Pacientů s covidem ve vážném stavu napočítáme nejvíc od začátku epidemie. Nedaří se nám z maléru vyhrabat, ač nás po mnoho měsíců svazují tvrdá omezení. Mnozí mladí lidé se cítí zoufale, jak ve vězení, upadají do depresí. Starší se do příštích dnů a týdnů dívají se strachem. Vláda se po roce maléru pokouší spolupracovat s opozicí, pozdě, ale přece.
V Česku umíme hledat viníky, házet vinu na druhé, sebe z odpovědnosti vynechávat. Jenomže v době nákazy už pravdě neunikneme - víme dlouho, jak málo schopnou vládu máme (v pondělí to potvrdil Ústavní soud svým nálezem o vládním omezení maloobchodu a služeb) a že řešení leží na nás. Odpovědnost už nemá smysl svalovat jen na Babiše, Hamáčka, Blatného, Schillerovou, Havlíčka. Odpovědnost neseme my. Výmluva, že vláda nefunguje, nikoho nezachrání.
Po roce 1989 nám zachutnala svoboda. Komu by nechutnala, že. Jenom jsme si nevyjasnili, co svoboda vlastně obnáší. Mnoho tuzemců ji chápe jako "já", nikoli "my". Jako volnost pro sebe, sobeckou svobodu, jež nebere ohled na druhé. V tomto pojetí můžeme jak premiéra, tak prezidenta řadit mezi "velmi svobodné" osoby. Dokud mohou, pokud jim to umožníme, dělají si, co chtějí. A jde jim to od ruky. Příliš se však od nich nelišíme, svobodu mnozí chápeme jako "já můžu", "já potřebuju", "já chci", "já nechci".
Po roce trvající pandemii přišel čas pro jinou, náročnější svobodu, kterou masivně nevyznáváme, chápe a praktikuje ji jen menšina. Pro svobodu, jež se ohlíží na druhé, dokonce jim chce dávat přednost. Hlásíme se poslední léta vehementně ke "křesťanské civilizaci". Připomeňme tedy, že v Bibli, v epištole Filipským čteme "v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe". Hle, jiná svoboda.
V době covidu-19 to platí stonásobně. Nadávat na ministra zdravotnictví nepomáhá. Sami víme, co máme dělat: dodržovat ta obyčejná pravidla. Omezit kontakty. Když už se kontaktuji, tak nasadit respirátor, ač je to nepříjemné a cizí. Mýt si ruce a myslet na to, co dělám. Udržovat distanc, i když jsem "objímací", dotykový typ. V podstatě banální.
Před týdnem jsme dostali my, "svobodní" Češi, sami o sobě dost drtivou zprávu. Zástupci Světové zdravotnické organizace (WHO) v Česku a České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně zveřejnili výzkum, který popisuje, jak se chováme k druhým, jak na ně (někdy doslova) kašleme. Jistě, zdaleka ne všichni, avšak opravdu zarážející množství z nás.
S příznaky covidu zůstává doma 46 procent lidí. Jen méně než polovina. Zřejmě jeden z důvodů masivního šíření viru. Mytí rukou, nošení roušek a zachovávání rozestupů nedodržuje 16 až 33 procent populace. A další hrůza: 45 procent Čechů (v srpnu 57 procent) považuje epidemii za mediální bublinu. Jen 18 procent dotázaných nákazu považuje za vysoké riziko, jejich podíl se ani s vývojem epidemie příliš neliší.
Sundej ten respirátor, nebuď trapnej
Tak velké množství Čechů dokázalo pokřivit pojem svobody, druzí jsou jim lhostejní. Machrují, skoro dvacet tisíc mrtvých, kteří zemřeli i kvůli covidu, považují za nesmysl. Proč? Aby neměli strach? Aby sebe nemuseli omezovat?
Tohle je malér. Už nejde jen nadávat na vládu, ti mrtví jdou za námi, jsou spojeni s naší vinou, nemáme "jedni druhé za přednější než sebe". A nemylme se, nejde jen o popírače a frajery, kteří na ochranu sebe i druhých kašlou a mylně to vydávají za svobodu. Jde taky o ty z nás, kteří je vědomě nechávají na to kašlat, protože nechtějí vypadat blbě, dělat potíže, otravovat, bojí se konfliktů.
