reklama
 
 

Věra Čáslavská: Aby slzy nepadaly na zem

AKTUALIZOVÁNO 31. 8. 2016
Legendární olympionička hovoří o Soči, Ukrajině, Zemanovi i Husákovi

Věra Čáslavská zemřela v úterý večer ve věku 74 let. Připomínáme ji dnes i rozhovorem, který poskytla Aktuálně.cz v roce 2014.

Rozhovor - Málokterá z žen její generace zažila tak strmé vzestupy a hluboké pády, zbožňování i zášť davů jako sedminásobná olympijská vítězka Věra Čáslavská. Tím víc mě zaujalo, jak si přála, aby z našeho povídání byla cítit pozitivní atmosféra. „Dnes na nás z každého zákoutí vybafne nějaký bubák, který šíří jen depresivní náladu, a jeden by rád do žil víc optimismu a pohlazení na duši," vysvětlila mi.

Při zahájení olympijských her jste poslala do Soči poselství, v němž jste připomněla, že v Kyjevě a dalších městech se bojuje o svobodu a čest celého národa. A napsala jste, že ze všeho nejvíce přejete úspěch ukrajinským sportovcům...

Tedy vedle těch našich, samozřejmě.

Co vás k tomu přimělo?

Startovala olympiáda, přicházely zprávy z Ukrajiny a mně do toho vstoupily vzpomínky na rok 1968. Jak jsme tenkrát toužili po svobodě a nedokázali jsme se k tomu postavit zdaleka tak hrdinsky jako Ukrajinci. A najednou jsem pocítila ohromný obdiv a sounáležitost s lidmi, kteří v Kyjevě plní ulice, spí v mrazu u ohňů a vědí, že jejich boj je spravedlivý a že nemohou ustoupit.

Jako by ve vašem poselství Ukrajincům zazníval i váš příběh z olympiády v Mexiku v roce 1968.

Samozřejmě, my jsme odjížděli do Mexika, odhodlaní potit krev, abychom porazili reprezentanty okupantů. Opouštěli jsme Prahu plní nejistoty, co se tady bude dít. A náhle jsme se z toho temna ocitli v Mexiku, kde bylo všechno veselé, barevné, rozsvícené olympijským duchem. A když jsme při slavnostním zahájení vstoupili na zaplněný stadion, všichni diváci vstali a skandovali čeko, čeko, čeko... To nás ohromně nabíjelo. A když se teď zahajovaly hry v Soči, cítila jsem, že musím Ukrajince povzbudit.

Je jiná doba...

Já vím, nelze srovnávat. Ale ten odpor proti autoritářskému režimu s Ruskem za zády, které chce mít Ukrajinu ve své moci, stejně jako tehdy nás, je stejně spravedlivý.

Čekala jste, že se na ruském stadionu někdo zvedne a bude skandovat Ukrajina, Ukrajina?

Samozřejmě že ne. Bylo jasné, že všichni budou sedět jako přilepení a nad nimi se bude usmívat Putin. Ale tím spíš jsem jim chtěla poslat vzkaz od jedné obyčejné sportovkyně, co nevyznává jen ty kotrmelce, že jejich olympijský boj a vítězství bude vítězstvím pro každého, kdo stojí v mrazivých ulicích Kyjeva.

Jenže vítězství sportovců si rád přivlastňuje i autoritativní režim. Myslíte, že by se měl některý z případných vítězů odhodlat k nějakému politickému gestu, jímž by vyjádřil protest proti Janukovyčovi?

Oni nemají ten správný prostor. Za prvé by to muselo být nějaké velké sportovní eso. Které by mohlo něco naznačit. Olympijská charta vám nedovoluje nic vykřikovat. Mně se to v Mexiku podařilo v tom gestu při ruské hymně, ale to už bylo opravdu na hraně. Ještě o milimetr víc a už by mne diskvalifikovali a přišla bych o medaili.

Ten záběr, kdy se odvracíte od sovětské vlajky a skloníte hlavu, mne fascinuje dodnes. Tichý vzkaz mladé holky z okupované země, že se nepoddá hrubé síle. Jak jste na to gesto, které obletělo svět, vlastně přišla?

To bylo dílo okamžiku. Pavlovův reflex. Já jsem původně chtěla udělat na stupni vítězů véčko. Ale bála jsem se diskvalifikace. Říkala jsem si: Náš národ potřebuje medaili, ne gesto. Ale když začala hrát ruská hymna, dolehla na mne její nabubřelost. Z těch tónů se na mne valila rozpínavost, okupantská agrese. A já odvrátila hlavu zcela instinktivně. Mimochodem, po letech mi řekla dcera: Mami, to véčko jsi tam klidně mohla předvést. Kdyby tě chtěli diskvalifikovat, mohla jsi říct, že to mělo znamenat - to jsem já, Věra.

Vy jste tenkrát neměla problém reprezentovat politické vedení naší země. Před závodem jste se posilovala pohledem na fotku prezidenta Svobody, kterého jste považovala za hrdinu. Až když jste se vrátila, dozvěděla jste se, že v Moskvě podepsali kapitulaci. Cítila jste se podvedená?

