitu taky něco je. Vždycky bylo, jen se to pokrytecky maskovalo kecama o olympijský myšlence."   
„Mámě šlo vždycky o vítězství, o medaili. A jestli o peníze, pak jenom proto, že k tomu patřily a že to bez nich nešlo," řekla Světlana vzdorovitě.
„Zatímco všem těm lidem kolem šlo vždycky o prachy. Pamatujte, děvenko, že nejlíp se vydělavá na ideálech. Dobře prodaný ideál je skoro stejně výnosný kšeft jako mít továrnu na elixír věčného mládí. Ale nechme toho, nebudem si kazit odpoledne nějakým hádáním o tom, co možná bylo, ale už určitě není. Být váma, na Parukase bych nesázel. Teda na vítězství"
„Proč?"
 Do hovoru se vložil Hermann. „Pan Ušák je hráč a dobře ví, že prohra jasného favorita je pro něj výhodná. Na tohle se sází masově a vůbec netušíte kolik sedí na téhle tribuně a u televizí přizdihráčů, kteří nedokážou nic jiného než vsadit na vítěze?."
„Svět je plnej lidí, co sázej. Jenže jsou to ze všeho nejvíc jen vyplňovači tiketů, kteří se bojí a sázejí na jistotu. Opravdových hráčů je málo. Kdo víc riskuje a vsadí proti favoritovi, taky víc vydělá . Já bych dneska sázel na zlatou pro Jense Ku." Otočil se k displeji. „My na něj máme kurs sedm a půl k jedný. Na Parukase jedna sedm k jedný. A Holanďani z Bet&Win to mají dokonce osm a jedna pět. Co kdybyste si vsadila milión euro na Jense Ku?"
Zasmála se. „Za prvé nemám milión euro. A za druhé nesázím."
„Víte co? Já vám ten milión do hry dám. Když zlatou dostane Jens Ku, je výhra vaše. Když vyhraje Parukas, je to můj problém. Berete?"
Usrkla ze sklenice s vitamínovou směsí. Pil jí krev tou samolibou arogancí, s níž dával najevo, že jediné, co ho zajímá, jsou peníze, a co víc, že mu to vychází. Popadl ji vztek. „Beru to. Ale jen proto, že chci, aby vyhrál Parukas. A vy abyste prohrál."
Hermann se pobaveně zasmál. „Udělejte to, slečno Najmanová. Takové štěstí má jen málokdo, sázet cizí peníze s požehnáním majitele."
„Vy tomu nějak rozumíte," odsekla.
„To se ví, že rozumí. Můžete mu věřit. Pan Hermann dělá pro Ritzera a když teď jejich climber má jen bronzovou, je dokonce i objektivní," řekl Ušák.
Obrátil se k displeji v rohu Sky boxu. „Ale když ho poslechnete, uděláte dobře.Když jsme spolu mluvili v televizi, citoval jsem vám toho Kubertýna. Ale pamatujte si taky, co mě naučil starý sázkař Voráček. Jeho verze zní takhle: není důležité zvítězit, ale vyhrát. A teď mě omluvte, musím tu sázku zařídit. Na vaše jméno, platí?"
„Platí," řekla přes rameno, otočila se a vyšla do přední části Sky boxu.
Hluboko dole se už rozcvičoval v oranžovém dresu Gazoilu i druhý finalista. Vedle ní se postavil Hermann.
„Máte kuráž... můžu vám říkat Světlano?"
Neurčitě pokrčila rameny. Vztek už polevoval. „Měla jsem být klidnější a nenechat se vyprovokovat. Už teď mě to mrzí. Budu z toho mít jen hnusný pocit."
Zasmál se. „A prachy."
„Nevezmu si je. Nejsou moje, jsou jeho."
„Proč by nebyly. A o Ušáka se nebojte, určitě si taky vsadil."
„Proč? To by přece vyplácel výhru sám sobě ze svého.To je nesmysl, na tom by nic nevydělal ani neprodělal."
Pobaveně se usmál. „I kdyby, byly by to pro něj, jak říká, jen buráky. Je to ale hráč a určitě si vsadil u někoho, kde může vyhrát doopravdy."
„A na koho, myslíte, že si vsadil? Taky na Jense?"
„Možná. Ale řekl bych, že on sází jen hodně vysoké sázky.Třeba na mrtvého muže."
„Ale sázet na to, že se někdo zabije, se přece na olympiádě nesmí."
Hlediště dole pod nimi ztichlo.
„Smí nesmí... Je to hráč. A hráč, když chce hrát, si vždycky najde, kde a na co vsadit," řekl Hermann do ticha. Pak práskl startovní výstřel.

