V úterý se Pražané dozvěděli čerstvou jobovku: kvůli havarijnímu stavu byl uzavřen most nad stanicí metra Vltavská, pod nímž podjíždějí mnohé tramvaje a procházejí pěšáci. Náměstek ředitele Technické správy komunikací (TSK) Matěj Fichtner (ANO) sdělil: "Za posledních 25 dní měření se stav mostu začal velmi rychle zhoršovat a praskliny v jeho konstrukci, které důkladně už řadu měsíců monitorujeme, se začaly rychle a nebezpečně zvětšovat."
Ne, to nemůže být náhoda, nelze to vnímat jinak než jako osobní příspěvek samotné Matky Prahy ke 100 letům české státnosti. Zároveň se zprávou o rizikovém stavu mostu jsme se dozvěděli, že má podobnou konstrukci jako Trojská lávka, z čehož plyne: buďme vděčni, že se most neporoučel k zemi za provozu, vlastně máme kliku.
Mluvčí TSK Barbora Lišková občanstvu dále sdělila, že most bude provizorně podepřen, ale i tak ho bude nutné zbourat, dokonce se musí zbořit obě části mostu nad Vltavskou (tedy i ta dosud neuzavřená, po níž sjíždějí auta směrem od Štvanice dolů k řece), pak ovšem zavřou celý Hlávkův most, součást hlavní pražské dopravní tepny, a nastane rodeo, Praha se zřejmě definitivně ucpe.
Jak se píše v Bibli, v knize Kazatel ve 3. verši: "(jest) čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení…" a pak v 10. verši "viděl jsem zaměstknání, kteréž dal Bůh synům lidským, aby se jím trápili". To je fakt výstižné, synové lidští mají s Prahou opravdu trápení.
Sto let od založení republiky, 38 let od stavby mostů nad Vltavskou (dílo tehdejších Vojenských staveb) se tedy matka měst trápí svými mosty, Pražané, zdá se, brzy budou jezdit na více místech přívozy, bylo by rozumné, aby si začali pořizovat nafukovací čluny, na nichž překonají Vltavu při cestě za výdělkem. (Karlův most, jehož stavba začala roku 1357 a skončila 1402, je mu tedy přes 600 let, zatím drží, škoda že Karel IV. nepostavil už tenkrát metro a mosty nad ním.)
Vždycky si oddechnu, když mám Libeňák za sebou
Praha zčásti padá, mosty nechalo město až podivuhodně důkladně zchátrat (nejde to jen na triko primátorky zpovykanců Adriany Krnáčové z ANO, to si nenamlouvejme), spíš čekejme, kdy nějaký koumák navrhne jako ideální variantu, pardon, jako "řešení", vodní obchvat hlavního města (něco jako kanál Dunaj-Odra-Labe, ozve se Hrad?), takovou novou vodní Blanku, pak by hlavní mosty v Praze ztratily na významu, mohly by se strhnout, byl by pokoj a mnoho firem by se zahojilo.
To mostní chátrání je normální, přirozené (ostatně nedělejme si iluze o tom, jak se za bolševika stavělo, to by se asi Karel IV. divil), co není normální, je lhostejnost všech vedení města po revoluci, padá Libeňský most, spadla Trojská lávka, další mosty se nalézají v prachmizerném stavu, zachraňují je na poslední chvíli, nevíme, jak dopadne železniční most, i když lávku pro pěší na něm znovu otevřeli.
Jak řekla tento týden jedna paní jiné paní v tramvaji číslo 25, jež se právě pomaličku, opatrně, rychlostí pádící želvy sunula přes zdecimovaný Libeňský most: "Vždycky si oddechnu, když mám Libeňák za sebou, jsem ráda, že to nespadlo." Druhá dáma: "A víte, že já taky? Radši jezdím metrem."
Cestující, kteří ten právem vyplašený dialog pasažérek poslouchali, dost možná napadlo: A kdy se odporoučí metro? (Ne, nemalujme čerta na zeď, metro většinou není most, zatím kolabují jen jeho vstupy a výstupy, klid!)
Zpět k výročí 100 let našeho státu: jsme bombardováni stovkami akcí, všechno jako by se náhle zbláznilo, zvrhlo ve "100 LET", jasně, před sto lety vzniklo Československo, ale most mezi Českem a Slovenskem spadl na přelomu let 1992 a 1993 a ty další padající pražské (i nepražské) mosty nejsou náhoda, poskytují výmluvný obraz Česka, té "země v konjunktuře", která se nám zároveň tak slavně, výročně rozpadá. Česko (tedy i Praha) je zkrátka "zaměstknání, kteréž dal Bůh synům českým, aby se jím trápili".
Když jsme u těch výročí a u vzdálené minulosti, není úplně jasné, jestli se kněžna Libuše (panna hadačka) náhodou nesekla, když věštila: "Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá…"
