Praha chce v centru zakázat vozítka Segway. Je to pochopitelné, historické jádro města je přecpané a utěsněné turistickým ruchem. Jezdci na dvoukolkách, jednotlivci i v kolonách, situaci ještě zhoršují. Prostě se sem nevejdou. Ani sem nepatří.
Provozovatelé segwayů se brání, vyhrožují zánikem až tří set pracovních míst, což v době, kdy je nezaměstnanost v metropoli prakticky neviditelná, není příliš působivé. Obligátní jsou také pohrůžky žalobami kvůli náhradě škody a ušlému zisku. Ale starostové hovoří neústupně: "Jednoznačně trváme na zákazu segwayů v celém centru památkové zóny." (Oldřich Lomecký, Praha 1.) "My jsme pro naprostý zákaz“ (Jan Čižinský, Praha 7.)
Mezitím v Londýně zakazují v městské hromadné dopravě reklamu, která vyobrazuje „nezdravá nebo nerealistická těla“. Jde o předvolební slib nového starosty Sadiqa Khana a týká se reklamy, která může nutit lidi - zejména ženy - k tomu, aby se „styděli za svá těla“. Například proto, že nejsou tak štíhlí, opálení a vyretušovaní jako modelka, která propaguje „tělo do plavek“.
„Naši zákazníci nemohou jednoduše přepnout na jiný kanál nebo otočit list, když narazí na reklamu, která je uráží či rozčiluje,“ popsal šéf příslušného oddělení londýnského dopravního podniku pocity některých cestujících.
Dá se namítnout, že to není úplně nejpalčivější problém, který by musel starosta rozseknout měsíc po nástupu do funkce. Na druhou stranu, petici proti plakátům na „tělo do plavek“ podepsalo sedmdesát tisíc lidí, takže to není jen okrajová libůstka ve společnosti, která už neví, co by roupama.
Obě opatření, pražský i londýnský zákaz, mají leccos společného. Reagují na stížnosti obyvatel. Regulují, omezují prostor, ve kterém se běžně pohybují lidé, a zároveň ho město poskytuje ke komerčnímu používání soukromníkům. Radnice se vystavují riziku soudních žalob. (To především v případě Londýna, kde může nastat spor o jednotlivé případy a jde o řádově vyšší sumy než u segwayů.)
Města si zároveň berou zpátky kus svého „území“. Od neviditelné ruky trhu. Uplatňují vliv na věci, které spoluurčují jejich tvář. Ulevují obyvatelům od tlaku.
Je to rozumné a ze zkušeností Prahy vyplývá, že by se podle této logiky mělo postupovat mnohem častěji. Nejde o to, chrlit nařízení a zákazy. Město především musí vědět, co vlastně chce, mít nějakou vizi a z ní vyplývající sebevědomí, důležité pro její naplňování. Výmluvnou ukázkou, že tomu tak v Praze není, je nová výstavba, městský urbanismus. Město by samo mělo být developerem číslo 1. Teprve v posledních letech si to tu a tam radnice uvědomují a začínají se podle toho chovat. Neodevzdávají pasivně městský prostor „k dispozici“.
Odvaha stanovit a vymáhat rozumná pravidla je obzvlášť důležitá pro život v lukrativních destinacích jako Praha nebo Londýn. Místní politici musí bdít nad tím, aby město nebylo vytěženo přes míru. Klást meze rozvoji. Používat empatii k voličům, což samozřejmě není totéž co populismus. Brát to principiálně jako omezení svobody – podnikat v půjčování segwayů, stavět billboardy a podobně – je nedorozumění.
