Co neví Zdeněk Pelda o houbách, vešlo by se na klobouček mladé václavky - aspoň laik má takový pocit, když se s ním vypraví do lesa. On sám se tomu ale směje a odmítá i slovo mykolog. "Lidé jako já jsou spíš mykofilové a milovníci přírody vůbec, vědu neděláme," říká.
Přesto není nejmenších pochybností, že "své věci" rozumí. S prázdným košíkem se z lesa nevrací, ani když pro většinu lidí "nerostou". Zapálený fotograf, houbař a bloger Aktuálně.cz tvrdí, že houby si zamiloval dávno před tím, než začal chodit do školy. A nejspíš to tak opravdu bude.
Do lesa chodíte od útlého dětství, přes šedesát let. Co vás tam pořád táhne?
Kdysi jsem našel v hamerských bažinách klouzka žlutavého. Většina lidí by ho považovala za celkem nezajímavou houbu, ale je to vzácný klouzek, který roste jen v bažinách.
Tehdy jsem si ho nafotografoval na diapozitivy. Po revoluci jsem s fotografováním na dlouhých šestnáct let přestal, ale když jsem se k němu zase vrátil, už jsem ho tam nikdy nenašel. Kdykoli tam jsem, zajdu na ta místa, doslova po těch bažinách šmejdím, ale už léta nic. Úplně odtamtud zmizel. Ani jinde jsem neměl štěstí.
A vloni se najednou na serveru "Na houby" objevila fotografie od nějakého chlapíka, na ní hromádka klouzků žlutavých a já z toho málem omdlel. A napsal k tomu, že je kousek od Máchova jezera a tam že jich v těch bažinách je…
Tohle je odpověď na vaši otázku, to je asi ten hlavní důvod, který mě pořád táhne do přírody, do lesa za houbami - pořád si myslíte, že najdete něco, co jste ještě nikdy nenašel nebo co jste už velmi dlouho neviděl…
A co nejzajímavějšího jste tam naopak našel?
Ježišmarjá… To je, jako kdybyste se mě zeptal, které dítě mám nejradši.
Nejcennější je pochopitelně to, co jen tak někdo nenajde. Hodně zajímavé jsou určitě korálovce… A nedávno jsem po letech našel houbu, která se jmenuje ježatec různozubý. Z hlediska fotografického jsou pozoruhodné třeba smolokorky, to je taky houba, jejímž snímkem se může pochlubit málokdo.
Našel už jsem spoustu zajímavostí a rarit, ale je fakt, že setkání s hřibem královským je něco, na co nikdy nezapomenete. Všechny barevné hřiby jsou fascinující, ale tenhle…
A třeba lanýž? To je u nás taky vzácnost, ne?
Ten bílý, pravý, nejcennější, u nás neroste. Ale sporadicky se objevuje i rovněž vzácný lanýž letní a toho jsem našel, resp. byl jsem na něj nasměrován. Je to charismatická houba, ale existují i další druhy, které ho připomínají - třeba bělolanýž nebo měcháč písečný, který roste i u nás v Liberci a má jednu pozoruhodnou vlastnost: když kousek přihodíte do polévky, polévka úplně zfialoví. Patří to k mým oblíbeným houbařským žertíkům.
Máte představu, kolik druhů hub jste jako fotograf "ulovil"?
Myslím, že hodně přes tisícovku. Uvádí se, že u nás rostou asi tři tisíce druhů hub, ale je v tom započítána spousta poddruhů, která to číslo zvyšuje. Když se koná nějaká mykologická výstava a sejde se na ní všechno, co se dá přinést, dostanete se obvykle k nějakým čtyřem stovkám druhů.
Zdeněk Pelda
Fotograf, milovník hub a jejich znalec a také bloger Aktuálně.cz Zdeněk Pelda (*1948) sám sebe označuje za vysloužilého speciálního pedagoga s celoživotním zájmem o přírodu a houby zvláště. Než odešel v roce 2010 do penze, pracoval ve výchovném ústavu v Chrastavě; jeho ředitelem byl plných šestadvacet let.
Ale pořád mi chybí mezi fotografickými trofejemi jedna, po které toužím - lošáček hořký. Je to bílá houba, pokrytá rubínově červenými kapkami. Tomuhle vylučování tekutiny se říká gutace a u většiny hub je tekutina průzračná jako voda. Ale existují druhy, kde má barvu - a u tohohle lošáčku je krásně rubínová. Léta po něm pasu, ale zatím jsem neměl štěstí. Když si ho najdete v nějakém internetovém atlasu hub a uvidíte, jak vypadá, tak mě pochopíte…
Jak často vůbec na houby chodíte - a kolik jejich sběrem a fotografováním strávíte času?
