Přímá volba hlavy státu je lákavá, ale skrývá se za ní nebezpečí, že nakonec nikdo nedostane to, co chtěl, a zase zvítězí lobbisté a korupčníci. Proč? To podrobně rozebírá ve svém komentáři pro Aktuálně.cz profesor Jan Sokol, který v roce 2003 sám kandidoval na úřad prezidenta proti Václavu Klausovi.
Jak si jistě vzpomenete, slibovaly před volbami politické strany v dojemné shodě přímou volbu presidenta - a teď se na ní nemohou dohodnout. Tenkrát se jim zdálo, že to nic nestojí a lid to tak chce. Jenže lidé ji chtějí hlavně proto, aby dali najevo svou nechuť ke stranám a k parlamentu a zvolit si presidenta bez jejich prostřednictví, jim jaksi natruc. To je celkem srozumitelné, je ovšem otázka, jak to udělat a zda je to vůbec možné. A ovšem také: máme o co stát? Zkusme si kokrétněji rozebrat, co by se tím dosáhlo a co ztratilo, a odhadnout, kdo by se z přímé volby mohl radovat.
Přímá volba je předně dost velký zásah do konstrukce státu. Přímo zvolený president má silnější legitimitu a kdyby to byl jen trochu ctižádostivější člověk, určitě by toho využil - především proti vládě. Přitom česká vláda je už dnes v mezinárodním srovnání mimořádně slabá a vydaná na milost parlamentu víc než kde jinde. Její schopnost vládnout dále oslabuje fakt, že téměř každý rok jsou nějaké volby a strany i ministři tak pracují v nepřetržité volební kampani. Výsledky obecních, krajských, senátních i evropských voleb se přitom - často právem - chápou jako jakási referenda o vládě a kdykoli v nich vládní strana prohraje, ozve se volání po předčasných volbách do parlamentu. Přímá volba presidenta by k nim přidala další příležitost. S tím teorie zastupitelské demokracie zřejmě nepočítá: podle ní se má střídat krátké období volebního boje - etolog by řekl „rozklování" - a dlouhé období vládnutí.
Představa, že si „my sami" zvolíme presidenta je možná lákavá, jenže kdo je to „my"? Jak napsal Stanislav Komárek, kdykoli se podívám do zrcadla, vidím jednoho podaného a desetimiliontou část vladaře. Z milionové masy podaných se akceschopné „my" musí nejdřív udělat, zmobilizovat patřičnou kampaní, která lid nutně polarizuje. To by při přímé volbě nastalo i před volbou presidenta - jako kdyby té polarizace nebylo už tak dost. Kdo by chtěl uspět, nemůže si brát servítky, takže o každém se dozvíme pěkné věci, a kromě toho musí sehnat hodně peněz. Pod sto milionů to asi nepůjde. Tím se okruh kandidátů, kteří mají šanci uspět, scvrkne na milionáře, kteří je do kampaně vloží sami, a na ty, jimž je někdo sežene.
V tom umějí chodit právě politické strany, sotva někdo jiný. Stranickým pokladníkům tak přibude další strarost: kde je vzít? Je veřejné tajemství, že volební kampaně jsou možná největší příležitost pro lobbisty a jejich korupční klienty a presidentská kampaň nebude jiná. Takže sečteno a podtrženo: přímá volba oslabí postavení vlády a posílí permanentní kampaň i polarizaci společnosti. Vliv politických stran se neoslabí, zato vznikne další poptávka po korupci.
Nakonec to vypadá, že pokud parlamentní strany odhlasují přímou volbu, nikdo nedostane to, co chtěl, že vlk se nenažere a z kozy nic nezbude. Strany tím teď možná získají nějaké hlasy, ale až vyhrají volby a udělají vládu, ta si to pak odnese. Lidé budou zklamaní, že jim kandidáty obstarají zase politické strany. Jenom lobbisté a korupčníci všech stran budou mít další žně. Myslíte si, že je o co stát?
