Miloš Zeman se na Pražském hradě choval jako vrtošivý monarcha. Oslavy státních svátků proměnil de facto v soukromou party, svěřené moci zneužíval k osobním vendetám a propůjčeným majestátem kryl zlodějny svých milců. Jeho bohorovnost dosáhla takových rozměrů, že se už mnozí ani nestačí pohoršovat a prostě jen útrpně čekají, až za ním zkraje příštího roku s rachotem zapadnou hradní brány.
To čekání přitom provází naděje, že s novou hlavou státu se do sídla českých králů vrátí "staré dobré časy" a vše zase poběží v osvědčených kolejích. Svým způsobem to připomíná situace z dávných dob, kdy se měnil panovník a k tomu novému se upínaly zraky poddaných s očekáváním, co všechno jeho éra přinese. Dnes je ve společnosti patrné doufání, že jí demokratická volba nadělí někoho, koho už nebudou provázet aféry podobné těm, o nichž byla řeč v úvodu.
Jenže co když problémy vytváří už samo pojetí zdejší nejvyšší ústavní funkce? Co když právě podmínky, které se k ní vážou, svádějí k panským manýrům a silně pokoušejí slabé stránky těch, kdo úřad vykonávají? Nepřišel čas nastavit je civilněji?
Prostě takový dům
Český prezident dnes sídlí na staroslavném hradě s obrovskými prostorami, jeho kancelář k tomu spravuje další zámek s parkem, veřejnosti nepřístupnou oboru o rozloze 3000 hektarů či bažantnici o rozloze přes 500 hektarů. O něčem takovém se ani hlavám podstatně větších a mnohem vlivnějších zemí nesní.
"Když člověk přijíždí z Pražského hradu, který je podle Guinnessovy knihy rekordů největším starodávným hradem na světě a rozhodně největším fungujícím pracovištěm hlavy státu, vypadá Bílý dům jako… …velký bílý dům," píše Michael Žantovský ve své knize Václav Havel, když líčí, jak byl její titulní hrdina zklamán z rozměrů amerického Bílého domu. Důležitost a váhu prezidenta prostě neurčuje velikost ani podoba jeho sídla. A ani rozpočet jeho kanceláře.
Přiznejme si, že majetky spojené s českou hlavou státu generují obří korupční potenciál. Za zakázky obdařené prezidentskou aurou je nepochybně možné zkusit ledacos získat. Taková vidina pak samozřejmě může ovlivňovat nejen smýšlení a činy zvoleného prezidenta i jeho úředníků, ale už i volbu samotnou.
Ta se v Česku za mohutného společenského potlesku proměnila z parlamentní v přímou. Ale již po prvních zkušenostech, které to přineslo, začínají toho posunu litovat i mnozí, kteří jej původně prosazovali. U sousedů - v Rakousku či na Slovensku - s ní však takové problémy ani zdaleka nejsou. A ač toho jinak s oběma zeměmi historicky sdílíme opravdu mnoho, figuru prezidenta pojímají na první pohled výrazně odlišněji než my. Chtělo by se říci demokratičtěji.
Rakouský prezident jezdí po Vídni hromadnou dopravou a slovenská prezidentka bydlí se svými dětmi doma v Pezinku. Její kancelář má ve správě všeho všudy dřevěný zámeček v Tatrách, který je od roku 2015 přístupný veřejnosti a každý týden se v něm konají prohlídky.
Naproti tomu rozpočet kanceláře české hlavy státu přesahuje 400 milionů korun a zahrnuje krom jiného i dotace pro Lesní správu Lány, která se stará nejen o oboru a bažantnici, ale i pole, louky, lesy a vodní plochy o celkové ploše přes 6000 hektarů. Když jejího dlouholetého šéfa Miloše Baláka soud před nedávnem potrestal za rozsáhlou korupci a ovlivňování veřejných zakázek, udělil mu Miloš Zeman obratem milost…
Mohli bychom takových zlodějen zůstat ušetřeni, kdyby prezidentovi zůstala k ruce jen kancelář, kterou opravdu nezbytně potřebuje. Například v nějakém paláci v centru hlavního města - třeba podobném, jakého využívá slovenská hlava státu v Bratislavě. A klidně třeba i s parkem, ve kterém se chovají včely, jejichž med pak dostávají jako dar státní návštěvy.
Řeč symbolů
Tisíce hektarů, tendry za desítky milionů korun a obří majetek ukrytý před zraky veřejnosti kdesi hluboko za plotem - má opravdu tohle všechno být spojováno s úřadem nejvyššího ústavního činitele demokratické republiky? A nejde jen o příležitosti ke korupci. Prezident prostě není král a tomu by měly odpovídat i symboly, které ho provázejí. Patří dnes k takovým bažantnice a obora?
Když se po pádu monarchie usadil na Pražském hradě Tomáš Garrigue Masaryk, brali to mnozí coby satisfakci za to, jak dlouho byl předtím Praze panovnický majestát upírán - poslední korunovace v české metropoli proběhla v roce 1836.
Dnes už taková křivda nepálí snad ani voliče Koruny české a stát, který Masaryk reprezentoval, se rozpadl. Žijeme v samostatné České republice, která má prezidenta od toho, aby zastupoval a hájil zájmy její a jejích občanů. Obory, zámky, bažantnice - ba ani celý hrad - k tomu nepotřebuje.