Do přírody chodím prakticky denně, zpravidla tak na dvě až čtyři hodiny, podle možností a dalších povinností. Počasí a roční doba ovšem nijak významnou roli nehrají. Houby rostou přece celoročně a ne vždycky je mým cílem přinést houby k jídlu…
Ten čas je ovšem současně časem fotografickým. K tomu je třeba přičíst alespoň šest hodin týdně, kdy mi společnost dělá vnučka v kočárku… Abych to shrnul, střízlivý týdenní součet těchto aktivit se bude pohybovat tak okolo třiceti hodin.
Co tomu říká vaše žena?
Je velmi tolerantní a na toulkách po lesích mne často doprovází. Taky miluje přírodu a houby ovládá nadstandardně. I naše dcery jsme do přírody včlenili velmi cíleně a starší vnuk je už zdatným fotografem. Moje milá a dlouholetá souputnice na cestě tímhle světem asi nejvíce oceňuje, že přinesené houby kompletně sám zpracovávám a třídím, takže na ni zbývá ta mnohem atraktivnější činnost - úklid kuchyně…
Za šedesát let toulek po lesích už můžete leccos srovnávat. Ubývá hub?
Ani bych neřekl. Pravda, některé druhy vymizely, ale to je dáno tím, že vymizely stromy, pod nimiž rostly.
Vezměte si třeba houby vázané na jedli. Takový stročkovec se kdysi uváděl mezi tržními houbami - ale já ho v životě neviděl. Protože se vyskytuje poblíž jedlí, kterých už je v lesích velmi málo. Nebo hlíva jilmová; té taky pořádně ubylo, protože jilmy zdecimovala grafióza a najít tenhle strom v našich lesích, vzrostlý a zdravý, je taky skoro vzácnost. Takové výkyvy jsou a budou.
Jistě, les sám o sobě se mění, podle toho, jak se v něm hospodaří, co se tam sází - to všechno předurčuje, jaké houby tam porostou. A samozřejmě i nadmořská výška, podloží… Když budu chtít v Karlovských bučinách na Ještědu najít křemenáče dubového, nenajdu ho, protože tam prostě neroste. Ale nějaký drastický pokles nevnímám, i když to nemůžu opřít o žádná čísla nebo průzkumy. Určitě by bylo zajímavé srovnání se zeměmi, kde jsou houby více chráněny, jestli se to nějak pozitivně projevuje na jejich růstu.
Co si myslíte o snahách houby více chránit, regulovat jejich sběr?
My často řešíme problém až v tom koncovém článku a jako bychom zapomínali, že má řetěz příčin. Kacířsky si myslím, že samotný sběr, jakkoli intenzivní, by na další růst hub neměl mít podstatný vliv. Vědec-mykolog by vám řekl možná něco jiného, já tenhle názor opírám jen o svou zkušenost.
Podle mne obecně celkové zlepšení životního prostředí, třeba odstranění kyselých dešťů, mělo obrovsky pozitivní důsledky. Začaly například zase hojněji růst lišky, abych byl konkrétní. A to je daleko větší vklad než rozhodnutí, že budeme méně sbírat nebo více chránit tu či onu houbu. Samozřejmě, pokud je něco chráněno zákonem, je to dané, i když si myslím, že se to někdy až přehání. Když se před časem na mykologické výstavě v Praze objevil chráněný hřib královský, strhnul se kolem té jedné plodnice až neskutečný cirkus.
Přitom je tu z mykologického hlediska daleko větší problém, který, zdá se, nikdo moc neřeší. Když se dnes podíváte do libovolného lesa, často je úplně rozrytý od kanců. Tím, jak přemnožení divočáci přeryjí hektary a hektary lesa, naprosto jej znehodnotí - kromě kořenů všeho možného potrhají a poničí i podhoubí, vznikne tam úplně jiná vegetace. Z toho se les za rok nevzpamatuje.
A co nájezdy "takyhoubařů", kteří znají a sbírají dva druhy a všechno ostatní rozkopou? Nezasloužil by si aspoň před nimi les nějakou ochranu?