***

Přišlo to v pětadvacáté brance.
Vede nejméně o tři délky, když náhle zahlédne další chyt dvakrát a zabrní ho v pravém rameni. Plíce mu sevře křeč. Nemůže se nadechnout.
Tenhle pocit už zažil.
Zavře oči a zastaví se v půli pohybu.
„Jeď! Sakra jeď!" vybuchne mu do kapsle v uchu Syka. „Musíš! Zaber!"
Zkusí přehmátnout a hodit levou nohu na úzký ocelový hranol. Noha sklouzne a prsty povolí.
„Jeď! Rvi to nahoru! Nesmíš se zastavit," řve mu do ucha Syka. „Go, Petře, go!"
Má náhle pocit, že se na sebe dívá odněkud zvenčí. Vidí své tělo, jak se pomalu odklání od stěny, pravá ruka se ještě z posledních sil snaží dosáhnout na matný rám skleněné tabule. Prostřední prst se na chvíli zachytí, ale pak povoluje a on letí.
Řev tribun se mění ve vysoké vibrato,  pak úzkostný vyjeknutí. Mají strach o peníze, které na něj vsadili, ne o něj, bleskne mu hlavou.  
Prudce kopá do stěny. Měkká špice lezecké boty zavadí o sklo a odráží ho doprava, směrem k dráze, kde šplhá Jens. Zámek na plicích se mu uvolní. Vykřikuje: „Bacha! Jensi-"
Pokouší se mu v pádu ještě vyhnout, avšak marně. Pravou botou udeří do jeho kolena.
Jense náraz zastihne v půli švihu. Neuvěřitelně lehce se odloupne od chytu a těsně podél stěny sjíždí dolů. Jeho výkřik slyší jen on a jen na okamžik. Řev davu z tribun už dávno všechno přehlušil.

Tohle není sen.

Francouzský horolezec a dobrodruh Alain Robert, přezdívaný Spiderman, proslul výstupem na výškové budovy po celém světě. Včera zdolal 114 metrů vysokou AGBA Tower v Barceloně. V minuosti se vyšplhal i na Eiffelovu věž a Empire State Building.
Francouzský horolezec a dobrodruh Alain Robert, přezdívaný Spiderman, proslul výstupem na výškové budovy po celém světě. Včera zdolal 114 metrů vysokou AGBA Tower v Barceloně. V minuosti se vyšplhal i na Eiffelovu věž a Empire State Building. | Foto: ČTK/AP

 

