Může báseň Afroameričanky překládat někdo jiný než Afroameričanka? Mohou si lidé s bílou kůží prohlížet fotky lidí s kůží tmavou? Je přípustné smát se člence britské královské rodiny, že si během pečlivě zinscenovaného rozhovoru stěžuje na rasismus v srdci monarchie?
Ve veřejném prostoru se kromě covidu dnes zhusta probírá "politika identit" a "kultura probuzení". Smete jejich vlna všechny stereotypy světa, nebo spíš napomůže tomu, že vzniknou nové, stejně nebezpečné?
Mohlo by se zdát, že problém s překladem básně Kopec, na který šplháme, již mladá afroamerická autorka Amanda Gormanová recitovala během prezidentské inaugurace Joea Bidena, lze odstranit snadno. Jako to například v DVTV předvedl anglista Petr Onufer, když mínil, že je úplně jedno, kdo se takové práce chopí, protože jde zkrátka o špatné verše.
Říká se tomu chytrý úkrok stranou, jenže i špatná báseň má svůj kontext. V tomto případě politický, o který šlo především: o gesto, jež připomene, že dlouhé tažení Afroameričanů za jejich práva proniklo až do agendy Bílého domu, že prezident šplhá "na kopec" s nimi. To je dost silná symbolika, i proto ta snaha o překlad (kromě kalkulace s popularitou a zájmem trhu, pochopitelně).
Jenže jak se ukazuje, ne všichni jsou s "námi" (s nimi) na ten kopec zváni. Politické gesto, směřované proti vylučování určité skupiny lidí, je najednou rámováno vylučováním jiných. Místo překonávání bariér přichází budování nových. A tak jsme svědky štěkavého sporu o to, jaké pohlaví a jakou barvu pleti musí překladatel mít, aby směl Gormanovou převádět do jiného jazyka.
Není to v boji za probuzení společnosti poprvé a jistě ne naposled.
Pancíř svaté čistoty
Souvisí to s "vymazávací kulturou", jež se snaží vyhnat z veřejného prostoru všechny, kdo i jen na okamžik opustí hřiště vykolíkované přísnou politickou korektností. Jakýkoliv náznak přešlápnutí hranic je chápán coby smrtelný, neodpustitelný hřích. Jak ukazuje osud moderátora televize ITV Pierse Morgana, jenž letěl z práce za to, že v pořadu Dobré ráno, Británie! zapochyboval o důvěryhodnosti manželky prince Harryho poté, co si s nepřehlédnutelnou teatrálností zastěžovala na rasismus v královské rodině.
Již před dvěma lety přitom kvůli Meghan vyhodila BBC svého redaktora Dannyho Bakera. Ten musel odejít, protože kritizoval mladý aristokratický pár, že narozené dítě předvádí jako šimpanze v cirkusu - což vyvolalo vlnu nařčení z rasismu.
Religiózní jazyk hříchu a viny, podobně jako hygienický slovník čistoty, po níž jako společnost máme toužit, naznačuje, že protagonisty identitární politiky zachvacuje jakési euforické omámení nikoliv nepodobné náboženskému vytržení. Jako by "wokeři" na zem přinášeli božskou, nikoliv lidskou spravedlnost. V hnutí Afroameričanů hrál tento religiózní aspekt vždy velkou roli a dnes se zjevně přelévá i mezi aktivistickou levici.
Hlídači korektnosti s pálkami táhnou internetem
Všímají si toho i mnozí příslušníci afroamerické komunity, kteří dost nelibě nesou čištění veřejného prostoru od schopných a inteligentních lidí jen za to, že se dopustí trapných malicherností. Jedním z takových je lingvista a profesor srovnávací literatury na Kolumbijské univerzitě John McWhorter. Varuje, že pranýřování předsudků už dosáhlo takové míry, až prakticky bílým bere možnost cokoliv svobodně říci, aniž by jim nebyl přičítán rasistický předpoklad.
Oprávněná kritika systémového rasismu v americké společnosti nakonec zrodila jakousi hypetrofovanou dědičnou vinu, jež je nyní automaticky předpokládána, aniž by se příliš zkoumalo, jak se věci v konkrétních případech opravdu mají. Najednou už není důležité, co je a co není pravda, stěžuje si McWhorter, hlavní je, že ten, kdo žaluje, zastává správnou identitární politiku.
V rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel adresuje pětapadesátiletý profesor McWhorter tuto výtku celému univerzitnímu levicovému hnutí, které považuje za "ideologii vyvolených".
Doslova říká: "Zastánci této ideologie vážně věří tomu, že jsou nositeli vyšší moudrosti. V určitém smyslu by se to dalo přirovnat k přívržencům nějakého fundamentálního náboženství, třeba ke kalvinistům. Vím, že označení vyvolení má negativní příchuť, ale to byl můj záměr. Protože v dějinách lidstva už bylo hodně hnutí, která věřila, že našla poslední platné pravdy, což přineslo spoustu neštěstí. Nemluvím teď o klasické levici, která bojuje za praktické věci, jako je minimální mzda nebo zdravotní pojištění. Mluvím o identitních politických jednotkách, které s rétorickými baseballovými pálkami táhnou internetem a každého, kdo se jim vzpírá, přišpendlí k zemi jako rasistu."
"A tak jsou běloši, kteří chodí na rande jenom s bílými, vždy rasisté, zatímco když si nějaký běloch najde jinak barevnou dívku, dělá to jen proto, aby si užil dobrodružství," vysvětluje McWhorter paradoxní argumentaci hnutí. "Když se bílí stěhují z černé čtvrti, ostře se to kritizuje jako únik bílých. Když se do takové čtvrti naopak přestěhují, už se mluví o počínající gentrifikaci. O snaze kulturně změnit prostředí a zhodnotit nemovitost," dodává.
Kupředu levá
McWhorter, který se sám označuje za "potrhlého liberálního demokrata", kritizuje radikální levici dlouhodobě. Je totiž přesvědčen, že Afroameričanům spíš pomůže, najdou-li jejich práva zastání v obecnějším boji proti nerovnostem, než v rámci tažení vedeného čistě na základě rasy nebo jiné identitní vlajky. A to mimo jiné proto, že širší snaha překonat příkopy generované kapitalismem nevytváří nové rozdíly a zjevené pravdy. Problém ideologií není v chybění hodnot, ale v jejich inflaci.
Můžeme si o tomto boji o podobu levice myslet cokoliv, jisté ale je, že tendence k vymazávání jiných vyvolává ve společnosti mnoho zlé krve. Základní otázka přitom zní: jak odlišit tvořivé sdílení pozitivních hodnot od jejich destruktivního diktátu? Jak se vyhnout tomu, co McWhorter tak přesně shrnuje do jediné stručné věty: "Pro inteligentní lidi jsou ideologie jako drogy…"