Ale ano, já jsem pro, chraňme houby, ale ne nějakou administrativní cestou, to se mi v Česku zdá neschůdné už jako myšlenka. Vždyť my ani nedokážeme zajistit, aby všechny děti chodily do školy, která je povinná, natož abychom řešili tohle…
Na konci sezony - i když to není přesné, pro mě sezona nikdy nekončí - ale prostě na jedné z posledních podzimních výprav, kdy už se lesy vylidňují, s sebou vždycky nosím velký pytel a vysbírávám aspoň to nejhorší, co vidím - krabičky od sirek, kusy celofánu a bůhvíčeho dalšího, PET lahve… Proč o tom mluvím? Protože jsem přesvědčen, že všechno je ve výchově. Pokud budou rodiče vychovávat děti tak, aby po sobě nenechávaly v lese nepořádek, neodhazovaly tam obaly a odpadky, které s sebou přinesly, a sami se budou chovat k přírodě šetrně, nebude třeba žádných administrativních opatření.
A jako pedagog si nemůžu odpustit poznámku: nejde jen o rodiče, ale i o školu, která v té výchově k základní lidské slušnosti také hodně zaostává, často se od ní distancuje a alibisticky říká: To je jen věc rodičů… Což je nesmysl. Ale to jsem hodně odbočil.
Kdy se u vás vášeň pro houby probudila?
Mám ji v sobě odmalička. Můj tatínek byl vášnivý houbař a brával mě do lesa údajně od tří let, houby jsem zbožňoval, ještě než jsem začal chodit do školy. Tatínek mě k tomu vedl, měli jsme doma houbařskou literaturu… V Novém Městě nad Metují, kde jsem žil v dětství, jsme bydleli blízko lesa a já tam chodíval pak i sám, ještě jako kluk.
Pokračovalo to za studií i potom, když jsem nastoupil do prvního místa v Hamru, to byl houbařský ráj. Ale s "vědeckostí" jsem to nikdy nepřeháněl, pojímal jsem houbaření spíš všestranně, i jako pobyt v přírodě, k němuž se pak ještě přidala vášeň fotografická - tenhle komplexní přístup je myslím pro Čechy dost typický.
Mimochodem, tradice houbaření v českých zemích je dlouhá a rozsáhlá, jsme označováni za "nejhoubařštější" národ na světě. Čím to podle vás bude?
Pravda, uvádí se, že nejméně jednou za rok vyrazí na houby sedm milionů Čechů (tím mám na mysli všechny obyvatele naší republiky, napříč původem, kraji i regiony), že sesbírají na domácnost v průměru asi šest kilogramů hub a celkově jsou to desítky tisíc tun v hodnotě několika miliard korun. Konkurenci máme na Slovensku, v Polsku a pobaltských zemích… Ne že by se jinde už houby nesbíraly, ale ta intenzita je mnohem menší.
Tenhle fenomén má podle mne několik vysvětlení a faktorů. Od středověku se houby sbíraly a prodávaly na trzích a některé národy se sběru jako profesi věnovaly více a už jim to zůstalo… Také tam má původ přirovnání "maso chudých"…
Pro muže je sběr náhradou lovu a příležitostí vyniknout. A nezanedbatelná okolnost, zvlášť u nás, je, že houby jsou zadarmo.
Nu a pak je tu také díky osvíceným osobnostem z historie zafixovaná láska k přírodě a rodinnou tradicí coby štafetový kolík posouvána dopředu… Čeští pedagogové, přírodovědci a intelektuálové se hlásili k houbaření programově, vzpomeňme jen na Smotlachy, pan František byl nejen vysokoškolským profesorem, ale také zapáleným propagátorem sběru a využití hub v kuchyni. Údajně ochutnal na 1700 druhů na vlastní riziko. A jeho syn Miroslav Smotlacha byl krátce před svým odchodem dokonce prezidentem vyznamenán za zásluhy o rozvoj mykologie…
Byl jste někdy na houbách jinde než v Česku?
Cha! Všude, kam jsem přijel. I když jsem tam - s výjimkou Slovenska - nikdy nejel cíleně na houby. Ale kamkoliv jsme třeba vyrazili na dovolenou, všude jsme se vypravili na houby. Hodně vzpomínám na Rumunsko. Tam jsme si v kempech z nasbíraných hub hned vařili. Stalo se jednou, že jsem přinesl žampiony - já poznám, co je jedlý žampion, a co ne - a Rumuni nám je začali vyhazovat z košíku, že to není k jídlu, že to je jedovaté… Málem jsme se tam kvůli tomu tenkrát poprali…
V Rumunsku jsem také poprvé našel květnatec Archerův nebo hadovku valčickou, která je podobná naší hadovce smrduté, jen má nikoliv bílá, ale vínová vajíčka a tolik nepáchne. Tu jsem u nás nikdy neviděl, i když na Moravě údajně taky vzácně roste.
Tak to už se ani neptám, kde všude jste houbařil v Česku - zřejmě všude. Který region je podle vás z houbařského hlediska zemí zaslíbenou?
Hodně jezdím na Jičínsko, na Plzeňsko, do středních Čech… Vozím si odtud houby, které u nás na Liberecku nenajdu. A pokud jde o houbařský ráj, určitě jižní Čechy, pak Vysočina…
Ale nemyslím si, že by ta dělicí čára mezi houbařsky vděčnými regiony byla nějak ostrá. Spíš to můžeme otočit - určitě třeba jižní Morava z tohoto hlediska tak dobrá není. Srážky jsou tam ve srovnání s teplotami většinou tak malé, že je tam věčně sucho. Na druhou stranu, při dobré konstelaci jim tam zase mohou vyrůst vzácné hřiby nebo třeba muchomůrka císařská… Protože když chcete najít nějaký vzácnější druh, musíte tam, kde jsou nejvyšší teploty, což určitě není Liberecko. Tady hřiba královského zcela jistě nenajdu.
Máte nějakou základní radu pro houbaře, který chce být úspěšný? V tom smyslu, že najde, i když skoro nikde nerostou? V čem spočívá to tajemství?
Je důležité sledovat, kde jak dlouho pršelo a kolik napršelo, jestli předtím bylo velké sucho, protože to zas může začátek růstu posunout o další dny… Dřív to byl trochu problém, zjišťovat tyhle údaje, volávali jsme kamarádům do míst, kam jezdíme, a ptali se: Tak co, pršelo u vás? A kolik asi?…
Dnes si můžete na počítači nastavit údaje pozemních srážkoměrů, aspoň já to tak dělám, a máte republiku jako na dlani. Tam můžete po hodině sledovat místa, kam jezdíte, a podle toho dokážete po určité zkušenosti odhadnout, jestli tam porostou, a když ne tam, kde by byla větší naděje…
Houby jsou naprogramované tak, že pokud se splní určité podmínky, rostou. Ony nevědí, že je listopad nebo leden.
Tuším na přelomu let 2007 a 2008 byl mimořádně teplý podzim i zima a zároveň nebylo sucho, a tak i houbařská sezona kontinuálně přešla dál. U nás doma dodržujeme takový zvyk, že na štědrovečerním stole máme čerstvé houby. Obvykle jich je tak deset druhů, když je nejhůř, tak čtyři, ale ve zmíněném roce jsme jich na stole měli pětatřicet! Ještě celý leden jsme nosili z lesa podzimní houby. Voda, to je prostě základ. Bez toho se nehnete.
A jak často se na údaje pozemních srážkoměrů díváte?
Místa, kam jezdím často, sleduju několikrát denně. Dívám se i na týdenní souhrny, z toho už se opravdu dá leccos odhadnout. A pokud se správně naskládají kombinace srážek a teplot, dočkáte se i vzácných hub…
Máte z lesa zážitek, na který nikdy nezapomenete?
Těch by bylo… Třeba setkání s divočáky, když měli mladé. Nebo s jelenem - byl jsem jednou tak zabraný do sbírání, že jsem si ho všiml, až když stál pár metrů přede mnou. Naštěstí si mě jenom prohlédl, otočil se a šel pryč. Ale nebylo to nic příjemného, bylo to obrovské zvíře.
Jindy jsme zase po lese hledali slavného fotbalistu Josefa Bicana, který vyrazil na houby s přáteli a nějak se jim ztratil…
A taky se mi stalo, že jsme se jednou vypravili na houby a já, který vždycky všechno kontroluju dvakrát, jsem při převlékání na místě zjistil, že jsem si nevzal boty. Na nohou jsem měl jen kristusky, ve kterých jsem přijel, venku bylo na nule a před námi pětihodinová výprava… Váhal jsem, jestli se vrátit nebo někam zajet boty koupit, ale nebylo moc kam. Nakonec jsem v autě našel jednu botu, bůhvíjak zapomenutou, na druhou nohu mi kamarádi půjčili tři ponožky a tak jsem to celé absolvoval… Na to tedy nezapomenu určitě.
Ale nejpozoruhodnější jsou stejně setkání se vzácnými houbami. Pokud máte tuhle vášeň, nic se tomu nevyrovná.