***

Světlana se otočila. Byla bledá a v očích měla slzy. Dole na černé ploše pod Sky Domem stály sanitky. Tělo v oranžovém dresu už bylo zakryté, druhého climbera ještě ohledávali.
Na stěně stále zářily klikaté stopy cesty obou závodníků vzhůru, rozmáznutý počátek pádu Petra Parukase a smrtelný sjezd jeho soupeře.
DEAD RACE - MRTVÝ ZÁVOD, blikal nápis na nejvyšším patru budovy.
Dav na tribunách bez ustání řval. Na obří obrazovku vpravo od trati slalomu se znovu a znovu promítaly detaily situace, kdy Petr Parukas strhává Jense Ku sebou. Výrazy obličejů padajících climberů střídaly giganticky zvětšené panenky očí naplněných děsem a dlouhé škubání v tváři Jense Ku, který umíral mnohem pomaleji než Petr. Vzrušené sténání diváků přehlušovaly jen reklamní vstupy.
Otočila se do zadní části Sky boxu.
Oba muži seděli v křeslech proti sobě. Ušák si hrál se skleničkou vitaminové směsky. Hermann jezdil palcem po displeji komunikátoru. Vpadla jim doprostřed rozhovoru
„Napadlo by vás, že si zalítaj oba?" říkal zrovna Hermann.
„Že je Péčko načatý, se dalo tušit," krčil rameny Ušák. „Ale že vezme sebou i toho druhýho... To se naposled stalo, pokud se pamatuju, ve dvadvacátým v Holandsku."  
Nechápavě se podívala z jednoho na druhého, pak se otočila k Ušákovi. „Vy jste něco věděl?! Vy jste věděl, co se stane?!"
„Vždycky někdo ví víc než ostatní, děvenko," řekl Ušák. „Na tom je založen veškerý obchod."
Otočila se k Hermannovi. „A vy...?"
„Když je člověk trochu zkušenější, tak něco vytuší..." zamumlal.
„Proč jste dovolili, aby vůbec lezl? Copak vám na něm ani trochu nezáleželo? Vždyť mu bylo sotva patnáct a Jens byl jen o dva roky starší."
Ušák rozhodil pateticky ruce. „To víte, že záleželo. Byl skvělá investice, jak pro svou stáj, tak pro sázkový byznys."
Nadechla se, že něco zoufalého zakřičí. Místo toho se jen svezla do křesla.
Ušák k ní přistoupil a dal jí ruku na rameno. Ucukla sebou, jako kdyby na ni sáhla smrt. Vlastně na mě sáhla smrt, uvědomila si.
„Mimochodem, kdybyste měla chuť dělat z toho nějakou tu story, mohlo by se pak stát, že budete muset vysvětlovat, kde jste vzala ten milión v hotovosti, který jste vsadila na Jense Ku. Maj to zanesený v našem centrálním registru, že jste si vsadila za tvrdý. Raději si všechno necháme jen mezi námi třemi, že."
„Vy mi snad chcete vyhrožovat?" 
„Ne, jen vám radím. Do třetice a zadarmo, toho si važte. Pro lidi jako vy není důležité zvítězit, ale přežít. Držte se toho."
Zvenčí se ozvaly první tóny letošní olympijské hymny. Když dozněly, vystřídal ho melodický hlas: „Dámy a pánové, vzhledem k mrtvému finálovému závodu vyhlašuje sbor rozhodčích vítězem olympijského závodu v boulderingovém slalomu vítěze semifinálového závodu -"
Melodický hlas přehlušilo nadšené hvízdání tribun.
Ušák si jí přestal všímat a otočil se k Hermannovi. „Gratuluju, Hermanne. Vy si to umíte zařídit, z bronzu děláte zlato. To nedokázal ani Kelley."
Hermann udiveně nakrčil obočí. „Kelley? Toho neznám. Pro koho dělá?"
„Už nedělá. Ale než vypil jed, dělal Edward Kelley pro Rudolfa II."
Obrátil se znovu ke Světlaně.
„Takže pamatujte, děvenko. Přežít. Chce to přežít."