Kdo z nás nezažil podobnou situaci: "Proč máš ten respirátor? My už covid měli! Klidně to sundej, víš, že chrání jen tebe, ne?" (Ne, nevím, není to pravda.) Nebo: "Nebuď trapnej a sundej to, špatně tě slyším. A dej si panáka." Nebo: "Přijdeš? Slavíme narozeniny (padesátiny, třicátiny, šedesátiny)". (Ne, nepřijdu, nejsem magor.) "Nech toho, přijdou všichni, už jsem to obvolal, tak nám to nekaž."
Do toho další situace, jež útočí na naši svobodomyslnost a odvahu. Velké i menší výroby. "Jestli někdo z vás půjde k doktorovi a bude mít covid, nesmí říct, že byl v práci, jinak…" (To není vymyšlené, toto je podle mnohých ne zrovna řídká realita.) Najednou se ukazuje, že jsme-li svobodní, musíme riskovat střet se šéfem, vyhození z práce. Vracíme se k poznání, že svoboda něco stojí.
Jiná situace: kolegyně nosí roušku halabala pod nosem. Mám jí říct, ať si ji nandá, nebo odejde? Mám tu dospělou osobu "napomenout"? Nebudu za blbce, hnidopicha, sraba…?
Svolat národní záchrannou skupinu
Je to dnes hodně na nás. Jistě, vláda působí chaoticky, neumí s námi mluvit, a přece to, co nařizuje, většinou sedí, jen je toho málo a jedná nedůsledně. Proto už nestačí jen naše dodržování základních pravidel, aby byla pandemie zabrzděna. Velkou roli hraje stát, se kterým stále méně počítáme, chybí mu přesvědčivost, nemá naši důvěru. I on se od svých pseudodržitelů (Babiš) potřebuje osvobodit.
Jak se stát může oprostit od nedůvěry? Pokorně, znovu a znovu vysvětlovat a prosit. A protože to neumí, ministři na to nemají, měl by si vybrat odborníky, kteří pro něj zatím nepracovali (záměrně říkám "stát" a ne "Babiš", protože jsme si omylem, chybně navykli vnímat stát jako Babiše, což nám vnutili jeho marketéři), a svěřit to jim.
Stát je povinen přistupovat k občanům rovně. Nemyslím teď na ty idiotské mejdany mocných, myslím na fabriky a velké provozy, kde se zaměstnanci povinně netestují, takže mohou virus (vědomě či nevědomky) šířit. Stát má lidem nabízet velkorysou pomoc v karanténě a na nemocenské, poskytnout obchodům a dalším místům společného setkávání zdarma respirátory a podobně.
Zavést přesná pravidla pro školy, pokud je chce otevřít. Zásady: Neriskovat. Očkovat přednostně kantory a další pracovníky. Testovat. Kdo není testován (žáci, učitelé) nesmí do školy, kdo odmítne testy rovněž (a až budou třídy otevřeny, nelze čekat pokračování distančního vyučování). Stát má mnohem víc pečovat o děti v těžkých osobních situacích, vyloučených oblastech, v problémech. Vyhledávat je, nabízet jim pomoc, nezapomínat na ně. Zatím na ně zapomíná.
Stát by se měl omluvit za zmatky a chyby, za období loni před volbami, kdy premiér svévolně brzdil přísná opatření, omluvit se za napadání opozice, uznat, že chyboval, a přiznat, že vláda na demokratickou opozici nebrala ohled. Důvěře by pomohlo, kdyby stát myslel na mladé lidi. Na seniory snad už myslí víc než na začátku krize. Nejen my, i stát v podstatě ví, co má dělat. (Dělají to sousední země.)
Jedna zásadní změna: vláda by měla sestavit národní záchrannou skupinu, složenou z pozice i opozice, která by společně hledala cestu, řešení. Kde by Babiš nemachroval. Bez ohledu na blížící se volby, bez ohledu na vlastní prospěch - snad poprvé v naší novodobé historii. Jsme toho schopni?
