Vypadá na první pohled jako jistý druh omylu, který se snadno napraví: prezident republiky Miloš Zeman navrhl Senátu k volbě do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů Karla Srpa. Dlouholetý šéf Jazzové sekce je přitom podezíraný, že spolupracoval s komunistickou policií StB, proto také nemá osvědčení odbojáře. Teď by tedy podle prezidenta měl dohlížet na instituci, která s archivy pracuje a má citlivě zkoumat minulost?
Není to ovšem poprvé, co Zeman navrhuje kandidáta, který má pro výkon své funkce jeden základní nedostatek, tak obtížně překonatelný: totiž nedostatek důvěry. Podobně navrhl předtím spisovatelku Lenku Procházkovou, senátoři ji však jednoznačně odmítli. Dá se tedy očekávat, že v tomto případě bude výsledek stejný. Tím spíše, že Karla Srpa už prezident jednou navrhoval do Etické komise a narazil na premiéra Sobotku, který návrh právě kvůli Srpově minulosti odmítl kontrasignovat.
Přesto stojí za to se nad Zemanovým nápadem zamyslet. Důvody jsou přinejmenším dva. Tím prvním je zkusit najít odpověď na otázku, proč to dělá. A tím druhým je otázka, zda takový návrh, i když bude nakonec neúspěšný, nás má vůbec zajímat. Nebylo by lépe nad tím mávnout rukou a spoléhat na senátory, kteří ostatně v očích veřejnosti toho na práci stejně moc nemají, tak ať si to pohlídají?
Prezident ovšem v obou případech formálně naplnil představy o takovém kandidátovi: Procházková, dcera spisovatele Jana Procházky, podepsala Chartu 77. Srp za totality pracoval pro nezávislou kulturu, byl odsouzen a neoprávněně vězněn.
Jenže jde o současnou funkci; zaručí dnes oba kandidáti, že budou dbát na historickou pravdu a přístup k ní? Co se týká Karla Srpa, víme, že jeho vlastní minulost potřebuje sama o sobě dost velkou dávku nezávislého zkoumání (na podezření, že donášel Státní bezpečnosti, se zeptejte například písničkáře Jaroslava Hutky). Co se týká Procházkové, její zmatený a ne vždy korektní boj proti církevním restitucím budí pochyby sám o sobě. Proč by tedy měli být na místech, která vyžadují nezpochybnitelnou osobnost?
A vůbec, proč prezident nesáhne třeba do řad obětí totalitního režimu, těch, kteří jsou členy respektovaných sdružení? Ostatně Procházková měla nahradit Naděždu Kavalírovou, zesnulou předsedkyni Konfederace politických vězňů.
Možná vás napadne, že prezident je v tomto už trochu mimo a prostě jen sáhl vedle. Mnohem pravděpodobnější ovšem je, že je za tím promyšlený kalkul; podobný, jaký ho zřejmě vedl k zaslání pozdravného dopisu Klubu českého pohraničí, tedy sdružení bývalých pohraničníků. Ti si pak pochvalovali, že jim prezident poděkoval za to, že se spolek orientuje na "historickou pravdu". Tak jistě, pokud mají pravdu členové Klubu českého pohraničí, nemohou ji mít členové Konfederace politických vězňů, že. Takže prezidentovy nominace jsou svým způsobem logické. Především je totiž jisté, že z hlediska voličských preferencí při budoucí prezidentské volbě bude sázka na klub sdružující bývalé pohraničníky výhodnější. Prostě toto jsou Zemanovi voliči; ti, kteří dnes obhajují střelbu na hranicích (což nejsou vůbec všichni bývalí příslušníci Pohraniční stráže), ale sotva jej budou volit ti, kteří se snažili kdysi před tou střelbou uniknout na druhou stranu a začít v demokratické zemi nový život. Takže dopisy od něj (od prezidenta) dostávají právě tito. Vymírající političtí vězni jsou už mimo zájem. Většiny politiků - nejen prezidenta. Už je jich prostě příliš málo, aby se někdo snažil; tak si to možná i sami hořce říkají. S historickou pravdou to příliš společného nemá, jen s touhou zvítězit: tak to je - zdá se - u Miloše Zemana často: jako by věřil jen na pravdu vítězů. Jenže je to opravdu tak? Není to jen omyl těch, kteří až příliš věří v sílu moci?
Zkoumat minulost? Přemýšlet nad ní? Hledat historickou pravdu? No, co z toho? "Ti, kdo řídí běh života sami, nepotřebují pozorovat jeho dění pomocí herců na jevišti nebo v kině. Stejně jako jezdci, kteří drží otěže svých koní, nepotřebují sedadla na tribuně," psal kdysi již svržený libyjský diktátor Muammar Al-Kaddáfí ve svém souboru mouder nazvaném Zelená kniha.
Zpochybnit pravdu, znejistit pohledy na minulost a tím i na současnost je stará metoda, která má přivést zmatené obyvatele pod křídla toho, kdo jim ukáže směr. Historie může být zdrojem varování: ale ten, kdo chce získat či udržet moc, nepotřebuje varování, potřebuje spíše neznalost minulosti. Proto se mnohým otevřená minulost tak nelíbí. Prezident Zeman jako by nám svými návrhy podsouval úvahu: když tu máme takové nejednoznačné kandidáty, není taková i minulost sama a také instituce, která ji zkoumá?
Nedůvěra a nejistota jsou velmi špatní rádcové, nejistý volič je snáze ovlivnitelný. A z komunistických časů (či z dnešního Ruska) dobře známe to staré heslo: čím méně faktů a (historické i současné) pravdy, tím více místa pro propagandu.
"Kdo se vzdá faktů, vzdává se svobody," psal historik Timothy Snyder; to je možná důvod, proč potřebujeme nezávislé a důvěryhodné instituce a stejně takové lidi pro jejich řízení a kontrolu. A to je právě ten důvod, proč by nás nominace Miloše Zemana měly zajímat. Nejspíš jeho poslední návrh není vůbec zmatený ani omylný, ani nemá být jakousi podivnou pomocí příteli: pravděpodobně v něm o Karla Srpa vůbec nejde. Možná je jeho pravým cílem zasít nejistotu. Je to návrh promyšlený a nebezpečný.