***

VIP parkoviště už bylo skoro prázdné a starý hybridní Lexus uprostřed vypadal v sirém LEDovém světle ještě ošuntěleji než kdy jindy. Syka nastoupil, poslušně kličkoval podle šipek po betonové ploše, i když už nebylo čemu se vyhýbat a pak zamířil před vchod s nápisem No entry.
Majka se objevila ve dveřích dřív, než stačil zastavit a sedla si na odřené kožené sedadlo vedle něj.
Chvíli se na sebe mlčky dívali. Ještě nevěděl, zda jí to chce říct rovnou nebo až někdy později.
V očích měla slzy. „Bylo to hrozný, Bobe."
Beze slova kývl a jen ji pohladil po hřbetu ruky.
„Kdyby na konci vypustil a nehnal se tak nahoru, třeba by to přežil."
Řekne jí to až později, rozhodl se. Teď alespoň nasadil co nejupřímnější výraz a doufal, že mu uvěří. „Chtěl hrozně vyhrát... Věděl, že když vyhraje, tak z přestupu k Ritzeru dostane slušnej balík... Prostě to přepálil. A Jens -"
Odmlčel se.
Majka,aniž zdvihla oči, řekla. „Ale tys Petra hnal taky."
„Tys měla zapnutej duál?"
Zavrtěla hlavou. „Copak tě znám jen pár dnů?"
„Co jsem měl dělat. Víš dobře, že si lúzrovskej štempl podruhý dovolit nemůžu. Musel jsem vsadit. Hop - a nebo trop."
Nevesele se zasmála. „Já jsem taky vsadila."
Nikdo, kdo měl něco společného s některou ze stájí, nesměl sázet. Ale sázeli všichni, i když ne vždycky. Nebylo zas tak složité dohodnout si za podíl na zisku celkem bezpečný způsob, jak výhru vyprat do zářící čistoty, takže ji bylo možné bez rizika dokonce i zdanit.
„Na Petra nebo na Jense?"
„Na mrtvýho muže." Už mu vlastně jednou říkala, že to někdy dělá, pro štěstí. Když prohraje, má alespoň radost, že se nikdo nezabil.
Najednou ho napadlo, že jí to nepoví nikdy. Copak jí může říct, že vsadil taky? Že když Petra povzbuzoval a hnal nahoru, někde v podvědomí mu sedělo, že když se utrhne, tak on na tom vydělá víc, než kdyby Petr vyhrál? Může jí tohle naložit na záda? Že na jeho smrti vydělali oba, jen tak bez řečí, aniž se nějak domlouvali? Vždyť by se na sebe nemohli už nikdy podívat. Ne, tenhle náklad si ponese sám, ať to má alespoň ona lehčí.
„Musíme někam vypadnout. Daleko a nadlouho."
Rozjel se směrem k bráně stadionu. Stejně za všechno může Ušák. Nechal ho ve štychu. Nedal mu na vybranou. Donutil ho to vlastně udělat. A navíc na tom vydělal ze všech nejvíc, mrtvý závod je pro bookmakera zlatý důl.
Popadl ho vztek. Kurvám jako je Ušák vždycky všecko vychází. A svědomí je určitě nikdy netrápí. Asi přemýšlel skoro nahlas, protože se Majka zeptala: „Říkal jsi něco?"
„Jen jsem na něco myslel..."

Projel branou, když je najednou automatická brzda oba hodila do pásů. Uprostřed ulice stála dívka, přestože červenou semaforu na přechodu nebylo možné přehlédnout.
Spustil okno a křikl na ni.
„Slečno, dávejte trochu pozor!"
Ohlédla se po něm, ale nezdálo se, že by ho nějak vzala na vědomí.
„Vidělas jí? Ty lidi si dneska vůbec nevážej života," otočil se k Majce.
„To je přece ta sportovní redaktorka z televize," řekla Majka. „Najmanová. Světlana Najmanová," řekla Majka.
„Jasně. Ty televizní ksichty si fakt myslej, že se před nima všichni poserou," řekl Syka, počkal, až dívka dojde na chodník a pomalu sešlápl pedál plynu.

 

Právě se děje

před 41 minutami

Vaclík se po pauze do španělské ligy vrátil prohrou v Elche

Fotbalisté Sevilly s Tomášem Vaclíkem, který ve španělské lize chytal po více než třech měsících, prohráli utkání 26. kola na hřišti sestupem ohroženého Elche 1:2. Vaclík se dostal do branky na úkor Maročana Bunúa, který chyběl kvůli zranění prstu.

Vaclík dostal příležitost už ve středeční odvetě semifinále Španělského poháru proti Barceloně (0:3 po prodl.). V Elche poprvé kapituloval v 70. minutě, kdy ho obstřelil Raúl Guti. O šest minut později jednatřicetiletý brankář sledoval po křížné hlavičce Guida Carilla míč směřující od tyče do branky a vyrazil ho až zpoza čáry. Hosté snížili až na prahu nastaveného času, prosadil se Luuk de Jong.

Sevilla nezažívá dobré období. Na Barcelonu nestačila ani před týdnem v lize, úvodní duel osmifinále Ligy mistrů doma s Dortmundem také prohrála. Z posledních pěti soutěžních duelů zvládla jen ligový zápas v Pamploně (2:0). Elche se díky třem bodům dostalo přinejmenším dočasně ze zóny sestupu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy