Rusko-čínskou kvazi-alianci je třeba nahlížet prizmatem "nového typu mezinárodních vztahů", jehož je také podle "Olympijského paktu" vzorem. Mezinárodní spolupráce a spojenectví tu nejsou založeny na sdílených hodnotách, jako je tomu (nebo by mělo být) třeba u Evropské unie. Jde o čistě transakční vztah, v němž jsou obě strany ochotné spolupracovat pouze do té míry, do jaké je to pro ně výhodné. V případě Ruska a Číny je "spojenectví bez limitů" založeno převážně na negativní agendě, totiž na odporu vůči stávajícímu uspořádání mezinárodních vztahů a snaze důkladně ho transformovat.
Moskva a Peking mají víceméně společný krátkodobý cíl, ale dosti odlišné metody, které odrážejí rozdílný politický systém v obou zemích. Čína představuje inovovaný leninský systém stranické diktatury s propracovanou kontrolou domácího obyvatelstva a projekcí vlivu do zahraničí, který se vyvíjel po celá desetiletí. (Podrobněji se s ním mohli v roce 2016 seznámit například účastníci nechvalně proslulého Hamáčkova sněmovního semináře k Si Ťin-pchingově knize o "spravování státu" - kdyby ovšem vůbec bývali měli tušení, o čem je na jejich tehdejší konjunkturální akci k nadcházející návštěvě čínského vůdce v Praze řeč.)
Mytologie namísto vize
Putinovo Rusko je naproti tomu post-leninským státem, který uchvátila oligarchie složená z velké části z bývalých agentů KGB. Podle toho se také chová - ve srovnání s čínským systematickým, trpělivým postupem provádí Putinův režim doma i v zahraničí divoké "operace", jako je teatrální likvidace odpůrců chemickými zbraněmi - nebo současná nesmyslná válka proti Ukrajině.
Tyto "taktické" údery postrádají dlouhodobou strategickou logiku. Kreml nemá na rozdíl od Pekingu žádnou dlouhodobou vizi nad rámec dosti fantastické nacionalistické mytologie o velkém hrdinném Rusku.
Putinův vpád na Ukrajinu, pokud ho jeho režim přežije, povede bez ohledu na výsledek ve střednědobém horizontu k naprosté mezinárodní izolaci Ruska a jeho zatlačení do bezpodmínečné orientace na Čínu. To by mohlo Pekingu vyhovovat; co mu však určitě nehraje do karet, je, že tato situace bude nápadně připomínat studenou válku, kde Rusko stáhne Peking do jednoho ze vznikajících geopolitických bloků. Přesně tomu se snaží čínské vedení po celá desetiletí vyhnout.
Proměna světa zevnitř
Peking by stejně jako Kreml rád nastolil "nový typ mezinárodních vztahů", ale velmi odlišnou cestou (a s odlišným konečným výsledkem). Současný světový pořádek se snaží převzít zevnitř taktikou postupné kooptace. Dnes často diskutovaná taktika "jednotné fronty" je přitom jen jednou z forem převzetí iniciativy v klíčových institucích. Mezi další postupy patří "ekonomická diplomacie" (včetně ekonomického donucovaní jako v případě Litvy) či kooptace elit (Elite Capture). Skoro všechny jsme měli možnost pozorovat také u nás.
Takové postupy předpokládají netečnost, nebo dokonce podvědomou spolupráci svých cílů. Té se Pekingu skutečně po desetiletí ve světě dostávalo. Při ukolébávání uskutečňovaném "navazováním přátelských kontaktů" a "vzájemně výhodnou spoluprací" si lidé ani nevšimli, že se jim svět mění pod nohama. Dobrým příkladem je iniciativa 16+1, v jejímž rámci východoevropské státy napochodovaly jako ovce bez zjevného důvodu do sféry čínského vlivu a teď neví, jak ven.
Konec letargie
Nezbytnou podmínkou takového přístupu je netečnost a letargie okolního světa. Tu se teď Putinovi podařilo nesmyslnou válkou zlomit. Lidé se probouzejí ze selanky "konce dějin" do nové, nebezpečné reality. Čína v ní bude i v důsledku svého "spojenectví bez limitů" s Ruskem nahlížena prizmatem války na Ukrajině. Putin vytrhl svět z polospánku a Pekingu nadělal velké problémy. Ten se teď od Putina nemůže odstřihnout, ale ani k němu přimknout.
Otázkou zůstává, proč Si Ťin-pching podepsal "Olympijský pakt" s Putinem jen pár týdnů před ruskou agresí. Z jeho hlediska je to asi historicky nejhůř načasovaná mezinárodní deklarace. Těžko věřit, že by Si o chystané invazi nevěděl. Podle všeho ji Putin na jeho žádost odložil až na dobu po hrách v Pekingu. Nabízí se vysvětlení, že podobně jako Putin věřil i on v bleskovou válku, jež svět postaví, slovy Miloše Zemana, před "fait accompli", který pak s mírným reptáním trpně přijme jako anexi Krymu v roce 2014.
Na rozdíl od transakční družby mezi jejich státy pojí zřejmě Putina a Si Ťin-pchinga opravdové "chlapské přátelství" dvou autoritativních vůdců. Snad i proto Si uvěřil, že půjde o rychlou "speciální vojenskou operaci", a deklaraci podepsal. Jeho ruský přítel mu tím udělal vpravdě medvědí službu.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.cz.
