...co se to vlastně děje dnes, kdy se ti tři stali televizními moderátory?

Asi nejhůře dopadl Milan Šteindler ve "vědecko-zábavném" pořadu Clever na TV NOVA. Média obrazovce více nakloněná píší, že M. Š. coby šílený vědec v helmě vrhající se před výbuchy do zákopů je nezaměnitelný. Spíš opak je pravdou, pomineme-li fyziognomii. Podobné pitvoření by kdysi Šteindlerovi nestálo snad ani za parodii Šteindlera dnešního.

Alespoň studijně zajímavější je případ Tomáše Matonohy v pořadu Udělám cokoli. Herec se podle vlastních slov rád - a třeba na Českém lvu též dobře - pohybuje na hraně řízené trapnosti. Ale v sobotní reality švandě na programu ČT1 ta hrana a přívlastek jaksi chybějí.

Respektive jde tu o standardní televizní zábavu, v níž by mohl nebožáky z lidu povzbuzovat v podstatě kdokoli. Je-li to opravdu rafinovaná hra a práce s estetikou trapnosti, pak se Matonohovi omlouváme; ale ani při pozorném sledování ji nějak nemůžeme objevit. 

Nabízí se tu nepříliš čestná, nevhodně použitá a možná i nepřesně citovaná metafora. Ve Vonnegutově knize Matka noc jistá postava ve válečném Německu spolupracuje s propagandistickým vysíláním pro Británii, ovšem ve skutečnosti je na straně Spojenců.

Tedy: dotyčný to sobě nikdy nepřestane tvrdit, ale není jasné, zda není jediný, kdo si to myslí a kdo tomu věří. Ostatně taková "podvratná" hra - a to už jsme zpět u Matonohy - je také věcí kontextu; a přijetí role v sobotní zábavě ji jaksi diskvalifikuje už dopředu.#reklama

Asi nejlépe se s oním balancováním na hraně mezi přijetím role moderátora a jejím podkopáváním vyrovnal Tomáš Hanák ve svém Vodopádu na Primě. Ale ani on se asi neubrání kritice svých "skalních" příznivců a na druhé straně "většinového" diváka, který je tu přece jen příliš znejišťován, ač se mu to autoři snaží vynahradit aspoň výběrem hostů.

Proč televize takové spolupachatele vyhledávají, je víc než zřejmé. Showbusiness se vždycky sytil z okrajů; hudba je toho nejtypičtějším příkladem. Ale proč se do toho kromě obligátního "placení složenek" pouštějí výše zmínění, zůstává nejasné.

Mají onen vonnegutovský pocit, že pomáhají rozložit molocha zevnitř? Nebo že může existovat cosi jako zábavná TV show - pokud to tedy není "tvrdá prezentace" jako třeba Na stojáka v HBO? A co s nimi bude, až se okoukají a televizní obluda je vyplivne?

Vrátí se zase zpět, nebo se z nich stane hvězdný prach do jiných pořadů? A projeví se to v jejich "normální" práci? Nejsou některá rozhodnutí a změny způsobené službou pro médium zapomnění nevratné, přímo osudové?

Tahle otázka je možná ještě zajímavější u nově ulovených herců typu Romana Zacha, bez ironie opravdové hvězdy Divadla Komedie. Je paradoxem doby, že právě v baru či foyer této nekompromisní scény by mohli díky přítomnosti většiny herců takřka kompletně odehrát některé díly Rodinných pout nebo Ordinace v růžové zahradě. Ačkoli kdyby se jich tu chopili jako třeba adaptace Olivera Twista, to by byl nářez.