Přiznat chybu je také umění. A já si musela přiznat, že jsem byla pomýlená tím, jak s námi jednali, když nás před olympiádou přijali na Hradě. Když mi Svoboda říkal: Věruško, vy jste naše. Smrkovský vyprávěl, jak je vezli do Moskvy v dobytčácích, jak nedali Černíkovi léky na cukrovku a on jim tam kolaboval, jak Svoboda vyhrožoval, že se jako hrdina Sovětského svazu zastřelí. Samozřejmě že to byl šok, když jsem zjistila, že se tam podělali z té síly sovětské, bolševické tak hrozně, že já, obyčejná holka, jsem byla proti nim hrdinka. My jsme do Mexika vlastně jeli jako nevědomí vyslanci jejich prohry.

Kdy jste pochopila, že je s pražským jarem konec?

Když jsem doma v kuchyni slyšela Husákův projev z nějaké komunistické schůze. A najednou se ozvalo takové to skandované volání „Ať žije KSČ". A já myslela, že je to nějaký záznam z padesátých let. Ale pak mi došlo, že je to přímý přenos. Najednou jsem ztratila všechny síly, opřela se o zeď a sklouzla po ní na zem a snad hodinu jsem seděla a hleděla do prázdna.

Na rozdíl od jiných jste nikdy neodvolala podpis pod provoláním Dva tisíce slov. Byla jste světová sportovní hvězda, stačilo jedno kajícné interview a mohla jste hrát v hollywoodském filmu za milion dolarů, být skvěle placenou trenérkou. Nikdy jste nezaváhala?

Jednou ano. Když mi řekli: vy byste mohla udělat takové interview, obyčejné, nenápadné o životě, a do toho by se zamíchalo, že jste Dva tisíce slov podepsala v rychlosti, někde při tréninku, a ani jste pořádně nevěděla, o co kráčí. Redaktorovi Rudého práva Zvonimíru Šupichovi jsem poskytla rozhovor, takový, jak on říkal, jemný, dotykový. Šéfredaktor mu ho ale hodil na hlavu, že tohle rozhodně ne, že musí přitvrdit. Ale to jsem odmítla a definitivně se ocitla mimo.

Prý vás přemlouval i Husák.

Já jsem mu napsala v dopise, že ti jeho funkcionáři se na mně dopouštějí takových neseriózností, že by se za ně musel rdít i náčelník Zulukafrů. To ho asi zaujalo a pozval mě na ÚV KSČ. Chtěl po mně, abych veřejně řekla, že ta okupace byla bratrská pomoc. A já se rozohnila a řekla mu bez obalu: Kdyby přijeli za dne, a ne pod rouškou tmy, tak by se ještě dalo něco říct. Ale protože přijeli v noci, bez ohlášení jako lupiči, tak to po mně nemůžete chtít. A jak jsem se tak rozohnila, on dostal takový tik, furt mrkal a koukal pod stůl. Až mi nakonec došlo, že mi naznačuje, že tam jsou odposlouchávací štěnice. Tak jsem pochopila, že soudruzi se už hlídají navzájem.

Když jste nemohla sehnat práci, vaše jméno se nesmělo objevit na veřejnosti, kladla jste si otázku, k čemu vám ten zásadní postoj vlastně je?

To člověk asi docení, až tlak pomine. Nedávno byli za mnou Japonci, kteří se už teď připravují na svou druhou olympiádu v roce 2020. Ptali se mne, jaké je moje životní krédo. Tak jsem jim citovala spisovatelku Judy Chicagovou, která napsala: Kdo podstoupí riziko, postaví se světu a čelí mu s odvahou, toho čeká obrovská odměna - sebeúcta.

Vy jste vybojovala čtyři zlaté medaile na zřejmě nejpolitičtější olympiádě v historii. Je podle vás politickým fenoménem současná ruská olympiáda?

Samozřejmě nemůžeme přehlížet, že v Rusku bijí demonstranty, zavírají lidi, kteří kritizují Putinův režim, vyjíždějí proti homosexuálům. Vadí mi megalomanský přístup, s jakým zdevastovali přírodu, pracovně ždímali lidi při výstavbě olympijského komplexu. Pro sportovce ale pořád platí, že olympiáda je největší svátek planety a lidstva. A to Rusové splnili. Teď jde o to, za jakou cenu.

No právě, neprodáváme ochranu lidských práv za podívanou, třebaže na nejvyšší sportovní úrovni?

Neprodávali bychom, kdyby vlivní politici právě teď zvýšili tlak na Rusko a apelovali na kremelské vedení: teď, když jste připravili pro lidstvo tak velkolepý dar, musíte změnit svou politiku, svůj přístup k lidským právům. To ale od hlav demokratických států moc neslýcháme.

Putin ale zjevně pojal olympiádu jako příležitost ukázat světu, že Rusko už je zase silný stát.

