Gatlinovi, přistiženému již podruhé, hrozí konec kariéry. Landis, hřešící poprvé, má před sebou dva roky sportovních prázdnin. Sport nejvyšší světové třídy je dlouhodobě podobnými kauzami postižen a nikdo si s tím neví rady. 

Od časů, co se za doping trestá, se žádný hříšník nepřiznal, alespoň ne v první chvíli. Takže i nyní slyšíme různá "vysvětlení". U Gatlina například, že mu steroid do těla vpravil masér při masáži a učinil tak v rámci msty sprinterovu trenérovi. Zní to věrohodně?

Landis se také dušuje, že nic nebral. Jeho zvýšení testosteronu je prý fyziologické, případně způsobené léky, jež užívá kvůli nemocné kyčli. Ta ho může podle některých zpráv posadit na invalidní vozík, takže se tu možná hraje i na city...

Antidopingové rozbory stojí velké peníze, tažení proti dopingu vyvolává skandály i všeobecné znechucení, takže občas zazní hlas: Jsou to novodobí gladiátoři, ať tedy dopují! Vždyť je známo, že kvůli špičkovým výkonům dopují rockové hvězdy či operní pěvci. A hollywoodské filmové hvězdy užívají anabolika (pod lékařským dohledem), aby jejich těla byla krásná a vypracovaná. Ať tedy i vrcholoví sportovci legálně dopují! Tím odpadne etický problém, že všichni nestojí na stejné startovní čáře. Zmizí trapné skandály, výmluvy, moralizování...

Ne, to se nesmí stát!

Sport je jiná sféra než umění. Proto světové sportovní federace nikdy nedají svolení k legalizaci dopingu. Vedlo by to totiž k jeho mohutnému a nekontrolovanému rozšíření a poté k ohrožení zdraví především mladých sportovců. V touze dosáhnout špičkových výkonů by právě mladí nepochybně dopovali podle zásady "čím více, tím lépe".
 
Pokud dnes dopuje renomovaný závodník, tak podle stávajících pravidel se ho sport elegantně zbaví. Protože: první přistižení = dva roky distanc, druhé = navždy sbohem! Jinými slovy: Byl jsi slavný, vydělal jsi peníze, ale přehnal jsi to, takže končíš a buď rád, že si nekazíš zdraví. Je to vlastně praktické i korektní.

Za zmínku stojí ještě postoje zejména cyklistických stájí. Jejich šéfové musí o dopování vědět, nicméně jsou zticha, ale jakmile dojde k průšvihu, netají své pohoršení a svým ještě včera velkým hvězdám dávají výpovědi.

Co je to za prohnilou korektnost?!

V té souvislosti nelze nevzpomenout na nedávné časy bipolárního světa a doping v SSSR, NDR, Bulharsku, ale i u nás (o tehdejším Západě si v tomto směru samozřejmě nedělejme iluze): odpovědná místa nechala závodníky laboratorně otestovat, než je vypustila na šampionáty či olympiády, aby měla jistotu, že jsou tzv. čistí. Občas se však vloudila chybička a nastal malér. Ano, bylo to od státních plánovačů dopování odporné, ale nebylo to přece jen méně prohnilé?