Od nového roku se bude nejspíš v celém Pobaltí platit eurem. Litva podala další přihlášku a zástupci Evropské komise naznali, že je země na vstup do měnové unie tentokrát připravená. Jen pro připomenutí, v roce 2006 Litva překročila povolenou míru inflace o 0,1 procentního bodu, a stala se tak historicky jediným žadatelem o připojení k euru, kterému Komise řekla „ne“.
Později snahu o přechod na euro překazil druhý nejhlubší propad v EU od „vypuknutí“ krize. V roce 2009 klesal litevský HDP o 14,8 procenta, míra nezaměstnanosti se posléze dostala na 17,8 procenta. Země na tom jen byla nepatrně lépe než sousední Lotyšsko, které získalo záchrannou půjčku v hodnotě 7,5 miliardy eur a které Nobelista Paul Krugman přirovnával k Argentině (ta v roce 2002 vyhlásila největší bankrot ve světové historii).
Přesto bylo pro Litvu prasknutí úvěrové bubliny bolestivé.
Chudoba na každém kroku
Že se země nachází v krizi, byste poznali i bez znalosti základních makroekonomických čísel. Do Vilniusu jsem se nastěhovala v srpnu 2010 a chudoba na mě, lidově řečeno, křičela ze všech koutů. Stačilo vyrazit do sousedství tamního business parku. Vedle moderních mrakodrapů, ve kterých sídlí třeba švédské banky, dodnes najdete torza nedostavěných budov. Za nimi pak „Šanghaj“, tedy čtvrť dřevěných chalup, kde se po štěrkových cestách motají slepice.
Ve většině restaurací, o supermarketech a dalších prodejnách nemluvě, jsem musela mluvit rusky, aby mi někdo rozuměl. Muzea s anglickými popisky bych v celé Litvě spočítala na prstech jedné ruky. Chabá MHD, která mimo špičku jezdila klidně jen jednou za hodinu a po jedenácté večer vůbec, žebráci okolo kostelů, použitý toaletní papír v odpadkovém koši, taxikáři snažící se okrást cizince, na studentské koleji tradiční smradlavá roura na odpadky - musoroprovod . Toto že byl „baltský tygr“, symbol růstu, kandidát na euro?
Proč vstup do klubu vyjde
Přesto je vstup Litvy do eurozóny logický. Kromě toho, že se zemi podařilo rekordně rychle vrátit k růstu a změnit řadu drobností, například doplnit do turistických podniků anglické jídelníčky a nahradit papírové procvakávací jízdenky v městské dopravě elektronickou kartou, je tu jedna důležitá věc.
Po roce života v této zemi a po mnoha diskusích s místními jsem pochopila, že většina Litevců euro chce. Bez ohledu na to, že často bydlí v podobných staveních, jaká Češi používají na víkendové rekreace a že nakupují za stejné ceny jako my, ačkoliv je jejich průměrná mzda téměř o polovinu nižší než zde. Pro srovnání, v Litvě loni činila v přepočtu zhruba 13, 8 tisíce Kč, v Česku to bylo 25 128 Kč. Potraviny i ostatní zboží a služby (s výjimkou dopravy) přitom stojí podobně nebo i více než u nás.
Český nezájem příliš nechápou
Litevci ale považují euro za recept, jak Litvu udržet v dlouhodobém růstu. Všímají si třeba toho, že zemi stále trápí dvouciferná míra nezaměstnanosti, a zvláště řada mladých tak raději míří po studiu do zahraničí. Stejně tak si uvědomují, že malá otevřená ekonomika, která hojně obchoduje se zbytkem Evropy, nutně ušetří transakční náklady, zbaví se kursového rizika a možná, jako bonus, přiláká na levnou pracovní sílu další investory. Tento názor přitom nemají pouze ekonomové. Jako argument ho používají třeba i studentka práv nebo železniční technik.
Většina Litevců euro chce. Bez ohledu na to, že často bydlí v podobných staveních, jaká Češi používají na víkendové rekreace a že nakupují za stejné ceny jako my, ačkoliv je jejich průměrná mzda téměř o polovinu nižší než u nás.
Na geopolitické úrovni se nejčastěji skloňuje „příklon k Evropě a nezávislost na Rusku“. Tomu je země geograficky blíže než Česko, kromě toho s ním má „bohatší“ historickou zkušenost - Rusové Litvu okupovali již od konce 18. století až do první světové války. Po dvou dekádách samostatnosti připadla země při podpisu paktu Ribbentrop-Molotovov opět Sovětskému svazu, následně zemi okupovali nacisté a pak opět SSSR, tentokrát na čtyřicet let.
Dnes se většina Litevců považuje za Severoevropany a vstup do eurozóny je pro ně jen další způsob, jak to dát najevo. Odmítavý český přístup příliš nechápou. Naopak počítají s tím, že se budou muset podílet na záchraně jižního křídla. Dokonce i přesto, že sami před nedávnem podstoupili drastické škrty.
Z jakého důvodu tu vládne podobné euronadšení? Když jsem po nejjižnější pobaltské zemi cestovala, téměř v každé ulici visela nepřehlédnutelná cedule „Postaveno z prostředků EU“. Litevci přitom říkají, že by bylo fér pro změnu Evropě něco dát, a ne se navždy jen vézt.