Já jsem to zažila před padesáti lety na olympiádě v Tokiu, která byla pro Japonce přelomovou událostí v historii. Tehdy chtěli ukázat, že po strašné porážce v druhé světové válce opět patří mezi plnoprávné národy. Ale oni to dokázali svým vnitřním přerodem, aby se mohli dál rozvíjet, a také jejich potomci. V případě Ruska je to spíš navenek, oni strašně touží, aby je takhle svět viděl. Ale ten skutečný vnitřní přerod už tam tak necítím.

Kdybyste byla prezidentkou České republiky, jela byste do Soči?

No, to je otázka. Já se zeptám vás: kdyby byl Václav Havel naživu a na Hradě, jel by do Soči?

Vy jste byla jeho poradkyní, určitě by se vás ptal na názor. Co byste mu řekla?

Já jsem sportovkyně, vyznavačka olympismu a pere se to ve mně. Vždycky budu proti bojkotu olympiády. Ale to, že tam nejede nějaký prezident, rozhodně není sabotáž olympijské myšlenky. Každopádně Václava Havla si tam neumím představit.

Neměli by prezidenti, když už tam přijedou, promluvit na místě o dodržování lidských práv?

Určitě by to bylo hodné prezidenta velkého formátu. V Soči to ale nikdo neudělal. Asi i proto, že prezidenti velkého formátu tam nedorazili.

Vy jste odmítla jít na Hrad na vyhlášení nominace českých sportovců na olympiádu. S tím, že vám vadí negativní energie vysílaná z Hradu. Co jste tím myslela?

Asi to vnímám citlivěji než ostatní občané, protože jsem na Hradě pracovala pro Václava Havla. Tam vládla pospolitá atmosféra, úžasná pozitivní energie. Všichni jsme táhli za jeden provaz, chtěli jsme pomáhat převratu, aby se to nějak nezvrtlo. A tak jsem teď nemohla jít na Hrad, kde sedí prezident, jehož programem je msta, intriky, rozeštvávání společnosti. Lidé potřebují pozitivní vzory. Dodnes vidím Karla Schwarzenberga, jak pokleká před korunovačními klenoty, když se vystavovaly při vzniku České republiky. A teď si to srovnejte s tím, co nám předvedl pan Zeman.

Nebojíte se, že se ta pozitivní energie už nevrátí?

Nebojím. Pořád mám před očima ty davy lidí, kteří přišli Havla vyprovodit při jeho pohřbu. Kolik tam bylo mladých lidí. Ten jeho odkaz je v nich. Stejně jako ve mně. Pořád své kroky srovnávám s tím, co by udělal Havel.

Vy jste Karla Schwarzenberga podpořila v prezidentských volbách. Naplno jste se tak vrátila do veřejného prostoru poté, co jste se po rodinné tragédii na víc než deset let uzavřela před světem. Co vás k tomu přimělo?

Asi jsem nepoučitelná. Ale vždycky jsem cítila, že když nám hrozí něco špatného, je mou povinností se ozvat. A tady jsem cítila, že nám hrozí špatný prezident. A že je třeba podpořit toho slušného.

Jak jste se cítila v televizi, když jste se ptala Miloše Zemana, jak si srovná se svým svědomím, že žádal o pomoc komunisty, a on vám odpověděl: Vždyť vy jste přece věnovala svou olympijskou medaili komunistovi Dubčekovi?

Už když mi odpovídal, z jeho gestikulace a naštvaného výrazu bylo vidět, že ztrácí nad sebou kontrolu. Tehdy jsem udělala chybu. Měla jsem k dispozici dvě otázky. A v té druhé jsem měla říct: Ale vy jste mi neodpověděl, trvám na otázce, jak se s tím srovná vaše svědomí. Místo to jsem ho nechala utéct, když jsem se ptala, jestli ví, kolik komunisté popravili lidí.

Jak jste se srovnala s tím, že ho lidé zvolili prezidentem?

Docela dobře. Já miluji Mercuryho, hlavně jeho Bohemian Rhapsody. Když jsem po vyhlášení výsledků přišla domů, pustila jsem si ho na plný pecky. Ale to byly decibely, zdi se otřásaly! Sousedi lítali ke mně a ptali se, co se děje. A já na to: Léčím se ze Zemana. A oni mi vlezli do bytu a léčili se se mnou.

Nebojíte se, že se vám bude mstít? Už zaútočil na vaše nejzranitelnější místo ve svém vánočním projevu, kdy v narážce na vašeho syna řekl, že by nikdy nedal milost muži, který zabil svého otce.

Víte, v životě jsem se musela vyrovnat s naprostým zavržením, do něhož mne uvrhli komunisté, ale i s rodinnou tragédií, kdy jsem se já i můj syn stali terčem až iracionální nenávisti davů. Co je proti tomu jeden mstivý prezident?

Co vám hlavně pomohlo se s tím vším vyrovnat?

Asi nejvíc moje už padesátileté soužití s Japonci, s jejich schopností přežít strašlivé katastrofy a zase se zvednout. Nikdy jsem neviděla Japonce brečet na veřejnosti. V jedné národní písničce zpívají, že když člověk prožívá velkou bolest, někoho ztratí, musí zvednout hlavu a hledět vzhůru. Aby slzy nepadaly na zem. To je i můj přístup k životu.

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama